Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu...

...až se ucho utrhne. Ano, ano. Něco na tom bude. Veliké něco na tom bude. Řekla bych, že jakási realita na tom bude.
Bylo jen otázkou času, kdy mé tělo po tomhle týdnu skolí zákeřné bakterie/viry. Já na to ale nedbala a testovala odolnost svého organizmu i nadále. Uznale však pokyvuji hlavou nad tím, že imunita bojovala docela dlouho, než kdesi na kolenou svůj boj vzdala.

Z úterka na středu noc u nemocného T. . Ze středy na čtvrtek promrznutí až na kost kdesi v Praze (Za účasti ochořelých J. & spol. aneb nic nového pod sluncem). Ze čtvrtka na pátek návštěva stále ještě neuzdraveného T. u mě doma. Z pátka na sobotu jak jinak než důkladné venkovní vymrznutí, tentokráte v Brně. A aby toho nebylo málo, tak za vším, jako třešnička viroidním na dortu, následovala noc u J., jež taktéž stále churaví.

Inu, viděla bych to tak, že svoji obří šálu dnes z krku nesundám, zpod stolu vydoluji své papučky (Které tam neznámko kdy zakopl neznámo kdo), opět si své útroby zalepím kvantem medu a navečer si skočím nakoupit medovinu a pěkně si ji ohřeju.
Totiž... poslední bod podstoupím jen v případě, že toho medu už nebudu mít za celý den dost. A také tehdy, pokud neposbírám veškeré zbytky svých sil a na tento skvostný nápoj si nezajedu osobně na vánoční trhy.