Vím, že ode mě by asi rozplývání na toto téma asi málokdo čekal... ale já prostě musím. Dnešek byl nádherný den. Když mě ráno vezl T. autem za vzděláním, mohli jsme se oba jako malé děti (Nebo velcí romantici) rozpustit nad tím, jaký překrásný východ slunce se dnes matičce přírodě zadařil. Ani jsem nedoufala, že takovéhle počasí vydrží déle než do oběda.
Jenže jsem byla vyvedena z omylu a počasí mi opět názorně ukázalo, kolik krásy se vyskytuje všude kolem nás. Stačí jen otevřít oči a občas se rozhlížet.
A když mě pak navečer odvážel domů můj známý erotoman F. a vzal to okružní jízdou přes Slatinu a Líšeň, musela jsem se hodně ovládat, abych udržela ústa zavřená a při pohledu na ten dokonalý západ slunce nad zasněženým Brnem mu nezacintala služební auto. Sníh, kdesi v dáli pod námi Petrov, paneláky, domy, lesy, kopce, nebe, téměř zamrzlý dým pomalu stoupající z komínů... jako v pohádce. Co v takové chvíli chybí člověku ke štěstí?
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: