Po povodni

Ano, přesně takhle se mé tělo cítí v těchto dnech. Úplně stejně jako krajina, jež je po několik dní zmítána a pustošena velkou vodou. Vodou, kterážto poté opadne a my můžeme nerušeně pozorovat škody, které byly po dobu jejího běsnění napáchány.
Tak je tomu i u mě. Po dnech, jež by mohly býti s klidným srdcem nazvány jedny z nejhorších v mém životě, mé utýrané tělo konečně opustily horečky, pohybující se kdesi mnohem výše, než nápis na teploměru 39,0. A já... já nyní mohu plnou vahou pociťovat důsledky. Bolí mě každý kloub, každý sval (Nesmírně vhodné pro zopakování biologie, konkrétně kolik kostí a svalů lidé mají), hlava mi asi každým okamžikem pukne asi jako hlemýždí domeček pod podrážkou a o nesmírně vkusné vyrážce přes celou bradu, která se u mě zabydlela po užívání prášků, radši pomlčím. Ani chuť na pivo nemám. Neklamná známka toho, že ještě opravdu nejsem a nějaký ten den opravdu nebudu v pořádku.

A propos pivo... Navíc to bohužel vypadá na to, že nám letos odpadá naše tradiční každoroční štědrovečerní posezení nad zlatavým mokem. Všichni leží. Leží tam v komoře, nožky mají nahoře. Brněnský masakr pořádnou chřipkou.