5 minut spánku...

...není pro lidský organizmus to pravé ořechové.

Ale jsou věci, pro které se vyplatí ten spánek obětovat. A alkohol to není. Sex to také není. Drogy už vůbec ne. Co to tedy je? No to určitě... Já vám to řeknu a vy budete chtít taky. Pch.

A nyní se omlouvám. Jdu navštívit paní Lednici a ukrást jí z jejích útrob víno. A potom se samou ospalostí a bolestí rozpadnu na atomy.

Mínění...

...mých kamarádů? Tedy takoví drzouni to jsou...


Z jedné záživné diskuze na téma 'aktuální venkovní počasí' přes ICQ:

Já: "Potřebuji spoustu sluníčka, spoustu tepla a spoustu lásky."
I.: "Tak to je snad poprvé, co čtu taky něco jinýho, než že potřebuješ spoustu piva."

Pche...

Jako z pohádky

Jak nesnším zimu, tak se bez mučení dobrovolně hlásím k tomu, že proti takovéhle



bych nenamítala naprosto nic.

Nutnost?

Přichází trocha filosofické úvahy na téma Co je nutné míti doma v lednici či spižírně? Inu, již několik nadávek a vyjádření nesouhlasů bylo již skrze mé zuby procezeno, když jsem pozorovala zuřivě nakupující našinec. Zásobárny potravin a poživatin tak byly sice narvány k prasknutí, ale valná většina z jejich obsahu se poté vyhazovala, jelikož se nestihla spotřebovat, než ji navštívila paní Plíseň. Případně se celá rodina musela přežírat jako za časů pana Přemysla Otakara, aby se vše stihlo sníst "Než se to zítra zkazí."
Nechápu.
Na co kupovat pytel něčeho, co nikomu nechutná, jen když je to ve slevě? K čemu na jaře nakupovat perličky na zdobení vánočního cukroví? Během adventu taky přece nikdo nekupuje kraslice. I když... stačilo by je slevnit a bábušky by si ruce strhaly, jak by se o ně rvaly. Za týden se to všechno beztak vyhodí, ale není to teď jedno?

Tuto otázku jsem si položila po prvním týdnu mého osamoceného vegetování uprostřed čehosi, co by se dalo při troše fanzatie i nazvat domovem. Přišla jsem takhle k ledničce, otevřela... a kila různě zelených, chlupatých či roztodivně vonných sýrů, salámků, paprik, rajčat, jogurtů, tvarohů a bůh ví čeho všeho ještě si šly udělat letecky s cílovou stanicí Odpadkový Koš. Zásobárny mi tu zely prázdnotou, ale světe div se, hlady jsem stále nezemřela. Jak je tohle možné? Jednoduše. Devět životů jako nějaká kočka sice ještě nemám, zato všude kolem se vyskytují budovy, nesoucí název hospoda, restaurace, obchod, jednota, supermarket, občerstvení... nonstop... (Ano, piva je také třeba) a tak dále a tak dále.
Navíc po včerejší debatě s T., při které prohlásil, že se ráno podívá do lednice, zavře ji, podívá do spižírny, zavře ji a jde do práce, jelikož uvnitř se nachází jen a pouze prázdnota, a také po tom, kdy mi mamá dala za úkol nakoupit si jídlo na pár dní dopředu a já ho večer samou nudou sešrotovala, v tom mám jasno:

Co nutně musí býti (Kromě temna a chladu) v lednici a špajzu? Mně osobně stačí míti neustálý přísun pečiva, medu, kávy... a lahváčů. Bez své tradiční snídaně bych totiž asi vyletěla z kůže a lahváče se vždycky hodí a není jich nikdy dost.

Tak jak?

Venku je zima. Ve škole je vedro. Doma je teplo. A tajemství spokojeného života spočívá v umění dělat kompromisy. Výsledek je tedy jasný.
Vy se mějte fajn a cestou za prací či vzděláním neumrzněte.

Jsem celá vlhká

...od kolen níže. A dolů od kotníků jsem dokonce přímo mokrá.

Já ten déšť zastřelím. *Hepčik*

Rozdíl?

Mužská logika při řešení různých situací:
Z bodu A do bodu B jedeme pěkně přímou a co nejkratší trasou.


Ženská logika při řešení různých situací:
Z bodu A do bodu B se vydáváme pěkně přes les a aby toho nebylo málo, nasbíráme po cestě košík jahod, šlápneme do podpapíráku a nakonec beztak dojedeme do bodu C.



...a pak si tyto dva živočišné druhy mají rozumět...

Teploty jako z ruského filmu

Ještě jsem ani list s Dalího obrazem a nápisem "říjen" nepřetočila na další Dalího obraz, tentokráte s nápisem "listopad" a už mě ty venkovní (ale i bytové, jelikož u nás doma mezi nimi moc velký rozdíl není) teploty pomalu ale jistě přestávají bavit. Každý den je to to samé: Ponožka, spodní prádlo, vlastně ne, omyl, kalhotky s nápisem "středa" přijdou na řadu až pozítří, triko, kde je druhá ponožka?, triko, hm, raději zkusíme nějaké jiné, tohle totiž zapáchá jako ubrus z Melodky, přes to další triko, ok, druhá ponožka není, tak bereme jiný pár, kalhoty, svetr, kruci, tyhle ponožky mají na patě díru, tak tedy třetí pár, mikina, kabát, ne, tenhle kabát přes ty vrstvy nenavleču, honem rychle najít kompatibilní kabát... a v konečné fázi i přes veškerou snahu venku mrznu. Rukavice jsem mimochodem chtěla vyndat ze skříně již koncem srpna, že? No však to všichni známe: "To má čas."
Co jsou to nějaké lidmi neustále omílané podzimní deprese (já zpravidla mívám spíše letní) proti teplotám jako u Stalingradu? Ačkoliv medvědy ráda nemám, v tomhle případě jim ze srdce závidím. Přes rok se pěkně vypapají, na podzim zalezou a spí, dokud nenaznají, že je venku opět snesitelně.

A proto přicházím s lákavou nabídkou: S nějakou vhodnou duší učiním výměnný obchod. Vy se za mě budete vzdělávat, vydělávat, oblékat, holit si nohy a mrznout a já si za vás zalezu do postele, budu tam za vás i ochotně v rámci šetření vašich jater pít pivečko a s vůbec největší radostí si za vás budu dopřávat i spánek, jelikož toho mám deficit doslova a do písmene bolestný.
Jen bych prosila, doručte mi tam mého milého z nejmilejších (=můj osobní počítač s připojením na internet), můj mobilní rejzr, pár knih, německo-český slovník a v neposlední řadě i pár metrů řetězů a cca dvoje policejní pouta, abych se tam do jara nenudila.

Děkuji.

Tamntenpán!

Po delší době jsem podlehla zvědavosti a rozhodla se prozkoumat, co za čitelné, koukatelné a poslouchatelné, možné i nemožné věci se mi opět natahalo do počítače. S radostí o velikosti německého tanku bylo kvitováno nalezení staženého koncertu skupiny In Extremo na festivalu Rock am Ring.
A jak tu tak pilně pracuji na jeho zhlédnutí, úplně se mi vracejí pocity prožité na vlastní kůži na letošních Masters of Rock. Tam se mi totiž poštěstilo tuto skupinu vidět na vlastní oči a ještě vlastnější brýle úplně poprvé. Zážitek s velým Z. Jinak se to popsat nedá. Jak z pohledu již zmiňovaných očí, tak z pohledu zatím ještě nezmíněných uší. A z pohledu ženy rovněž. Ač mi frontman In Extrema na fotografiích nepřijde nikterak pohledný, ba řekla bych přímo nesympatický (Ok, bez mučení přiznávám, že z mých úst kdysi vypadlo dokonce i přirovnání znějící asi jako: "Taková hnusná německá držka."), při jeho spatření v reálu mi málem upadla čelist. Ten člověk má charisma, jež by se dalo uchopit a na plátky nakrájet. Mmm. Mňam. Komm schließ die Augen, glaube mir, wir werden fiegen über See... (Pardon, to sem již samozřejmě nepatří.)

Co to zase...

Určitě všichni znáte takový ten hlodavý pocit (Ne, filcky opravdu na mysli nemám), kdy si říkáte, že pokud se nezbláznil svět kolem vás, pak to postihlo minimálně vás. Ano? Pěkně. Pak si na mě někdy vzpomeňte, jelikož já se takto cítím už od včerejška. Nejspíš jsem se dlouho slunila na zákeřném podzimním sluníčku. Nebo pod zářivkou v hospodě. Ehm, ano, to spíš.
A na otázku jak se mi daří odpovím: Daří se mi skutečně výborně, jen se domnívám, že se mi nějaký ten drátek v oné věci, jež mi sedí na krku a odkládám na ni brýle, prouchal. A pokud to není jen paranoidní pocit, pak se porouchal docela hodně.

Zima!

Ostatně se domnívám, že teploty pod +10°C by měly býti Evropskou unií zakázány.

Trvá a trvá

Tak dnes se mi opět potvrdilo, že žijeme v České Republice. Kdybych na to náhodou třeba zapomněla. Typický český pořádek. Vltava přes Českou teče stále. Opravit prokopnutý vodovod? Zbytečné. On to někdo zařídí. A lidi zaplatí.

Návrat

Po téměř dvou týdnech mé vytoužené "slaměné osiřelosti" se mi domů navrátila mamá a společně s sebou přivezla i svého bratra. Nemusím se, předpokládám, rozepisovat o tom, že jsme celé odpoledne strávili pěkně pospolu nad zlatavým Pegasem, ale co se mi skutečně zakouslo do paměti, byl (Kromě prokopnutého vodovodu na ulici Česká a následné Pseudovltavě skrz celé Brno) strejdův výstižný výrok po prozkoumání ledničky:

"Teda... my si doma sušíme hubu a jsme o sifonu a tady si dítě žije o Plzni a tokajským."

Botky

Až se jednou v nějaké té vzdálené budoucnosti budu někdy vdávat, pak jen a jedině v tomhle:

Problém?

Kam oko dohlédne, válejí se lahváče jako padlí vojáci na bitevním poli. Mezi nimi svršky. Jako spadané helmy vojáků. Popelník nekuřáka statečně okupují rozličné vajgly. Koberec nese známky skutečnosti, že obyvatel celý týden nejevil touhu po přezouvání. Podlaha poloviny předsíně poseta hoblinami. Ok, tohle není moje věc. To si vyřiďte s potkany. A ten puch, jaký jejich klec vydává, taktéž. Prázdné lahváče dobyly i celý vrch botníku.

Ne, nikoliv. Nejde o scénář k novému katastrofickému filmu ani o věrohodný dokument ze squatu. Jen jeden obyčejný student celý týden drhnul nádobí jak morák a uklízel jako ruská služka do úmoru, ačkoliv vše nasvědčuje pravému opaku.
A to nebohého studenta zítra čeká opět škola, pak okamžitá deportace se zbytkem nejodvážnějších a nejvytrvalejších lahváčů na chatu... a v sobotu návrat paňmámy. Ale něco mi říká, že té se tu podaří maximálně tak ty nedopalky ještě rozmnožit, takže proč to vlastně řeším... Neřeš, po tom nepátrej, neživíš tak nepřepínej. Nepřepínám. Televizi jsem celý týden neviděla a jsem tomu ráda. Jdu načnout láhev Kelta. Dobrou chuť.

Umělá inteligence

A tak se sama sebe ptám, co mi tím ten počítač hodlá naznačit. Stojím takhle jednoho brzkého rána po náročné noci na Gaudeamu před zrcadlem a zírám na ten podivný obrazec tam... Když tu náhodný výběr ve WinApmu zaútočí se zákeřnou podpásovkou a spustí Die Ärzte: "...Nein, nein, Spiegel können grausam sein..."

Pochutiny a poživatiny

Už vím, co si připravím na oběd, až v budou v lednici všechny zásoby vyčerpány. Ještě jednou udělají potkani v noci v bytě takový bordel, tak jdou na gril.

Howgh.

24 hodin

Většinu času stráveného na tomto světě jsem názoru, že 24 hodin je na jeden den až přespříliš. Nyní ovšem skutečně musím tuto myšlenku přehodnotit. Nejradši bych držela protestní abstinenci za zavedení většího časového rozsahu. No, dobrá, to zní moc krutě. Uznávám. Tak tedy protestní hladovku. I když... mám hlad, to taky ani ne. Tak třeba protestní denní pití piva. Jo, to by šlo.
Tedy popojedem.
Několik banálních věcí během dne, které člověk předtím dělat nemusel, ale čas sežerou dokonale. Nic extra, jen takové ty banálnosti, které běžně obstarávají ti podivní tvorové, jež s námi bydlí (nebo my s nimi, záleží na úhlu pohledu), jež nás živí, šatí, pubertální děti jistě namítají, že mají i mnoho stupidních řečí a tak dále a tak dále... a v neposlední řadě se jim říká živitelé nebo také rodičové. No prostě ti starší, jež vždy zařizují všechno, co se správného chodu domácnosti týče.
Jinými slovy, můj den se nyní obohatil o takové neobvyklosti, jako: Nakoupit si jídlo. Uvařit si... no... nazvěme to také jídlem. První pokus spláchnout do wc. Uvařit něco jiného. Umýt po sobě nádobí. Uklidit ten bordel, jež se všude nějakou mocnou záhadnou silnou vytváří. Uklidit znovu. Bordel má výdrž. Zalít stupidní babčiny kytičky. Ne, Rebečko, ty umělé se nezalívají. A kurva, to mě nikdo ovšem nevaroval. Nakrmit potkany. Jo, vodu by to taky chtělo. Vyčistit klec? No, to má čas, ještě smrady nepadám. Vysát hobilny, jež potkani vyházeli z klece. Že by jim už smrděly? Při té příležitosti vysát celý, byt. To, že na nějaké vyzouvání, není nyní ani pomyšlení, je snad celkem jasné. Vyklidit ledničku. Tedy ne, že by tohle byla nějaká povinnost, ale mám takový pocit, že 3 plesnivá rajčata, 2 plesnivé sýry, 1 plesnivá paprika a 1/2 plesnivého salámu tam asi nemají co dělat. Vynést koš? Ba ne, ještě se tam něco málo vejde. Mám žízeň a musím psát úkol. I když... pivo si dám večer v hospodě a úkol, to se nějak udělá samo. Tedy - spát!!! Zvoní budík. Už je večer. Tedy honem honem za kamarádem, něco mu vrátit a při té příležitosti ukojit žízeň. (Ne chtíč, ty čunisko)
A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Co o to, já bych klidně pokračovala, ale po těch 3 hodinách spánku včera a 4 dnes mám pocit, že se mi moje tělo rozstřelí na atomy.
Co mě čeká zítra? Nemám co žrát. Tak tedy znovu: Nákup, pokus o vaření... no nic, kašlu na to. V lednici mám, pokud si dobře pamatuji, ještě nějaký lahváč. Jdu se mu věnovat. Takže mi nerušte mou intimní chvilku s přítelem z nejvěrnějších.

Pozitiva?

Ok, vše má i svá pozitiva a tento stav jich má dokonce více než by musel. Co mezi ně například patří? Inu to, že žiji v dočasném ráji na zemi, je pozitivní samo o sobě. Chodit po bytě v botech či nahá kdykoliv se mi zachce, k tomu lahváč v ruce... co si víc přát.

Předevčírem oslava. Kamarád měl narozeniny. Nevím, co lidi vede ke krutému faktu, mít narozeniny v neděli, ale budïž. Akce vynikající. Skvělá atmosféra, výborní lidé, podnik jen pro nás, játra stále fungují, Starobno sračka, Heineken sračka, tři hodiny spánku. Klady přehlušují zápory se značnou silou.

Včera příjemný večer s J. a pár flaškami Plzně. K tomu něco málo filmů a tradičních životních filosofií. A Jen počkej, zajíci. Ano, dospělí lidé se baví. Vzpomínají na časy dávno minulé. Zlý kapitalistický dlouhovlasý vlk a hodný zajíček pionýr. Následný spánkový deficit zanedbatelný.

Dnes schůzka s mým zachráncem T. Hopoda, čajovna, výborně strávený večer. Informativní SMS od maminky, že se koupe v bazénu. Odpověd obratem - ratolest chlastá a má se fajn. Srozuměno. Včerejší 4 hodiny spánku o sobě zatím vědět nedávají.

Zítra? Vědma sice zatím nejsem, ale viděla bych to na pivo.

Pozítří? Pivo?