Stránská skála

V sobotu nás zcela neočekávaně navštívilo krásné slunečné počasí, tak jsme se s T. rozhodli, že toho nějak využijeme a vydali jsme se na menší výlet Stránskou skálu. Musím konstatovat, že procházka neměla (Až na malé zapeklitosti typu zapomenutá termoska s horkým čajem, šalina jezdící jednou do hodiny či psí exkrement na mé botě) chybu. Stromy, příroda, skály, mezi tím vším jen koleje, panorama města, úžasně industiální spalovna, západ slunce nad Brnem a kromě příjemného doprovodu nikde ani živáčka. Ztělesnění dokonalosti. Hořce jsem zaplakala nad svým nefunkčním fotoaparátem.

Jenže.

V těchto končinách jsem se vyskytovala ve svém životě vůbec poprvé. A troufám si říci, že s největší pravděpodobností i naposled. Proč? Objasním obratem. O zmíněné lokaci jsem nevěděla vůbec nic. Možná tak nanejvýš cosi o výskytu fauny, flóry a štol ve skále. A také, že jde o omladinou často vyhledávané místo k nasávání a rozdělávání ohníčků.
Bohužel. Neznalost neomlouvá. Příště si raději zjistím, kam to vůbec lezu.

Po rozplývání se nad oranžově osvětleným horizontem jsme se jali hledat první štolu. Šlo o sympatické skalní chodby, vůní ne nepřipomínající punkevní jeskyně u Macochy. Jen všudypřítomné pivní plechovky a víčka od lahváčů dávaly tušit nedávné expanze popíjejících studentů.
Tento zážitek ve mě vyvolal touhu a zvědavost i po návštěvě dalších štol. U druhé z nich jsem si u vchodu nejdříve dělala legraci, že ten vlezlý pach síry evokuje pocit, jako by šlo o bránu do pekel. Jo, jo. V tu chvíli jsem se tomu ještě smála. Nekladla jsem důraz na to, proč T. jen vážně odvětil: "No, však to taky to taky je brána do pekel."
Vše bylo v pořádku do té doby, než jsme došli na toto místo:



Bylo mi divné, proč ho T. z dálky obešel a vydala jsem se zvědavě přímo k "oknu". V tu chvíli se mě zmocnil nedefinovatelný pocit. Začala se mi šíleným způsobem točit hlava, před očima mi svítily hvězdičky. Jakoby mi někdo, či snad něco sedělo za krkem a škrtilo mě. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou a neomdlela. Za normálních okolností bych se domnívala, že vše způsobuje přítomný sirnatý pach a uzavřený temný prostor. Ale tento pocit jsem již důvěrně znala. Hrůzu ve mně vyvolávala skutečnost, že to samé jsem již jednou v životě pocítila. V Sachsenhausenu. Od této chvíle mi v hlavě šrotovala jen jedna jediná myšlenka: "Ven. Ven. Ven. Okamžitě vypadni VEN." Doběhla jsem T., jež šel kousek předemnou. V tu chvíli se tak zmiňované dveře s oknem ocitly za mými zády a já to už nezvládla. "Hele, já bych..." "Šla pryč? Nepletu se?"
Nepletl. Nikdo si nedokáže ani představit, jaký balvan mi ze srdce spadl, když jsem opět spatřila potemnělé nebe nad hlavou a v dáli osvětlené město.

Dodatečně se mi poté podařilo vypátrat pár věcí. T. mi říkal, že ačkoliv tam byl už několikrát, nikdy z těch míst dobrý pocit neměl a omlouval se za to, že mě tam bral. Navíc do zmiňovaných dveří prý dokázal vstoupit jen jednou a víckrát by to neopakoval. Aby toho nebylo málo, objevila jsem na internetu tyhle články k danému tématu od jiných lidí: [Link], [Link]. A den nato jsem se se svým zážitkem svěřila J., která s podivným výrazem v očích potvrdila, že tam též již jednou byla a že se tam rovněž cítila hrozně a stísněně.

Kdepak štoly, lesy, podzemí a hřbitovy. V teplé hospůdce je taky dobře. To jen tak pro příště.