No do pr...

To je mi ale krásné probuzení... mrazivé štědrodenní ráno, venkovní teploty si s těmi sovětskými moc nezadají, člověk se takhle vyhrabe rozlámán z postele, usedne do svého pí-sí centra a hned se mu (Kromě tisíců kýčovitých přáníček hezky prožitých Vánoc) rozbliká příchozí novinka na icq...

L.: "...Jo a viděla jsi DVD z Masters of Rock 2007?"
Já: "Ne, ne... Co je na něm zajímavýho?"
L.: "Neviděla? Tak mám pro tebe překvapení. Jsi na něm natočená... Jak tam pěkně prodáváš párky."

Bravo. Celostátně proslavená Rebeca von Párek. Chce někdo autogram?

Ukazatel

S mou, rovněž chřipkou postiženou máti, jsme se shodly v jedné zásadní věci. Jako neklamný důkaz jejího opětovného nabytí plného zdraví poslouží cigareta v její ruce držená.
A já, já v té chvíli konečně otevřu jeden z lahváčů, jež na mě v lednici již několik dní netrpělivě čekají.

Předem ale prohlašuji, že tento jev ještě v dohledné době jistě zdaleka neuvidíte.

Po povodni

Ano, přesně takhle se mé tělo cítí v těchto dnech. Úplně stejně jako krajina, jež je po několik dní zmítána a pustošena velkou vodou. Vodou, kterážto poté opadne a my můžeme nerušeně pozorovat škody, které byly po dobu jejího běsnění napáchány.
Tak je tomu i u mě. Po dnech, jež by mohly býti s klidným srdcem nazvány jedny z nejhorších v mém životě, mé utýrané tělo konečně opustily horečky, pohybující se kdesi mnohem výše, než nápis na teploměru 39,0. A já... já nyní mohu plnou vahou pociťovat důsledky. Bolí mě každý kloub, každý sval (Nesmírně vhodné pro zopakování biologie, konkrétně kolik kostí a svalů lidé mají), hlava mi asi každým okamžikem pukne asi jako hlemýždí domeček pod podrážkou a o nesmírně vkusné vyrážce přes celou bradu, která se u mě zabydlela po užívání prášků, radši pomlčím. Ani chuť na pivo nemám. Neklamná známka toho, že ještě opravdu nejsem a nějaký ten den opravdu nebudu v pořádku.

A propos pivo... Navíc to bohužel vypadá na to, že nám letos odpadá naše tradiční každoroční štědrovečerní posezení nad zlatavým mokem. Všichni leží. Leží tam v komoře, nožky mají nahoře. Brněnský masakr pořádnou chřipkou.

Denní heslo č. III

T. & já: "Šneky necháme vyhladovět." ... "Zeleninu také necháme vyhladovět."

Uvědomění

Když na mě po odpoledním šlofíku zcela zákeřně zaútočil hlad, rozhodla jsem jít do protiútoku se zapečenými banány - mou oblíbenou pochutinou, jež mi vždy tak bravurně připravuje můj živitel rodu ženského - maminka. A jelikož maminky nikde ani vidu, ani slechu a jejích cigaret ani puchu, dala jsem se do boje sama. Na zapečených banánech se přeci nedá nic zkazit.


Nyní jsem již o dva nové poznatky bohatší:

1) Kuchařka ze mě věru nebude
2) Na zapékaných banánech se dá zkazit opravdu docela hodně



P.S.: ...zcela jistě za to mohou ty banány... věřím tomu... doufám... BIO banány jsou dozajista zlo... ano, ano ano... zákeřné ovoce...

Stránská skála

V sobotu nás zcela neočekávaně navštívilo krásné slunečné počasí, tak jsme se s T. rozhodli, že toho nějak využijeme a vydali jsme se na menší výlet Stránskou skálu. Musím konstatovat, že procházka neměla (Až na malé zapeklitosti typu zapomenutá termoska s horkým čajem, šalina jezdící jednou do hodiny či psí exkrement na mé botě) chybu. Stromy, příroda, skály, mezi tím vším jen koleje, panorama města, úžasně industiální spalovna, západ slunce nad Brnem a kromě příjemného doprovodu nikde ani živáčka. Ztělesnění dokonalosti. Hořce jsem zaplakala nad svým nefunkčním fotoaparátem.

Jenže.

V těchto končinách jsem se vyskytovala ve svém životě vůbec poprvé. A troufám si říci, že s největší pravděpodobností i naposled. Proč? Objasním obratem. O zmíněné lokaci jsem nevěděla vůbec nic. Možná tak nanejvýš cosi o výskytu fauny, flóry a štol ve skále. A také, že jde o omladinou často vyhledávané místo k nasávání a rozdělávání ohníčků.
Bohužel. Neznalost neomlouvá. Příště si raději zjistím, kam to vůbec lezu.

Po rozplývání se nad oranžově osvětleným horizontem jsme se jali hledat první štolu. Šlo o sympatické skalní chodby, vůní ne nepřipomínající punkevní jeskyně u Macochy. Jen všudypřítomné pivní plechovky a víčka od lahváčů dávaly tušit nedávné expanze popíjejících studentů.
Tento zážitek ve mě vyvolal touhu a zvědavost i po návštěvě dalších štol. U druhé z nich jsem si u vchodu nejdříve dělala legraci, že ten vlezlý pach síry evokuje pocit, jako by šlo o bránu do pekel. Jo, jo. V tu chvíli jsem se tomu ještě smála. Nekladla jsem důraz na to, proč T. jen vážně odvětil: "No, však to taky to taky je brána do pekel."
Vše bylo v pořádku do té doby, než jsme došli na toto místo:



Bylo mi divné, proč ho T. z dálky obešel a vydala jsem se zvědavě přímo k "oknu". V tu chvíli se mě zmocnil nedefinovatelný pocit. Začala se mi šíleným způsobem točit hlava, před očima mi svítily hvězdičky. Jakoby mi někdo, či snad něco sedělo za krkem a škrtilo mě. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou a neomdlela. Za normálních okolností bych se domnívala, že vše způsobuje přítomný sirnatý pach a uzavřený temný prostor. Ale tento pocit jsem již důvěrně znala. Hrůzu ve mně vyvolávala skutečnost, že to samé jsem již jednou v životě pocítila. V Sachsenhausenu. Od této chvíle mi v hlavě šrotovala jen jedna jediná myšlenka: "Ven. Ven. Ven. Okamžitě vypadni VEN." Doběhla jsem T., jež šel kousek předemnou. V tu chvíli se tak zmiňované dveře s oknem ocitly za mými zády a já to už nezvládla. "Hele, já bych..." "Šla pryč? Nepletu se?"
Nepletl. Nikdo si nedokáže ani představit, jaký balvan mi ze srdce spadl, když jsem opět spatřila potemnělé nebe nad hlavou a v dáli osvětlené město.

Dodatečně se mi poté podařilo vypátrat pár věcí. T. mi říkal, že ačkoliv tam byl už několikrát, nikdy z těch míst dobrý pocit neměl a omlouval se za to, že mě tam bral. Navíc do zmiňovaných dveří prý dokázal vstoupit jen jednou a víckrát by to neopakoval. Aby toho nebylo málo, objevila jsem na internetu tyhle články k danému tématu od jiných lidí: [Link], [Link]. A den nato jsem se se svým zážitkem svěřila J., která s podivným výrazem v očích potvrdila, že tam též již jednou byla a že se tam rovněž cítila hrozně a stísněně.

Kdepak štoly, lesy, podzemí a hřbitovy. V teplé hospůdce je taky dobře. To jen tak pro příště.

Vánoce, Vánoce přicházejí

Ještě tu nemáme ani polovinu listopadu a už jsem nucena být denně svědkem všech těch plků na téma Vánoce. Máme to zapotřebí? Je skutečně naší jedinou touhou stát se tupou ovečkou nakupující všechny ty baněčky, čokoládičky a hovadinečky pod stromečíček? A kapříčka do vaničky? Vánoce nesnáším. Jak si samosebou ti vnímavější z vás již mohli povšimnout. Stejně jako z duše nenávidím veškerou jinak projevující se tupost, omezenost a potřebu tiše bučet spolu se stádem.

Možná se ptáte, co té pošahné pisatelce na Vánocích tak moc nevoní. Že jste to vy, tak pošahaná pisatelka bude natolik hodná, že se s vámi o pár důvodů podělí.

Tedy:

• Všichni v mém okolí se jako každý rok trumfují, kolik tisíc investují jejich živitelé (Spolu s celými zazobanými a až moc ideálními famíliemi) do dárečků, případně jakou přesladkou kýčovitost nakoupí on sami svým drahým polovičkám. Proč tohle všechno? Jasně, chcou se chlubit, že na to mají. Ale k čemu? Já osobně bych řekla, že mnohem důležitější je si svoje city dokazovat jinak, než je vyvažovat hmotností a cenností nějakých darů. Ok, možná že jsem pro dnešní dobu poněkud sentimentální. Ale když chci někomu udělat radost nějakou maličkostí, tak mu ji jednoduše koupím a předám. A neřeším, zda-li je tomu tak na jaře, na podzim, či na Vánoce. Nesnáším dělání čehokoliv na povel.
  
• Všichni se povinně přežrat curkovím, bramborovým salátem a kaprem utopeným v oleji. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Paní Žaludeční Nevolnost, Rakovina Tlustého Střeva, spolu s panem Žaludečním Vředem a jejich nemanželským dítětem Pálením Žáhy již netrpělivě čekají za dveřmi.
  
• Všichni si nasadí falešné úsměvy a hrají si na štastné a spokojené rodinky. Alespoň pár dní v roce. Geniální. Za přetvářku by se mělo střílet. Když je rodina ideální, pak ať jí je po celý rok. A když není, tak ať se o to, prosímvás, nesnaží takhle okatě.
  
• Všichni slaví jak smyslů zbavení. Ale proč? Vždyť jde o křesťanské svátky. Dodržujete snad doma ramadán, šabat, či vám například stojí uprostřed obýváku totem? Ne. A bác ho, máme to tady.

A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Ano, možná jsem předpojatá. Ale když by u vás každoročně probíhal Štědrý Den tím stylem, že se všichni během dne stihnou pohádat u snídaně, pohádat při strojení opelichaného stromku, pohádat v poledne, pohádat nad odpolední kávou, pohádat jak při přípravě štědrovečerní večeře, tak při její konzumaci, kdy už na ni nemáte prachžádnou chuť a jako zlatý hřeb přijde další tuna výčitek přímo pod stromkem, tak byste se mým, možná až trochu radikálním názorům nedivili.
Přesně tak. Přesně v tuto chvíli, kdy sedíme všichni pod stromečkem, kde kromě nás není nic dalšího, protože přece "nemáme peníze" a k tomu nám jako kulisa z televize hraje nějaká konzumní novácká hovadina, je již ten pravý čas. Pravý čas na to, hodit přes sebe kabát a zmizet s kamarády na pivko. Tam se aspoň žádný z nás nepřetvařuje a nehraje si na poloboha.

Narcis

Skutečnost, že mi před nedávnem zemřel můj drahý fotoaparát, mi důvod k proskočení radostí stropem rozhodně neudala. Ale okamžik, kdy mě tato věc skutečně zairitovala přímo ve velkém, nadešel dnes. Vylézám z vany po horké koupeli, když tu zahlédnu v zrcadle svůj odraz. Navlhlé černé vlasy, drobné tělo pokryto stovkami kapiček sloučeniny vodíku s kyslíkem... a všemu tomu kontrastuje obrovský černý obojek, napevno ukotven visacím zámkem na mém krku. Bože... jsem narcis. Veliký narcis.

Síla okamžiku

Ráno. Probouzení se do dalšího dne našich životů. Pomalé procitání po dlouhé, pohodové a hezké noci. Páteční noci strávené s přáteli nad zlatavým mokem. Zbytkový alkohol koná svou poslední okružní jízdu našimi žílami. Vyhřátá místnost. Za okny mráz. Útulný pokoj u J. doma. Na lustru nehybně visí zvonkohry a lapače snů. Poličky obloženy amulety, symboly, talismany, svícny se svíčkami, šperky a ozdobami z drahých kamenů a polodrahokamů. Po zemi a přítomném nábytku se povalují všelijaké svršky, knihy, obaly od potravin, poživatin i (ne)alkoholických nápojů. Támhle pod stolem své útočiště nalezl fén a slupky z mandarinky. Knihovnička napěchovaná všemožnými svazky od biografie Fridy Kahlo, přes francouzsko - český slovník až po buddhismus, judaismus či islám. Stále ještě v polospánku ležíme v J. posteli, jež se mi opravdu líbila již od prvního okamžiku. Ikea se s tímhle kouskem nábytku tentokrát opravdu vytáhla. Jen tak vegetujeme. Lože s námi obývá ještě jakýsi vánoční erotický katalog, červené povlečení a černý kocour. Malý aristokrat. Tento okamžik je jen jakoby téměř zlatou stuhou olemován, když J. do ticha prohlásí: "Prvního prosince."

Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu...

...až se ucho utrhne. Ano, ano. Něco na tom bude. Veliké něco na tom bude. Řekla bych, že jakási realita na tom bude.
Bylo jen otázkou času, kdy mé tělo po tomhle týdnu skolí zákeřné bakterie/viry. Já na to ale nedbala a testovala odolnost svého organizmu i nadále. Uznale však pokyvuji hlavou nad tím, že imunita bojovala docela dlouho, než kdesi na kolenou svůj boj vzdala.

Z úterka na středu noc u nemocného T. . Ze středy na čtvrtek promrznutí až na kost kdesi v Praze (Za účasti ochořelých J. & spol. aneb nic nového pod sluncem). Ze čtvrtka na pátek návštěva stále ještě neuzdraveného T. u mě doma. Z pátka na sobotu jak jinak než důkladné venkovní vymrznutí, tentokráte v Brně. A aby toho nebylo málo, tak za vším, jako třešnička viroidním na dortu, následovala noc u J., jež taktéž stále churaví.

Inu, viděla bych to tak, že svoji obří šálu dnes z krku nesundám, zpod stolu vydoluji své papučky (Které tam neznámko kdy zakopl neznámo kdo), opět si své útroby zalepím kvantem medu a navečer si skočím nakoupit medovinu a pěkně si ji ohřeju.
Totiž... poslední bod podstoupím jen v případě, že toho medu už nebudu mít za celý den dost. A také tehdy, pokud neposbírám veškeré zbytky svých sil a na tento skvostný nápoj si nezajedu osobně na vánoční trhy.