Winterfresh Green Ice

Jistě znáte ten pocit, kdy něco či někoho uvidíte, uslyšíte, ucítíte, ochutnáte nebo jakkoliv jinak smyslově zaznamenáte a od toho okamžiku vám vrtá hlavou, co/koho vám to jen může připomínat. Čím více se záhadě snažíte přijít na kloub a tápáte v paměti, tím více se přímo úměrně zvyšuje pravděpodobnost, že ono osvícení v dané chvíli skutečně nepřijde. Proti tomu v okamžiku, kdy se vaše myšlenky profilují někam úplně jinam, to najdnou přijde jako rána z čistého nebe. Buch! A je to tu! Heuréka!
Stejně tak tomu bývá s větší či menší pravidelností i u mě. Jednoho krásného letního rána toto objevení skutečné reality připadlo chuti zelených žvýkaček winterfresh. Jen si říkám, že by možná bylo i lepší, kdyby se tomu tak nestalo. Kdysi jsem si tento artikl k přežvykování byla donucená docela nedobrovolně koupit, jelikož můj oblíbený druh jaksi momentálně nebyl na skladě a tyhle jsem ještě neznala. S pocitem, že zkusit se má přece všechno (případně co tě nezabije, to tě posílí), jsem je přihodila k nákupu a čekala, až je ta unuděná, po slovensky hovorící brigádnice za kasou namarkuje a já se opět pustím do svého tradičního celodenního okusování peprmintové gumy. Jenže ejhle, od prvního kousnutí do bílého polštářku jsem byla na 100% přesvědčená, že toto aroma přeci již znám a s každým skousnutím má jistota nabývala na síle. Jenže co to bylo za chuť?
První den jsem se domnívala, že nějaká zubní pasta. O pár dní později jsem zase docela vážně koketovala s myšlenkou na ústní vodu. To jsem si už říkala, že by to mohlo být ono, ale i toto se mi kdesi v hloubi duše nějak nezdálo. Až týden nato...
Během úklidu pokoje jsem polosežvýkaný balíček objevila v posteli spolu s mnoha dalšími zapomenutými a ztracenými věcmi z minulých dní a týdnů a automaticky si jednu žvýkačku vhodila do úst. Voila. Osvícení přišlo. I když bych možná byla raději, kdyby se tomu tak nestalo. Žádná zubní pasta. Žádná ústní voda. Pach dezinfekce na TOI-TOI budky.


Dáte si někdo žvýkačku?