Ano, přesně takhle jsem se dnes cítila. Lidi kolem mě propadají podzimním smutným náladám, zatímco mě dnes pohltila úžasná vyrovnanost. (Cha! A vy mně teď půjdete po krku plni závisti!) I když sama doznávám, že bylo poněkud nad moje chápání, kde se to ve mně bralo. Dokonce jsem se doma cítila po dlouhé době jako doma.
Situace, jež by se nedala vyvážit snad ani zlatem. Sedím ve svém pokoji u počítače, za oknem se sypou sněhové vločky (Máme to listopad nebo sněhopad?), na stole mi tiše bublá lávová lampa, hraje příjemná hudba, stůl okupují předměty jako šálek od kávy, talířek od snídaně ulepený medem, termoska plná horkého, vynikajícího černého čaje, korkový špunt, otvírák, několik vydání Prager Zeitung, prázdná láhev od chardonnay, dvě skleničky na víno (Taktéž prázdné, kruci! A obě!), pivní krigl (Ehm... bez piva. Jeho útroby vyplňuje obyčejná voda z vodovoda.) a na posteli se líně povaluje můj obojek. (Předpokládám, že těch pár tisíc roztočů jak na posteli tak v koberci na podlaze snad ani jmenovat nemusím.) A k tomu ta nepopsatelná skutečnost, že jsem v celém bytě sama. A pak že se nirvany dá dosáhnout až po smrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: