Normální život. ...oh, wait a minute!

Bolení kotníku, o kterém jsem psala v předchozím příspěvku, mi přineslo normální život. Štěstí a stabilitu. Vnitřní vyrovnanost. Fajn práci, skvělýho muže. Bylo to všechno tak super, že ani nebylo nad čím filosofovat, nadávat a ani brečet.

A pak mě kotník začal bolet zase, přišel posranej covid a spolu s ním šly do hajzlu skoro všechny skvělý plány, co jsem na loňský a letošní rok měla.

Jenže víte, co je horšího, než celej covid? Sen. Sen, co se mi včera v noci zdál. O něm. O něm, o kom vím, že ho nikdy nebudu mít a ani ho reálně mít nechci, protože na to jsme příliš rozdílní. Jenže pořád tam někde v té hlavě je, protože tyhle věci se racionality neptají. A ten sen mě až příliš tvrdě hodil do minulosti a přivolal zpátky ty pocity, které jsem před lety měla, a o kterých jsem byla kurevsky ráda, že jsou pryč.

Prolnutí snů a reality. Nejlepší chvilky vytřídané šíleným mindfuckem a následným breakdownem. Okamžiky, kdy člověk sám nechápe, jestli to, co se kolem něj dělo, byla fikce, nebo reálnej svět. A jeden vůbec nechápe, jak se tam dostal.

Meh.

Kotník

Když jsem byla malá, podařilo se mi zlámat si kotník. Noha se ale zahojila dobře a nikdy jsem s ní neměla žádné problémy. Jediné, co se stávalo, bylo, že jsem cítila mírné pnutí, když jsem dlouho plavala, nebo měla na nohou lyžáky či brusle.

Roku 2009 ale přišla divná bolest. Nebolelo to stále, spíš to tak občas pobolívalo. Někdy vícekrát za den, někdy párkrát za týden, ale dělo se to opakovaně. Měla jsem v té době sice docela dost postpubertální nevyrovnané stavy, ale jinak se zdálo, že je můj život na další roky krásně a jasně nalinkován.

Bác.

Jako by do toho všeho uděřil blesk a z celého toho zcela jasného konceptu nezůstala ani tříska. A já se musela do základů zhroutit, abych se z toho popela dokázala zvednout.

Kotník poté přestal bolet.

Na dlouhé roky.

Dokud se jednoho krásného dne nezačalo opakovat totéž. Pobolíval dlouhé týdny. Tehdy jsem si řekla, že jsem asi pověrčivá, a že je to náhoda. Můj život je tak stabilní, jako nikdy předtím, vím jasně co chci a tak dál.

Kaboom.

Z původního života nezbyl na kameni kámen a já nechápala, jak je to tak rychle možné.

Kotník ale přestal bolet.

Na dalších několik let...

Pak se to stalo ještě jednou. To se můj život sice následně opět postavil na hlavu, ale už to pro mě nemělo tak fatální vnitřní následky, ačkoliv příjemné to pro mě nebylo. Naivně jsem si říkala, že mám zase na dalších několik let odbyto... dokud to nezačalo nanovo hned rok poté.

Tedy letos.

Byla jsem si jistá, že se nyní nic vážně podělat nemůže. Super život, práce, bydlení... jednorožci blejou duhu a prostě samá pozitiva a sociální jistoty.

Od začátku roku se stalo několik pro mě docela zásadních a strašně zvláštních věcí. Vždycky jsem si říkala, že to už musí být ono a bolest zase z ničeho nic zázračně zmizí. Vždy ale zmizela jen na chvíli, aby se pak mohla objevit o to silnější.

Takže hovno.

Poslední měsíce mi není zrovna fajn, přehdnocuji celé své poslední roky života a dějí se divné věci.

A já doufám, že tohle už jsou ty poslední kapky a bolest se už tentokrát na dalších několik let neobjeví, protože další životní podpásovky už asi úplně neustojím.

Písničky LX

Byl to jeden z mála slunečných a horkých dní toho léta. Stála jsem na mostě přes Moselu, ruce rozpažené a nechala vítr, ať mi cuchá vlasy. Adrenalin v žilách. Endorfiny jakbysmet. Sluchátka v uších. Zpívala jsem si nahlas a bylo mi jedno, že tam jsou lidé, i to, že je to falešně.

"...Niemand weiß was heut Nacht geschehen
Niemand weiß und hat da was gesehen..."

Nikdo neví, co se stane dnes v noci. Nikdo to neví, ale já měla od rána dobrý pocit. Tento typ pocitu se nemýlí. Sice často mlčí, ale když už promluví, tak má pravdu. Kromě něj nikdo neví. A nikdo tam přece ani následně nic neviděl.

"...Aus dem Staub, welch eine Meistertat
Kunstraub, Kunstraub, keiner weiß hier Rat..."

Nikdo sice nic neviděl, ale ani radu nikdo nemá. V tuhle chvíli již ani pocit nic neříká.

"...Was hinter Eisentüren verschlossen
Wird ohne Eintrittsgeld genossen..."

Chci zpátky. Ten den prostě chci zpátky.

In Extremo - Kunstraub

Zrcadla

Říkali o nás, že jsme si podobní. Roky mi to přišlo jako ta největší pitomost.

Nyní mám ale pocit, že se uzavírá mnoho kruhů a já si uvědomuju dost zásadních věcí.

Čím víc tě znám, tím větší mám pocit, že tě znám o to méně. Každé další dveře tvého nitra, které otevřu, ukážou jen několik dalších dveří. Hmatatelného jako šafránu. Čím hlouběji se prokopu, tím víc zmatená jsem.

Učím se vnímat alespoň tvá gesta a tvé výrazy.

Ale oboje skrýváš.

Nutí mě to přemýšlet o mně samotné.

Číst své staré články, příběhy, postřehy. Vnímat své nejhlubší myšlenky, když se uprostřed noci vracím domů temnou ulicí. Dívat se do tmy, přemýšlet nad lidmi, kteří žijí v těch osvětlených oknech u zastávky. I o těch, která již halí tma.

Vždycky jsem ti v duchu spílala, že jsi komplikovaná osobnost, která mě neskutečným způsobem vyčerpává.

Že nikdy nevím, jakou náladu budeš mít.

Nikdy nevím, jestli mě obejmeš na přivítanou, nebo otočíš hlavu a budeš dělat, že mě neznáš.

Nikdy nevím, co mě s tebou čeká. Nebo nečeká.

Navenek se vždycky tváříš v naprosté pohodě, ale já vím, že uvnitř tebe se odehrává nekonečná válka pocitů, emocí, vzpomínek a nesouvisejících asociací. A mnoha dalších věcí, které ani sám nedovedeš pojmenovat.


Uvědomění.


Najednou to vím.

Najednou mi do sebe zapadá tolik věcí.

Tolik věcí, které mi mí blízcí tolikrát vyčítali.



Jo, asi vážně jsme.





A to mě děsí.

Protože vykročení z komfortní zóny vždycky stojí za to

Víkend jak má bejt.

V jedné nejmenované skupině na FB napsala nějaká slovenská slečna příspěvek, že bude jeden den s kamarádkou v Berlíně, tak jestli by se nenašel někdo, kdo by jim doporučil něco zajímavého, případně se k jejich toulkám nepřidal. A protože slečna na rozdíl od zbytku skupiny vypadala jako normální člověk, logicky jsem s kontaktováním nezahálela.

Přivstala jsem si už po sedmé hodině ranní a spěchala na domluvené stanoviště. Po projití klasického turistického must see v podobě Alexanderplatzu, dómu, Unter den Linden, Braniborské brány a Reichstagu se přidala ještě i moje bývalá spolužačka a Berlin Day mohl začít naplno.

Najedly jsme se v útulných uličkách Prenzlauer Bergu, zastavily se okouknout zeď na Bernauer Strasse, pak jsme se chvíli vozily, protože nám byla zima, prošly jsme se na Rigaer Strasse (aneb jedno z "nejnebezpečních míst ve měste", aneb hahaha), na Frankfurter Allee poctily svou návštěvou dokonalý antikvariát (no, spíš jeho záchod), pak jsme musely hostům ukázat i RAW Gelände (jakotžo další z nejnebezpečnějších částí města, ehm), okouknout známý squat Köpi, užívat si vůně sladkostí a baklav u Salut Backwaren a nakonec se na chvíli zaskočit odpočinout do takové nenápadné a útulné kavárny.

Protože se den chýlil ke konci, stavily jsme se společně k jejich couchsurfingovému pánovi (který bydlí přímo v Nikolaiviertel - aneb zvenčí to vypadá jako staré domy, zevnitř je to obyčejný ohyzdný panelák, který vypadal jako nějaký hostel a i naše freiburské koleje byly jaksi o třídu vejš) a následně se přesunuly jsme se do potemnělého Mauerparku a jaly se připíjet na vydařený den borovičkou. A taky se socializovat s lidmi, co šli kolem, protože "traditional Slovak alcohol" se nezdráhal ochutnat nikdo. Čůrání v parku, pochod tmou až na Bornholmer Strasse, večer ukončit ve weddinském pivovaru.

Slečny byly nakonec taky rády, že se jich ujal někdo normální a ne někdo z těch: "Zajděte do Matrixu, to je super klub!" Doma jsem byla ve čtyři ráno. Více dní jako tento!