Při dnešní procházce městem, jež by se při troše fantazie dalo nazvat jako můj domov, jsem narazila na knihovnu. Ano, na tom opravdu není nic neobvyklého. Ale po delší době jsem pocítila až nezvyklou potřebu zajít nejen dovnitř a prolistovat si pár potištěných stránek, ale také si něco z vystaveného artiklu odnést pěkně do tepla svého útulného pokoje kdesi ve svém o něco méně útulném bytě.
Jako při každé jiné příležitosti jsem naznala, že jelikož rozhodování považuji za jednu z nejbolestnějších věcí na světě vůbec, budu se řídit srdcem a instikntem a uvidíme, kam nás to zavede tentokrát...
Překvapivě - k regálu. Oho! A dokonce k regálu s knihami! O-ho-ho! A teď, už opravdu věřící na nějký instinkt sama sobě přiznávající - dokonce k regálu s knihami za výhodnou cenu! Ano, uznávám. Objevila jsem několik kvalitnějších a dražších knih, ale po té, již jsem si nakonec nesla domů a hltavě četla v trolejbuse, vystřelila moje ruka zcela automaticky.
Sice jsem se čtením teprve na začátku, ale její výběr byl stejně spontánní jako všechny ostatní věci, jež se rozhodnou samy, okamžitě... a přitom dopadnou mnohem lépe, než kdyby se plánovaly.
Někoho by možná děj nezaujal, někdo by ho obrečel, někdo by čtením jen tak zmáznul dlouhou chvíli. Ale já, ač zvyklá na knihy těžké, složité, až kolikrát vědecké, se nyní prokousávám čímsi, co by se dalo nazvat románkem. Ano, romány jsou brak. Ale tohle není typická červená knihovna, nýbrž jde o jakýs takýs děj ze života a ne typickou
emerikn láfstory.
Ano. Otevřeně uznám, že při čtení mám slzy v očích. Ne pro děj, ne pro osudy hlavních postav, ale pro svůj sobecky egoistický pohled na svět. V knize jde o sedmadvacetiletou slečnu, jež náhle náhodou narazí na spřízněnou duši mužského pohlaví. Typický děj většiny knih.
Co je ale ten důvod pro moje osobní nostalgické pocity při čtení tohohle textu, je vlastní zkušenost. Zastávám názor, že náhody hýbou světem. Svou spřízněnou duši, osobu, kterou jsem i při svém cynickém, sobeckém a arogantním pohledu na svět, jsem také potkala naprosto šílenou náhodou. A již po krátké době jsme obě věděly, že ač jsme se tehdy znaly v podstatě chvíli, nejenže jsme si svěřovaly věci, které jsme nikdy předtím nikomu neřekly, ale také víme, že se navzájem chápeme. A podporujeme. A ať se stane cokoliv, budeme tu pro sebe. Jak se říká - napořád. Tohle lidé často říkají jako jakési trapné a stupidní klišé, ale jen párkrát za život mají tu čest cítit kdesi v hloubi sebe, že tomu tak opravdu je.
Stejně tak jako s druhou
'spřízěnou duši', jež jsem měla možnost vidět jen jednou jedinkrát v životě. Kdo to nezažil, tak nepochopí. Já sama bych se tvářila rezerovaně
(Případně bych si mumlala něco o duševně chorých), nevědět o co jde a číst si to někde na internetu.
Bylo to kdysi, jednou na maturitním plese kamarádky kdesi v... prozaicky nazváno
'V díře světa', o což víc osudové mi to přijde. Kde se vzal, tu se vzal, pohyboval se tam člověk, který si ke mně za chvíli přisedl ke stolu. Nešlo o to, zda to byl mládenec či slečna. Šlo o tu harmonii, soulad a pocit okamžiku. O někom, koho jsem viděla poprvé v životě, jsem již po pár okamžicích dokázala říct, že ho znám téměř celá staletí.
Cink. Naprosté stoprocentní naladění na stejnou vlnu. Víte to vy, ví to on/ona. Ne, pardon, nevíte. Vědět, to je cosi jiného. Cosi zásadně rozdílného oproti pojmu
cítit.
O něčem podobném vypráví děj této knihy. Jsem sice zatím na úplném začátku a tak mě docela zajímá, jak se to celé bude odvíjet, ale upřímně přiznám, že se na děj jako takový nedokážu docela přesně a nezaujatě soustředit, protože v něm vždycky vidím onu dotyčnou osobu z plesu. Času od té doby uteklo vážně docela dost, ale já, i když to možná zní celkem paradoxně
(Zvlášť od materialisticky založeného realisty jakým jsem já), vím, že tomuto člověku navždycky bude patřit hodně velká část mého srdce. Dokonce přiznávám, že i nesčetněkrát větší, než mnohým lidem, se kterými se stýkám téměř denně, po dobu několika týdnů, měsíců, či snad let.
Necítím smutek v pravém slova smyslu, když si na ni/něj vzpomenu. Cítím jen krásný hřejivý pocit, protože vím, že
tam (A já tuším kde) zkrátka a jednoduše
je a žije svůj spokojený život. Možná je docela paradox, když si uvědomím, že kdyby ještě kdysi před oním dnem našeho setkání, došlo k jedné konkrétní náhodě, tak bysme teď žili v jednom městě a bavili se spolu o našich věcech někde v uměleckém koutku nad lahví něčeho dobrého, ale to je život. Beztak kdesi v hloubi svého srdce vím, že se ještě setkáme. Zítra? Za rok? Za dvacet let? To netuším. Vím ale, že to tak je.
