My jíme všechno

Sváteční večer, pohodová atmosféra, Hoegaarden, Velvet a Kelt na stole. Kolektivně testujeme vánoční dárek, jež J. minulý večer nalezla pod stromečkem. Fotoaparát.
Listujeme mezi již nafocenými obrázky. Zrovinka se na displeji ukázala fotka J. a jejího přítele.

On: "To je pěkná fotka. Taková... rodinná."
J.: "No jistě. Už nám tam chybí jen ty děti. Na stole. S jablkem v puse."

Najde se tu snad i nyní někdo, kdo je přesvědčen o tom, že bychom neměli rádi děti?

Úspěšný týden

Ano, ano, všichni mi můžetě závidět. Tento všední týden se skutečně vydařil. Nejspíše se jednalo o onen pověstný klid před bouří. A jelikož mi kalendář našeptává, že tu opět téměř máme Bláznoce Vánoce, tak by to i docela odpovídalo realitě.

Hned začátkem týdne na mně bylo absolvování závěrečného testu z dějin umění, který podle veškerého mého očekávání a přesvědčení dopadl úspěšně. V mém ISu se tak rozsvítilo historicky první (A na dlouhou dobu taky asi poslední) zelené políčko.

Ještě ten den navečer jsem si šla pohovořit s M. ohledně jednoho tipu, který mi dala J. a vypadá to, že se rýsuje něco opravdu senzačního. Nerada bych to tu rozebírala, jelikož náhoda je blbec a v této věci vážně nehodlám nic zakřiknout. Jestli vše klapne tak jak má, jistě se zde o tom nadšeně rozepíšu na přelomu ledna a února. Pokud ovšem nebudu zavalena horou učení (Ehm, kašly, kašly... Tomu snad sama nevěřím...), či pokud nebudu tak bujaře oslavovat, že nebudu schopná uvést počítač do chodu, případně se strefit do správných kláves.

S mamá návštěva vánočních trhů. Nic extra. Samé kýče. Ale jedno pozitivum to mělo nesporné: Ochutnala jsem borůvkové pivo od Černé Hory a hned si odkoupila další domů do zásoby.

Podivný blábol do estetiky je rovněž již napsán a odeslán tam, kam odeslán být měl. Prd platný je mi však fakt, že tato práce uchvátila každého, kdo ji měl tu čest číst, když od naší přednášející slečny se chvály nedočká snad nic. Budiž. Já jsem se svou prací spokojená na 100%.

Dnes jsem se mučednicky dala se do své neoblíbené činnosti. Nakupování. Obětovala jsem veškeré kalorie z oběda do běhání po městě a shánění dárků pro ty, kteří mi stojí za to, abych jim k těm pokryteckým svátkům něco pořídila. S výsledkem nejsem spokojená o nic méně, než se svou odeslanou školní prací. A to nejen proto, že největší radost jsem vlastně udělala sama sobě a koupila si něco naprosto úžasného, dokonalého... A bla, bla, bla, nebudu ty hyperboly šetřit. Proč taky, když jsem objevila takovou senzační věcičku?

Zítra pokračujeme. Na Vánoční pivní trhy jsem se přece jen odhodlala jet. Uvidíme, jaké budou. Necháme se podat.

Zesnomluva

Cloumá se mnou zvláštní pocit a hlad to kupodivu není. Domnívám se, že jsem v noci opět mluvila ze spaní. Německy. Asi si budu muset k posteli instalovat diktafon.

Slavme slavně slávu slavných

Přede mnou se významně vyjímá stůžek papírů s natištěnými písmenky a jelikož je to právě ten zlý stoh, obsahující látku na naučení na zítřejší písemný test, nacházím si nutně jiné, životně důležité věci, kterým se tak věnovat raději. A tak jsem si dopřála vdatný a chutný oběd, umyla nádobíčko, uvařila si horkou kávu na probrání a potěšení chuťových pohárků, zacvičila si, přinesla si až pod nos křížovky a navíc mě osvítilo, že bych mohla opět přiblogovat s nějakými novinkami. A že jich není málo. Inu, vyberme si tu za poslední dobu asi nejzajímavější.

Za devatero horami skládek, devatero znečištěnými řekami, nastala znamenitá událost. Dvě osoby, hlavy pomazané a namazané, slavily v jeden den svátek. A aby toho nebylo málo, tak další človíček ten den výročí svého narození měl. Jak je nejspíš mnohým z vás známo, jedním z nich jsem byla já a ony další dvě byly mé velice dobré přítelkyně.
A co se s takovými masovými a důležitými dny dělá? Ano, správně, každý den je třeba najít si řádný důvod k oslavě. O oslavě na třetí už ani nemluvě.
Jak se řeklo, tak se taky vykonalo. Večer a následující noc neměly snad jediné chybičky. Společnost přátel, legrace, pohodové atmosféry, dobré hudby, piva s medovinou a černého Kozlíka byla až nadpozemsky chmelská rajská. Sbírku vlastnoručně psaných básniček jsem dostala poprvé.
Takový celkový úspěch snad nikdo ani nečekal, zvláště pak proto, že když se začínalo, připomínali jsme spíše spolek na smrt nemocných, než-li nějaká juchající individua. Dle mého se tam nevyskytl snad nikdo, komu by nic nebylo, či ho alespoň něco nebolelo.

Nicméně mám velikou radost z podařené akce a rovněž jsem převelice šťastná za to, že mám takové přátele, jaké mám.

Nemocnost

Není tomu tak dávno, co mi hlavou vrtala jedna podivná věc. A o červotoče, ani brouka mozkožrouta se kupodivu nejednalo. Byl to ten fakt, že mě již dlouho nezchvátila žádná choroba. U někoho bežný životní fakt, u osoby jako jsem já, jde opravdu o cosi nadmíru výjimečného.
Ještě si živě vybavuji, jak bravurně a bezkonkurenčně jsem jako dítko školou povinné vedla v nejen třídních, ale i celoškolních žebříčcích co do počtu zmeškaných hodin. Na gymnáziu jakbysmet. Jedny antibiotika střídaly druhé, bronchitidy si jen podívaly dveře se streptokoky, černým kašlem, nějakou tou borreliózou a dalšími příjemnými lahůdkami. Někdo holt sbírá pivní tácky, někdo modely aut a někdo bakterie a viry.
Skutečnosti, že jsem již delší dobu zdravá jak rybička, si tedy už nutně všímají i lidé z mého okolí.

Kupříkladu J.:

"Hele, nedávno jsem přemýšlela nad tím, že jsi už nějak dlouho nebyla nemocná."

Když jsem tento výrok zmínila během jisté další konverzce v jiném dni a na jiném místě, dostalo se mi náležité odpovědi a salvy pobaveného smíchu:

"Ver, že za to môže len jediná vec... A tou je a tou je..."

Inu, zima začíná a člověkům a člověčicícm leze na mozky. Jak tato reakce prakticky dokazuje, většina z nás by se před ní očividně nejradši schovala kamsi do teplých peřin a jako nejlepšího otopu využívala živočišného tepla.

Ach jo

Proč proboha, když už věci vypadají tak krásně optimisticky, úspěšně a všechno je na správné cestě pěkně kupředu, musí zákonitě přijít nějaký ten blesk z čistého nebe a zase se vše pokálí, zkomplikuje a eliminuje?


Abych to shrnula a blíže přiblížila...

Za prvé musím dnes napsat a odeslat cosi. Něco. Nevím na jaké téma, nevím, z čeho čerpat, nevím, z jakého prstu si to mám vycucat, ale prostě se to musí naklapat do klávesnice a poslat. Tik, tak, tik, tak, tik, tak, tempus fugit.
Ostatní lidé ze zadání rovněž nejsou přespříliš moudří, ale co už?

Za druhé vyhlídky na podnájem padly jako dobře podťatý topol a frustraci z toho jen prohloubil dnešek. Mnoha okolnostmi.
Sháním tedy muže/ženu/hermafrodita/kohokoliv, kdo by mi velkoryse koupil/věnoval/sehnal bydlení.

A za třetí, jako shnilá třešnička na dortu pejska a kočičky, se objevily jisté okolnosti, které mi kompltně zbortily mé nadšené očekávání vánočního výletu na Pivní trhy.

Horská dráha

Jedna z věcí, ke které by se naše životy daly hravě přirovnat. Čím rychleji spadnete dolů, tím rychleji to také vede nahoru. A naopak to funguje úplně stejně. Dnešní den toho budiž důkazem.

Ráno se neslo snad ještě v horším duchu, než včerejší večer. Nenašla jsem v sobě ani sílu dojít na univerzitu. Takový pocit mě už nezachvátil po dobu delší, než je kdejaký jezevčík a snad si zase na dlouho dá pohov.
Poté se věci naštěstí začaly objasňovat a nebe událostí rozjasňovat.

Po příchodu domů a připojení k internetu se k mým očím donesla zajímavá novinka. Na dalším ročníku festivalu, jehož bylo moje ctěné já již dvakrát svědkem, má vystupovat docela zajímavá sestava skupin. A kdyby jen to! Účinkovat při té události má i jedna ze skupin mně nejoblíbenějších!
Ačkoliv na plánu bylo sebevzdělávání kvůli zítřejší prověrce zanlostí, po této informaci mi bylo nadmíru jasné, že původní plánování padlo za vlast. Ale budiž.

Radostné skákání po bytě a šílené výskání, za něž by se nemusel stydět kdejaký adolescent, je mnohem cennější, než nějaký dobře napsaný test. Škoda jen, že tolik lidí má v dnešní době zdeformované priority.

Jak propastně rozdílný...

...byl první prosinec vloni a dnes.

Před rokem jsem se probudila do zasněženého zimního dne. Čísla na displeji mého mobilního telefonu neúprosně hlásala, že zanedlouho bude čas oběda. Za oknem ticho, jen havrani krákali a lidé venčící psy křupali čerstvě napadnaou bílou peřinou, zanechávaje za sebou stopy.
Ležela jsem v cizím bytě, v cizí posteli. Ne však tak zcela cizí. Nacházela jsem se v útulném, vonnými tyčinkami provoněném pokoji J. a do bdělého stavu mě uvítalo slovní spojení hozené jen tak do ticha:

"Prvního prosince."

Letos je tomu právě naopak. Venku sucho. Tma. Prázdno. Prázdno tam i tu. Tam venku, tu kolem mě, tu ve mně. Plně probuzená jsem již přibližně dvě hodiny. Horkou kávou rozmrazuji ten led, jež mě pohlcuje. Hnusně a zevnitř. Nenacházeje náplasti, krvácí mi srdce.

Chci...

Spolu s příchodem uplakaného a chladného počasí na mě začíná jít podzim. Nechci. Nechci, bráním se, leč připadám si jako jedinec, hozený kamsi do divého proudu řeky bez možnosti se mu vzepřít.
V tuto chvíli si nepřeji nic jiného, než prožívat pohodový večer s přáteli, mít po ruce naraženou bečku výtečného zlatavého moku, dívat se na moji oblíbenou The Wall, pokuřovat nějaký doutník, či ochucené Djarum, nohy mít na stole, bavit se, nechat se unášet situací a její energií, nemyslet na nic, na žádné starosti, problémy, stupidní, společností stanovené povinnosti.


A to bez výčitek typu, že si dovoluji projevit vlastní názor, který se někomu zrovna nehodí do krámu, co to poslouchám za ohavný kravál, co a kolik toho vypiju, nebo nedejbože, že si dopřeju doutník. Zkrátka si užívat tu krásnou sílu okamžiku.

Písničky III

Mňága a Žďorp - Nejlíp jim bylo

Tuhle písničku tak nějak z doslechu a poslechu znám již velice dlouho. Vždycky se mi líbila. O tom žádná. Ale upřímně se přiznám k tomu, že nikdy předtím jsem ji nezkoumala nijak blíže a do detailů. Do celého jejího textu, písmenka za písmenkem, slova za slovem, jsem se zaposlouchala až dnes.
V té chvíli jsem ustrnula. Jen zírala kamsi před sebe, daleko za sebe a přesto nikam. Je tolik písniček od tolika interpretů, které každému z nás připomínají naše vlastní životní situace a příběhy...

<sub>"Nejlíp jim bylo
když nevěděli co dělaj
jenom se potkali
a neznělo to špatně

Tak se snažili
a opravdu si užívali
jenom existovali
a čas běžel skvěle

Nechám si projít hlavou
kam všechny věci plavou
jestli je všechno jen dech
tak jako kdysi v noci spolu
potmě na schodech

Pak se ztratili
a chvílema se neviděli
jenom si telefonovali
..."</sub>

To jsou mi věci...

Oprošťování se od vlastního majetku a hmotných statků. Toť jedna ze zásad buddhismu.
A jak si má tedy člověk vyložit fakt, že dalajláma přifrčel do Prahy s tuctem naditých kufrů a ubytoval se v luxusním hotelu?
Jakže to bylo o tom kázání vody a pití vína?

Tapetoidní problém

E. : "Včera jsem doma konečně vytapetovala koupelnu..."
J. : "Koupelnu? Vytapetovala??"
E. : "Jo. To je speciální tapeta do koupelny."
L. : "Speciální tapeta do koupelny? Se vzorečkem umakartu?"

Když se po ránu nadmíru filosofuje...

Seděla jsem takhle chvíli po probuzení na posteli, po těle mě příjemně hladily hřejivé sluneční paprsky, jež do místnosti pronikaly oknem. Nádherné, ba přímo ukázkové zimní ráno (Poledne. Ale budiž. Nepodstatný detail.)
V rukou třímám malé kapesní zrcátko a v něm se zaujetím pozoruji své, sluníčkem ozářené kočičí oči.

Rebeca: "Já mám tak krásný oči..."
T. : "Až někde uvidím tu kytičku na 'en', tak ti ji koupím."
Rebeca: "To není narcismus. To je realita! ... To se mamince vážně podařilo..."
T. : "Tatínek taky musel přiložit ruku k dílu..."
Rebeca: "No, já to teď brala spíše z toho pohledu hrnce, ve kterém se pak všechny ty přísady promíchají..."

Maminka mi asi ukousne hlavu. Přirovnávat její uterus k hrnci?

Těšení

Těšit se, se nevyplácí. Léty ověřený fakt. Tudíž se mohu veřejně přiznat ke své naivitě a k tomu, jak jsem plna očekávání dnes chvátala na své dvě oblíbené přednášky.
První proběhla tradičně na výsost skvěle. Dozvěděli jsme se několik zajímavých faktů k tématu, ohřáli se v teple posluchárny, zavtipkovali s přednášejícím a odebrali se dále za vzděláním, hřejivým potěšením útrob v podobě oběda, či mnoho dalšími možnostmi, závislými na každém jedinci zvlášť.
Ale to, co přišlo pak... Raději nekomentovat. A pokud komentovat, pak slušně, takže to bude velice krátké shrnutí situace. Místo našeho mladíka tentokráte přednášela nějaká drůbež se zájmy odbočujícími až fujtajblově doprava. Po celou dobu kvokala cosi naprosto na hlavu postaveného a předpokládám, že jsem nebyla zdaleka sama, kdo jí již po prvních pár větičkách (Totiž, pardon, chci říci zakvokáních) měl sto chutí zakroutit tím jejím modrým, odéesáckým krčkem.
Velebnosti, jdu blejt.

Vánoční trhy

Kdo by je neznal. Už se k nám opět blíží s úderností ruských tanků a pravidelností stěhovavých ptáků. Náměstí každých větších měst a městeček téměř přes noc zaplní kvanta stánků s horkou medovinou, svařeným vínem, grogem, pečenými kaštany, odporně umaštěnými bamboráky, teplými papučkami z ovčí vlny, naleštěnými vybroušenými drahokamy, kanárkově barevnými kulichy a rukavicemi a spoustou jiných, kolikrát až nechutně kýčovitých předmětů. Celou tuto scenérii povětšinou doplňuje tající rozježděná břečka a kvílící děti na pódiu, pokoušející se o zpěv koled.
Mé osobní plány jsou naštěstí vcelku odlišné. Dle jedné zásadní a veledůležité informace se letos v Praze konají vánoční pivní trhy. Tato svatou pěnou pomazaná akce by se měla uskutečnit 20. - 22. prosince. Konkrétní místo prozatím v tuto chvíli známé není.
Pozitivem akce budiž jest fakt, že k dostání nemají být pouze nepitelné europrůjmy jako Gambrihnus, Sralobrno, či Bleineken. Na čepu jsou slibovány nejen pivní speciály z Belgie, Bavorska, ale i z naší české kotliny.

Z těchto infromací je, předpokládám již předem každému jasné, že pokud se tou dobou budu nacházet alespoň trochu při penězích a fyzickém zdraví, tak si tuto akci nenechám ujít. Horká medovina je sice narozdíl od piva již podle názvu horká, což v prosincových mrazech neskutečně bodne, leč tekutý chléb je prostě tekutý chléb. A o to více lákavá je představa, že se jedná o tekutý pšeničný chléb z Bavor, či Belgie.

Neplánuje také někdo vánoční návštěvu nejmenšího velkoměta? Totiž, pardon. Naší metropole?

Fail

Mobilní telefon procházel testovací fází. Neuspěl.
Technika mě nemá příliš v lásce. Na co sáhnu, to přestane fungovat.

Písničky II

Tanzwut - Versuchung


Můj nový mobilní telefon prochází testovací fází. Nyní momentálně poslouchám, jak se předvede ve jménu přehrávání MP3.

Tahle písnička pro mě znamená opravdu hodně. Hodně hodně. Poslouchala jsem ji v jednom z okamžiků, kdy končila další životní etapa a začínala nová, což je vždy bolestné samo o sobě. A tohle mě bolelo opravdu velmi.

"Dreh dich nicht um
Es ist vorbei
Gib mir deine Seele
Und du bist frei..."

MP3 přehrávač, sluneční paprsky, televizní věž na obzoru, jen já a moje kroky v ulicích Berlína. Město samotné jako by mi v tu chvíli recitovalo text. Cítila jsem to skryté poselství až v morku kostí.

"Neotáčej se
Je to pryč
Dej mi tvou duši
A budeš volná..."

Tehdy jsem se rozhodla neuposlechnout. Ano, uznávám. Byla to jen a jedině moje blbost, kterou se mi nechce rozebírat. Ale každopádně jsem za to ráda, protože bych tak nepotkala ty lidi, které jsem se svým návratem získala.

<3

"Jsi šíp, co zasáhl mé srdce
Jsi provaz, co spoutal mé ruce
Jsi oheň, u kterého se hřeju
Jsi dárek, co si tajně přeju
Jsi láska, co tu je i byla
Jsi ten, o kterém jsem snila..."


© Neznámý pan Autor nebo paní Autorová

Pokud chcete...

...zachránit život jednomu plně funkčnímu, pěknému, odolnému a kvalitnímu mobilnímu telefonu, pak máte možnost. Jestli ten designový klenot bude ležet na mém stole ještě v okamžiku, kdy se vrátím domů, pak bude mnohem plošší než je teď. To kladivo, jež mám v bedně s nářadím, si už nyní brousí zuby na to, co s ním provede.

Za smazané veškeré zprávy z takových dvou-tří let není žádná omluva, žádná kauce a žádné vykoupení.

Krám.

Lepší zítřky?

Že by se na ně možná blýskalo? Tedy nejen na lepší, ty bývají na programu docela často. Pokud vyjde vše tak, jak by mohlo, pak to budou zítřky nejlepší. Kamarád má kamaráda. Tak to ve světě docela často i chodí. A kamarád kamaráda chce se svými kamarády uskutečnit zimní předvánoční exkurzi do Berlína. Pokud dojde na tento počin, pak i se mnou.
Jisté sice není vůbec nic, ale už jen vidina toho, že bych se v dohledné době mohla opět nacházet ve městě pod věží, ve městě se zdí, ve městě, které je mému srdci nejbližší... V ráji na zemi... Zní v mých uších jako ta nejkrásnější hudba z několika minulých dní, týdnů a možná i měsíců.

A i když nastanou neočekávané komplikace, pak se můžu ještě stále uklidňovat skutečností, že mám od máti slíbenou návštěvu Berlína příští rok.

Pche!

Já vím, já vím. Přátelům se závidět nemá. Přátelům se má přát. Ano, přátelům přeji jen to nejlepší. A nejen to. Za přátele se budu rvát klidně i do krve, bude-li to třeba. To bez diskuze.
Ale jak to má, kruci, člověk udělat, aby se této emoci ubránil, když neustále od velice dobrých kamarádek slyší, jak jim přítel dohodil a zařídil dobrou práci, jak je přítel vzal/vezme na skvělou dovolenou, jak jim rodiče koupili auto/byt/dům, jak se s přítelem zúčastnili výborné akce/večeře/koncertu/sportovně laděného dne a tak dále.

Nasrat na všechno, s prominutím už. Zase jeden z okamžiků, kdy si i proti své vůli připadám jako naprostý pitomec.

Padla

Již několik chvil vysedávám ve své domácí židli, kapky deště z mých vlasů jsou ty tam, promrzlé tělo se stihlo ohřát a svůj vyhladovělý žaludek pilně a pečlivě zaplňuji jakousi výtečnou pečenou paní rybou. Víkend je tu. Teoreticky. Ještě se dnes musím pod nějakou krvavou a bolestnou pohrůžkou donutit k napsání eseje. Její odevzdání je dnes už převelice aktuální. Teprve poté tu bude víkend i prakticky se vším všudy.
Je za mnou další týden. Další týden, během kterého se toho stihlo tolik, ale přesto nic. Přesněji řečeno tolik zažít, prožít a užít si a přitom se v rámci studia, peněz, bydlení a praktického života neudělalo ani fň. Samotné se to očividně realizovat nechce a já... Inu, nic. Však mě znáte.

V pondělí byl na programu koncert. Když jsem prý měla ty narozeniny, byl H. tak milý a šlechetný a věnoval mi dodatečně lístek. Už nic tedy nebránilo tomu, jít potěšit naše uši Pink Floyd revivalem. Pro mě to byla velmi srdeční záležitost a nebudu skrývat to, že poslední čtyři písničky jsem probrečela. Jen málo písní, které znám, mě dokážou tak moc chytit za srdce a kápnout do mé životní noty. Po tak emotivní kulturní záležitosti je třeba to vše probrat nad zlatavým mokem, což jsme logicky se dvěma kamarády velmi ochotně podnikli.

Od čehož se však mírně odvozuje i žaludečně-náročný stav úterního rána, kdy mě náhlá nevolnost během přednášky z moderního umění naštěstí po pytlíku goji, půllitru minerálky a tradičním humorném a zajímavém výkladu přešla.

No a během dne středečního se toho zvládlo snad nejvíc. Nejdříve zoufalé utrpení a potupné deformování mozku na jedné, mnou velmi neoblíbené přednášce, poté kavárnička s máti, načež navazoval běh do prosemináře. I Zátopek by nejspíš závistí zblednul.
Když mě poté nevybíravě skolil spánek, už jsem nedoufala, že by se večer nějak extrémně rozjel. Jenže chyba lávky. Psala mi opět máti, ať za ní dorazím do města. Prý mi právě dopředu objednává Bloody Mary. Inu, povězte: Kdo by odolal?
A aby toho nebylo málo, zlepšila jsem si svou podzimní šedou a deštivou náladu i s H., se kterým jsme se zúčastnili pasování nových religionistů.

Krása. Více takových dní.

Inzeráty

Vždycky jsem zastávala názor, že inzeráty slouží až jako ta nejposlednější a nejzoufalejší verze řešení jakékoliv zoufalé a beznadějné situace. Tento názor ostatně neměním a stále si na něm trvám. Jen mám touto dobou docela silné nutkání, zachovat se jako ten nejposlednější beznadějný zoufalec a taky si jich pár podat. Kam jen moje oko do kalendáře dohlédne, spatří v příštích dnech nemálo zajímavých koncertů, akcí, oslav, degustací a bůhví čeho všeho ještě. Jenže ejhle! Samotné se mi ničeho podobného účastnit nechce a široko daleko ani noha (Natož dvě), která by se podobných večerů zúčastnila alespoň zpoloviny tak ráda jako já.

O peníze jde vždy až v první řadě

Osoba A si ke studiu přivydělává na brigádě za téměř 200 Kč za hodinu.
Osoba B má nástupní plat do práce 40 000 Kč.
Osoba C má nástupní plat do práce 50 000 Kč.

Je zde ještě nyní někdo, kdo má tisíce nelogických dotazů ohledně toho, proč odmítám brigádničit za usmrkaných 50-60 Kč za hodinu?

Och!

To musím mít!

Pivo z vína

Jeden páteční údiv

Než se dnes dám do práce na něčem užitečnějším, vychutnávám si ještě ranní kávu (Ano, ranní. Po delší době jsem svému tělu dopřála spánek až do oběda), s nohama na stole odpočívám a věnuji se slastnému nicnedělání.
V rámci dušení relaxace pročítám si internetové blogy a journaly několika různých uživatelů. Abych tedy uvedla na pravou míru, věnuji se jen blogům, které za něco stojí, narozdíl od růžových ušišlaných výblitků mentálně narušených dětí, jež nejsou ani schopny si zjitit, kde se píše velké písmeno a kde nikoliv, proto ho pro jistotu pchají do každého slova hned x-krát.
Co mě ale trklo do očí, byl článek jednoho mladého muže, jež se zmiňoval o tom, že si jednou vyrazil s přítelkyní na víkend na chatu. Zcela běžný jev. Ale fakt, že během dvou dní spotřebovali krabičku dvanácti prezervativů a ještě byli zoufalí z toho, že se ve fabrice minimálně o jeden nepředali, způsobil to, že mi div nevypadly oči z důlků rovnou do šálku s kávou.
A proto by mě tedy zajímala jedna věc: Takovíhle muži se, prosím vás, dostanou sehnat kde???

Vedlejší účinky přednášek

Poslední dobou se mi velmi často stává, že při brouzdání ulicemi zalitými ranním podzimním sluncem, napadají mě ty nejlepší náměty. Nekonečné inspirace na věci, které by sem rozhodně stálo za to umístit. S o to větší radostí a odhodláním přidávám do kroku, abych v posluchnárně mohla otevřít notebook, zapnout ho, zadat heslo a dát se do psaní. Jenže chyba lávky. Sotva udělám zmíněné kroky, rozhlédnu se kolem sebe a spatřím ta množství lidí nejen vedle mě, ale i za mnou, je mi představa zapisování náhle proti srsti.
A než je vzdělávací program u konce a já se dopravím někam do klidu, výborný nápad se rozplyne a je ten tam, případě z něj pomalu vyprchá ta počáteční síla okamžiku a už by to byl násliný článek o ničem. Chm.

Křup

Tak jsem byla konfrontována s další životní realitou. Jestli se na přednášky něco extrémně nehodí, pak je to jídlo s tendencí ke křupání. V tom tichu spících/chatujících/zapisujících si lidí proviant nekřoupe jako kdykoliv jindy, nýbrž s daleko silnější intenzitou.

Sny

Sice mé tělo včera únava a vyčerpanost strhly natolik, že jsem již kolem osmé hodiny večerní byla tuhá jako špalek, ale že bych se vyspala a odpočala si, to se říci věru nedá. Výsledek je spíše opačný. Již pár hodin tu sedím vzhůru s pocitem, že jsem v noci zaběhla maraton. Nebo spíše k podstatě snů přeplavala kanál La Manche. Proč? Co se stalo?

V podstatě nic, jen moje tradiční, neustále se opakující noční můry a podivně střižené, zmatené snění. Tentokrát mi však útržky zůstaly v hlavě mnohem silněji, než tomu bývá obvykle.

Z prvního snu mě přesně o půlnoci vysvobodila hrůza, jež se k němu vázala. Ani nevím, jak to všechno začalo, ale děj byl přibližně takový, že jsem v něm byla já a moje velmi dobrá přítelkyně. Procházely jsme mezi chátrajícími opuštěnými domy, ne nepřipomínajícími nějaký opuštěný tovární komplex, či průmyslové město. Situována tam byla i řeka a přehrada. Už v tom okamžiku mi mělo být jasné, co je zle a pokud možno se okamžitě probudit. Rozsáhlý vodní tok, obrovský zlom v zemi a hučící voda propadající se kamsi hluboko a končící v oné přehradní nádrži. S přítelkyní jsme debatovaly o astrálu, tajemných silách a energiích. Říkala, že i já mám na to, abych mohla létat a chodit po vodní hladině.

Střih.

Nejdříve jsem se vznášela mezi oprýskanými domy, rozhlížela se, užívala si ten pocit létání bez jakékoliv námahy. Kámen úrazu nastal v okamžiku, kdy jsem měla přeletět řeku. Najednou to nešlo. Snažila jsem se, ale nebylo to nic platné. Až s odporně reálnými pocity jsem padala dolů, do řeky. V kostech jsem cítila nevyhnutelné. Přímo do míst, kde mě strhl proud a já padala do vodní propasti. Už na začátku mi mělo být jasné, že mě nevědomí nějakým způsobem do silného toku dostane.

Střih.

To samé prostředí. Opět chátrající průmyslové město, opět já, opět přítelkyně. Opět... Voda. Tentokrát jsem bez problémů chodila a běhala po vlnkách, jako by šlo o obyčejnou zem měkčí konzistence. Typický problém nastal v okamžiku, když jsem šla přes řeku. Nikoliv v ní, nýbrž na její hladině, počalo mě to silou strhávat. Táhnout tam k propasti. Jako ve filmu jsem viděla sebe na hladině jako na běžícím pásu. Pohled dolů. Pěnící vodopád, kameny, trámy, pocit padání. Už víš jaké to je. Už jsi to zažila. Smiř se s tím. Poddej se tomu.

Probuzení. Hrůza. Půlnoc.

Další sen. Nějaká... Hm, dovolená? Nejspíš. Krásné lesnaté údolí, malebná příroda. Ubytování v karavanu. Byl tam se mnou i můj notebook a F., který mi ho kupoval. A spolu s námi pocit podezřívavosti a nějací dva pánové, kteří se v průběhu snu nechali přeoperovat na dámy. Nic ne zas tak neobvyklého, kdyby mi ty dvě silikonové bestie nešly po notebooku. Podezřívavost objasněna.
Střih.
S těmi samými lidmi běháme po lese. Nejspíš se honíme. Buňkami mi tepe adrenalin. Není patrné, kdo pronásleduje koho. Notebook mám pod paží. Nejspíš je to 1:0 pro mě. Ah ne! Co to vidím? Tam v dáli mezi stromy. Mlha. Ostře ohraničená. Hýbe se. Slyším podivný zvuk. Pohlcuje mě strach. Pomoc, tady straší! Chci pryč! I když... Tady jsem také už někdy byla!

Střih.

Notebook i les jsou ty tam. Plavu v bazénu. Už zase? Umělá vodní betonová nádrž. Okraje má vysoko, takže se nedá vylézt. Mám na sobě normální oblečení. Nepříjemné pocity tentokrát kupodivu nějak zvlášť neregistruji. Nedaleko bazénu postává několik postav. Baví se spolu, dovádí, hrají si, odpočívají, něco řeší. Běžné lidské činnosti. Nic neobvyklého. Všechny tyhle osoby znám z normálního, hmotného, nesnového života. Máti, její bratr, přátelé, kamarádi. Nikdo z nich mě však neregistruje. Až na dva. Můj kamarád a jeho přítelkyně. Postávají u rohu, baví se spolu a dívají se na mě. Plavu k nim. Sice mě vidí, ale nehnou ani brvou, aby mě z vody dostali. Přímo v koutu spatřím viset ze zdi háček, kterého by se dalo zachytit a s trochou námahy se dostat ven. Cítím, jak se snažím nepřipouštět si, že pár metrů pode mnou se nachází odtokový kanál. Snad se v tomto snu výjimečně topit nebudu. Při pokusu dosáhnout na úchyt spatřím ještě něco. Kousek od něj, přímo mně nad hlavou, visí na skobě starý zlatý zdobený klíček a leskne se ve slunečním světle.

Střih.

Konečně jsem venku. Stojím u nich. Úplně promočená, ale pod nohama cítím pevnou zem. To mi stačí. Něco jim říkám, zaplétáme se do hovoru. On drží v ruce fotku, na níž jsem já a můj přítel. Smysl posledních okamžiků snu mi však uniká. Obraz se postupně rozplizl a já se ve čtyři hodiny ráno budím s definitivní platností.

Literatura

V rámci studia nám byl zadán jakýs úkol. A ne jediný. Ano, prosím minutu ticha za tento traumatický zážitek. Očividně to přijít muselo. Jeden z nich jest, přečíst cizojazyčnou knihu o umění a napsat o ní nějaké pojednání. Po absolvování první návštěvy univerzitní knihovny se mi vnucuje zásadní otázka. Veď to možem rozebrať i čosi písané po slovensky, keď hovoriú o iných rečiach, hej?

Microsoft Word

Tento program má, jak si drtivá většina z vás jistě již stihla všimnout, jednu úžasně vlezlou vlastnost. Neustále vás přesvědčovat, že to, co jste právě napsali, bylo napsáno nesprávně a tudíž je jeho morální povinnost, to po vás opravit. Což by bylo samozřejmě milé, ale jen v tom případě, kdyby to alespoň jednou za život (Rozuměj: "Alespoň jednou, než zase spadne systém.") udělal tak, jak má.
Před pár lety byla drtivá většina naší třídy profesorkou z českého jazyka pokárána za nepozornost, jelikož v životopise uvedla studium na gymnáziu Matyáše Lecha. Že to byl Lerch, to už Wordu neleželo ani u integrovaného obvodu. Nuž, přečíst jsme si to po sobě tehdy mohli, ale uznejte, že gymnazisti mají jiné, životně důležité věci na práci, než si po sobě pročítat domácí úkoly. Sesmolit alespoň něco rychlostí blesku a hurá, hurá, kamarádi už čekají a třeba vám zlomyslně pivo vypijí. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Případně si to můžou pojistit, na zlatavý mok jít ihned po skončení výuky a zadané úkoly vypracovávat ráno po dobu přesvědčování žaludku, že po včerejší noci v sobě snídani ještě chvíli opravdu unese. Vy mu totiž fandíte.
Jinému člověku zase Word, jak jsem se dočetla na univerzitní internetové diskuzi, suverénně tvrdil, že krvinky nelyzují, nýbrž lyžují.
Co ale tomuto všemu nasadilo korunu, byl jídelní lístek, vyvěšený před jednou nejmenovanou (V případě velkého zájmu klidně pojmenuji), navíc předraženou restaurací. V seznamu pokrmů z kvokacího masa zde lidé mohou objevit Smažená kuřecí prsa dle kadeta Bíglera, avšak v překladu o řádek níže už Panierte Hühnerbrust des Kadetten Hitler.
Proč pro ty Němce musíme mít neustále něco extra?

Další rok za sebou

Rychlostí odbržděného vlaku se opět blíží den, kdy se budou sfoukávat svíčky z dortu. Tedy jen obrazně. Dort jsem nedostala už solidní řádku let a navíc bych tu umaštěnou, ublemcanou přeslazenost ani nejedla. Chutě se během života mění a od okamžiku, kdy mi maminka k dosažení plnoletosti kdysi věnovala lahev zelené, preferuji jiné prezenty. A k tomu činí čím dál větší obtíže, shánět tolik stejných svíček.
Jak by řekla L.:

"Kolik že mi to vlastně letos bude? Inu, již po několikáté oslavím svoje osmnáctiny."

Asi by si tento výrok měla nechat urychleně patentovat, nebo jí bude zcizen. Shledávám ho velmi výstižným. A s každým rokem navíc bude o to výstižnější.

V posledních dnech se proto velmi často mé myšlenky stáčí k hledání odpovědi na otázku, co bych si tak letos přála dostat. Když přehlédnu fakt, že doma většinou dostávám tak možná suché z nosu. (Abych nikomu nekřivdila, musím jen tak mimochodem dodat, že letos se seznam mého majetku obohatil o ne zrovna levný, ale zato docela praktický předmět.)
Přemýšlela jsem, co bych tak asi potřebovala, po čem bych toužila. A dospěla k názoru, že jsem vlastně hrozně šťastný člověk. Z hmotných statků mi na mysl nepřišlo nic a z těch neuchopitelných věcí mi novou rodinu nikdo z prstu nevycucá. Mám všechno, co potřebuji.

Vlastně ano. Dvě přání by se našla. Nejedná se o nic hmotného, ale svou podstatou velmi silného. Silnějšího, než kdejaký kýč, jež by se někam postavil za sklo do vitrínky a tam tiše lapal zrnka prachu a sloužil jako zábavní park pro skotačící roztoče.
První je bohužel velice nedosažitelné. Alespoň v brzkých dobách. Neplánuji žádné oslavy, nic takového. Ale muselo by být krásné, pozvat si pár přátel do vlastního bytu a tam si udělat pohodovou nekončící noc. Jen sami sobě se soudkem Pegasu.
A to další? Již teď, v lezavých mlhách podzimu netoužím po ničem jiném, než s prvními teplými letními slunečními paprsky vyrazit na cestu. Berlín mě čeká. Zase bude navráceno, co k sobě patří. Snad...

Černá kronika

Stránka v novinách, jež neustále praská ve švech. Je snad fyzicky nemožné, aby někdy trpěla nedostatkem informací. Poslední odobu se na nás odevšad valí titulky obdobného znění:

"Kontroverzní rakouský politik Jörg Haider zemřel při autonehodě!"

Co k tomu dodat? Snad jen jediné. O dalšího suverénně vystupujícího zamindrákovaného šulínka s nevymáchanou hubou méně.

Slunečné ráno

Je tolik věcí, které bych sem ráda napsala a tím je ze sebe alespoň částečně eliminovala. Je tolik věcí, jež mě poslední dobou neustále a dokolečka srážejí na kolena.
Tohle:



bylo například onou pověstnou poslední kapkou dnes, za mlhavého a sychravého rána, podstatou tolik odpovídající tomu, jak se cítím já. Zde mokré částečky setrvačně padají nejen z nebe na zem, ale i z mých očí mezi písmenka klávesnice. Zatímco někde tam se město probouzí do dne, zalitého sluncem a radostí...




...Však jednou...

Vidění světa skrz růžové... Víno.

Včera jsem byla pozvána na lahvinku vína. Prý velice dobrého. Na tento okamžik jsem se již předem těšila, jelikož když se snoubí příjemné prostředí, jazyk potěšující jídlo či pití a k tomu všemu vám velmi blízká společnost, pak jste téměř jednou nohou v ráji.
Růžové víno z Blatničky zcela suverénně dokázalo, že jde opravdu o víno, které chutná. Krásnou barvu Frankovky Rosé, její příjemně slaďoučkou chuť s tóny jahod a třešní se prostě po ochutnání nedá nemilovat. Mohu jen doporučit.

P.S.: Příjemnou náladu a vašeho blízkého člověka s sebou.

Typy lidí

Jistá včerejší diskuze mě přinutila k vážnému zamyšlení. Toto prokousání se problematikou a zauvažování nad jednou stránkou lidského jednání mi přineslo kýžený výsledek a závěr.


Lidstvo se dělí na tři skupiny. Na skupinu včerejška, dneška a zítřka.

Lidé včerejška jsou ufňukaní melancholici, jejichž životní náplní je neustálé vzdychání a poplakávání nad tím, jaké to bylo včera. (Před týdnem, před měsícem, před rokem, či desetiletím)
Je úplně jedno, zda bylo lépe nebo hůře než-li dnes. Prostě včerejšek stojí za zmínku rozhodně více než dny dnešní a příští. Že jim život proklouzává mezi prsty? Že zítra si nabijí nos o několik nevyhnutelných překážek? Nevadí. Včerejšek byl přeci to hlavní a důležité. Stojíce po pás v žumpě budou třímat zaprášené fotoalbum a unášet se na růžovém obláčku minulosti. A čím hlouběji budou, tím více se obláčkem unášet nechají. Jsou v začarovaném kruhu.

Lidé dneška žijí v přítomnosti. Včerejšek byl sice ok, namalovat si velmi lehkou črtu toho, co by mohlo přijít zítra taktéž není od věci, ale proč se tím víc zalamovat? Je lepší řešit věci dnes tak, jak přijdou. Je lepší problémy vyřešit rovnou, pokud jsou opravdu nutné a samy se výjimečně neudělají. Je lepší si užívat dnešní okamžik, jež se už nikdy nebude opakovat, využít příležitostí, které už nemusí přijít, bavit se s přáteli i za cenu, že občas bude třeba se poněkud uskromnit.

Lidem zítřka pro změnu nějaký bezvýznamný dnešní den neleží ani u paty. Včerejček byl včera, což je nepředstavitelně dávno, tudíž pro ně nezajímavé a nepodstatné. V padesáti mít (MOŽNÁ) na kontu milion-dva i více, Ferrari v garáži, luxusní vilu za městem nebo vlastní velrybu v zahradním jezírku i za cenu toho, že je dnes mohou zavrhnout přehlížení členové rodiny, opustit přátelé i partneři. Teprve tehdy se zítřejší osoby zastaví, podívají se za sebe a uvědomí si, jak si svým jednáním pokáleli život, zatímco si stavěli honosné vzdušené zámky. V lepším případě. V tom horším jen mávnou rukou a svůj zítřek si budou na smyšlený imaginární výkres malovat dál, zatímco dnešní jedinci prožijí narozdíl od nich bohatý život plný dobrodružství a ti včerejší již v žumpě potupně utonuli s depresí ruku v ruce.


Jak je tomu u vás? Já osobně se kvůli minulosti nehodlám topit v mokřadách vzpomínek a přicházet nejen o den dnešní, tak i zítřejší. Stejně tak se odmítám stranit přátel jen kvůli tomu, že jsem si vytyčila nějaký cíl, na němž je třeba se až fanaticky, do krve a do úmoru dřít. Pro mě jsou přátelé jedna z nejdůležitějších věcí na tomhle světě. A kvůli něčemu, co by moje konto mohlo zítra obohatit, se jich dnes nevzdám. Některé věci si za peníze nekoupíme.

Zamyslete se nad tím. Žijte, kdy chcete. Já hodlám žít dnes. Právě teď v tuto chvíli. Váš život je jen ve vašich rukou. Zvažte si možná rizika.

Konfrontace

Nemám ráda hloupé a omezené lidi, stavící svůj úspěch jen a jedině na pozlátku svého rádoby dokonalého pěstěného vzhledu. Navrch huj a vespod fuj.
Zvlášť důrazně se mi pověstná kudla v kapse otevírá v situacích, kdy si takovíto jednodušší povrchní snobové zabýčeně a tvrdohlavě stojí za svými, často nelogickými, stupidními názory a neuhnou ani o píď.

Z čehož logicky vyplývá to, že s operačním systémem Windows Vista (Viruses, Intruders, Spyware, Trojans and Adware) rovněž veliký kamarád nebudu.

Smutek

Na univerzitě byla vyvěšena černá vlajka.

Dle názoru mého si až nyní uvědomili, že jakýmsi nedopatřením přijali jednoho z nejvýznamnějších ignorantů a propadli smutku.

Dle názoru J. nějaký profesor skonal tiše a klidně ve svém kabinetu a až po několika týdnech byly jeho ostatky objeveny. Filosofové prý mají zvláštní dar z hůry nebýt docela významně postradatelní.

Nahoru, dolů

Aneb takto velí prastarý a věčný životní koloběh. K mé momentální situaci bych nejspíš řekla jen stručné: "Deštivo mě štve. Zima mě štve. Vítr mě štve. Škola mě štve. Byt mě štve. Anorektické porcelánové prasátko mě štve. Můj bolavý zub mě štve. Štve mě ten, ta, i to."

A i den, kdy moje nálada byla skutečně velmi dobrá, jsem musela odskákat snůškou neopodstatněných výčitek. Z čehož logicky vyplývá další věc. Ačkoliv mi alespoň to zdraví sloužilo, tak po tomto okamžiku došly vnitřní rezervy až na dno, bolí mě v krku, klouby, svaly a mám sto chutí spát až do jara a pak se rovnou probudit v Berlíně.


Vnitřní kapacita vyčerpána. Chtělo by to restart. A to tak, že co nejdříve.

Human nature

Madonna sice mezi mé favority rozhodně nespadá, leč rozhodně souhlasím s tím, že tento její videoklip:



nemá jedinou chybičku.
Tedy vlastně má. Pardon. A to dokonce dvě. Neúčinkuji v něm já. A navíc jsem se dnes díky jeho shlédnutí nemohla plně soustředit na nudné povinnosti všedního dne, nýbrž mou hlavu okupovaly myšlenky zcela jiného rázu.

Poprvé to vždycky bolí

Prý. Jak dnes však bylo mnou osobně empiricky ověřeno, nemusí to platit se stoprocentní ani psoprocentní jistotou. Někdy to může jen pořádně nas... nes... neskonale naštvat, řekněme.
Abych ale začala pěkně popořadě. Jak jistě mnozí z vás ví, ve věku poněkud netypickém jsem nejspíš utrpěla úžeh a z nějakých podivných důvodů (Z důvodů lenosti a pro mě typické averze ke stereotypní práci a podřizování se autoritám, ale to je tajemství a děsně tajné k tomu) se rozhodla, nastoupit na univerzitu.
A dnes dokonce přišel i můj den Dé. Účast na přednášce. Mé historicky první přednášce. (Semestr sice s velkou slávou začal již 15. září, ale to jako by se nestalo, že ano?) Výklad byl opravdu velice zajímavý. A tentorkát prosím bez ironie. Sice technika odmítala jakoukoliv formu spolupráce, ale to je tam prý normální. Nadšeně jsem hltala každé slovo a se stejým zapálením si zapisovala nově nabyté informace. Jenže ejhle. To vše jen do doby, kdy nám bylo s medovým úsměvem oznámeno, že přednášet se sice mělo původně hodinu a půl, ale z těch a oněch důvodů byl vzdělávací kurz prodloužen na hodiny čtyři. Tečka. Inu, oceňuji smysl pro humor univerzitních zaměstnanců, leč si pro něj nepřijdu jako ta pravá oběť.
Zabalila jsem si tudíž své papučky, pastelčičky a žákovskou knížečku i se slabikářem a odporoučela se s kručícím žaludkem domů navečeřet. Thonetové židle prominou.

Nyní zkoumám další plány výuky. Snažně doufám, že ostatní přednášky budou neméně zajímavé jako tato. Každopádně když už nic jiného, alespoň budou citelně kratší.

A když už nic jiného, alespoň se bude mezi přednáškami na co dívat. Již podruhé byl v prostoru univerzity zaznamenán výskyt jakéhosi esteticky zajímavého exempláře rodu homo sapiens sapiens, pohlaví mužského. Jsem umělec tělem i duší a velmi ráda své oči nechávám spočinout na hezkých věcech.

Ulice

Je to zvláštní pocit, procházet se vámi důvěrně známými ulicemi, k tomu poslouchat vaši oblíbenou, rovněž známou a vašemu srdci blízkou hudbu a nechat myšlenky jen tak plynout a nesnažit se do nich jakkoliv zasahovat. Každičký tón, každičká věta, refrén, budova, strom, park, schody či okolí... To vše vám evokuje tolik prožitých věcí, krásných i raději zapomenutých, radostných i smutných... Ale natolik silných, že se je ani zubu času nedaří rozkousat a ani vrstvy prachu je nedokáží překrýt celé...

Příště

Proč člověk neustále žije s tím, že něco udělá příště? Několikrát jsem sama na vlastní kůži pocítila, že nadarmo užívat tohoto slova se nevyplácí. Už druhý den tu brečím jako malé děcko. Upřímné slzy smutku a bolesti ze vzpomínek. Vzpomínek na jedno krásné místo. Místo, které jsem si při poslední návštěvě chtěla vyfotit. Ne že chtěla, nýbrž z nějakých nepochopitelných důvodů nutkavě toužila. Vyfotit a zdokumentovat do detailů v plné své osobitosti, nádheře a s celou tou atmosférou. Neudělala jsem to. Neobětovala jsem těch pár minut na vytažení fotoaparátu a stiskuntí spouště. Příště.
Ano, příště. Jenže žádné příště již nebude. Nebude. Prostě a jednoduše nebude. Jak málo stačí. Příště se nekoná. Tohle místo už... Není.
Slovo, kterému se odmítá věřit. Realitu dokazujícím fotkám jakbysmet. Všechna ta radost, síla okamžiku, oslavy, radost, veselí s přáteli, nádherné prostředí i prožitky... Z toho všeho se jak mávnutím kouzelného proutku stala hromádka popela...

Šlechetnost

Tak jsem se dnes dozvěděla, že prý budu zneužita, aby se můj organizmus probral z onoho zákeřného zimního spánku, kterému pomalu začíná propadat. Ještě že mám takové ochotné kamarády. Nechtějí mě nechat napospas hibernaci a navíc se o mě takto gentlemansky hodlají starat.




Načež mi z mysli vyvstává ono známé: "Cokoliv řeknete, může být použito proti vám" v kombinaci s nedávnou debatou na (Mnou nevymyšlené!) téma: "Pomoc kamarádovi/kamarádce v nouzi přeci není nevěra." Takže?



Já si prostě musela rýpnout.

Plány na víkend

Velkolepé. Praktické. Světoborné. Již dlouho očekávané. Budou se zateplovat okna. Tedy sama asi ne, leč bude jim k tomu dopomoženo. Pokud vše dopadne podle očekávání, tak zde již nebudu muset každou zimu vysedávat ve dvou svetrech a rukavicích. Možná bude stačit jen jeden svetr. A jedna rukavice.



...a jedna horká medovina.

Horoskop

Dnes jsem i přes téměř ochromující a do očí slzy vhánějící bolest nohy byla donucena opustit teplo bytu a vydat se do ulic. Nepřinutily mě k tomu žádné povrchní nákupní rozmary, nýbrž holá nutnost alespoň minimálně naplnit útroby lednice a spíže, jež zely prázdnotou. Prázdnotou s ultra dlouhými vlnami, kručící až v mém žaludku.
Když už se mé promrzlé tělo kulhavě ploužilo mezi regály, padlo rozhodnutí zabít dvě mouchy jednou ranou a přihodit k poživatinám a pochutinám i nějaké to čtivo. Na horší časy. Písmenek není nikdy dost a informací rovněž.
Cestu nazpět jsem tentokráte nekrátila nepřítomným zíráním z okna až kamsi za krajinu, za hranice obzoru, nýbrž listováním a prokousáváním se mnoha texty. Co mě však prozatím zaujalo překvapivě nejvíc, byl můj horoskop. Namísto všelijaké turovité či skopové havěti, na kterou jsme z našich horoskopů zvyklí, šlo o egyptské bohy. Výklad spadající pod mé znamení, byl až zarážející. Pasoval ke mně naprosto suverénně. Až na jeden malý, skromný detail. Žárlivost. Ťukajíce si na čelo snažím se rozvzpomenout, co že to ta žárlivost vlastně je a jak v takové praxi vypadá. V tomhle se tedy pánové z Vrchního Horoskopova netrefili. S kroucením hlavou skládám časopis do tašky a pajdy, pajdy k domovu.

Do počítače se mi mezitím nasávaly ze sítě další díly mého již od raného dětství velmi oblíbeného seriálu Akta X. (Řekneme-li to otevřeně na plná ústa, pak jsem už jako štěně školou povinné vždy do noci seděla nalepená na idiotboxu, totiž pradon, televizi a div si samým zaujetím neprokousala ret, či nenaslintala na košilku. Co z toho, že jsem se pak bála jít v noci přes celý ten ztemnělý byt do postele a pak v ní ještě nedejbože zůstat sama až do rána?) Inu, pár epizod se mi za tu dobu protrpěnou mezi agresivními seniory s nákupními vozíky na disku nahromadilo, tudíž bylo rozhodnuto. Play & Enjoy.
A... Ano. Potupně přiznávám. Horoskop nelhal, vážení. Objevuji v sobě zvláštní skryté a neznámé obzory. Agent Mulder a vášnivá černovlasá upírka? Nejdřív se s největší pravděpodobností proletí monitor zavřeným oknem a poté si ze slečny krvocucky udělám makarony.
Tak tomuhle se tedy říká ta žárli-cosi věc? A co si probádáme příště? Co třeba umění rychle se rozhodovat? To bych také ráda na vlastní kůži ozkoušela.

Denní heslo č. IX

"Zelení caj déme do sklenice nebo korivičku."

Dobrý skutek

Chcete někdo spáchat? Udělat někomu radost? Odčinit svému černému svědomí?

Ok. Pak čtěte dál. V realitkách jsem namátkou objevila dva skvělé, relativně velké a relativně levné byty. Věnujte mi dva a půl milionu nebo mi jeden z nich kupte. Děkuji.

...

Chce se mi zvracet. Nikoliv z jídla. Nikoliv z pití. Nikoliv z nadměrného slunění či změn tlaku. Nýbrž z lidí. Z lidí, co na základě něčeho soudí mé přátele a nakonec vyjde najevo, že se nechovali o nic lépe. Je mi špatně. Psychicky i fyzicky. Jdu se pokusit to zaspat. Dobrou noc.

Máme holé ruce a holé zadky

Po náročném pozdně-letním dopoledni, kdy Slunce asi tuší, že brzy jeho působení vystřídá doba chladu, a tak nás kropí svými, jako břitva ostrými paprsky, nacházím se konečně v poloze seďmo a relaxuji. Poklidně chroupám svůj oběd, vyžívám se v chladivém proudění průvanu skrz byt a rovněž zcela neočekávaně brouzdám ve vlnách internetových.

Tentokráte mě k významnému ťukání na čelo přiměla témata internetových diskuzí. Na jednom nejmenovaném serveru se vskutku nebezpečně přemnožily náměty, zabývající se holením a depilacemi pánského těla. Prosím? Ano, čtete dobře. Nebezpečně veliká stáda samic hovězího dobytka se v nich svým bučením předhání v tom, čí mužský protějšek je dokonaleji vyholený. A to na všech nejen možných, ale i nemožných místech.
Obávám se, že jsem nejspíš po cestě utrpěla úžeh a nyní mám jen halucinace. Jinak si opravdu nedokážu vysvětlit, s jakým seběvedomím tam slečny s jistě vysokým inteligenčním kvo-, kvo-, kvo-, kvocientem opěvují holé všechny údy, jejich okolí, holé nohy, holé podpaží, holé ruce... Holé zadky... Totiž... Ehm, ty jen fyzicky, obrazně nikoliv. Muže bez peněz nebrat. A muže bez peněz a s chlupy zastřelit rovnou.

Hnus. Oholený chlap. Slizký červ. Homosexuál připravující se na romantickou schůzku. Vážně nemocný člověk po chemoterapii. Ale normální zástupce mužského pohlaví aby se depiloval a epiloval jak nějaká dívka, slečna či paní? Uznávám, že pánové vypadající jako čerství pralesní emigranti nebo vzdálení bratranci pana Yettiho zrovna dvakrát přitažlivě nepůsobí, ale až začnu mít chuť na růžovoučké holátko, zajdu na lov do mateřské školy. Nebo si pořídím na chov žížalu.

Vyčerpanost

V tuto chvíli si z celého svého srdce, jazyka, žaludku i ledvin nepřeji nic jiného, než aby mi uprostřed místnosti stál soudek vychlazeného pšeničného Pegasu. Po celém dnu pobíhání, vyřizování a shánění věcí ve městě bych za pšeničné pivo byla ochotná stát se masovým vrahem. Jenže co čert nechtěl, jsem tak fyzicky vyřízená, že přímo k pípě sama své téměř bezvládné tělo neodnesu.


Nechcete někdo udělat dobrý skutek a mně radost?

Móda

Nový speciální upgrade pro Oktoberfest?

Pohled zpět

Ačkoliv jsem při psaní včerejšího příspěvku v mysli zabloudila kamsi do dob dávno minulých, čili gymnazijních, stále to byl zlomek toho, kolik času jsem milým středoškolským vzpomínkám věnovala dnes.
Procházela jsem se prosluněnými ulicemi, přežvykovala své oblíbené pečivo a snažila se nemyslet na již několikadenní neústupnou bolest hlavy a na včerejší večer, kdy mi bylo vyčteno snad i to, že mi nos roste mezi očima. Od těchto patálií všedního dne mi jako mávnutím kouzelné hůlky pomohla úplná maličkost. Po dlouhé době jsem potkala kamaráda, s nímž nás pojily čtyři roky školní docházky.
Zaprášený městský beton byl rázem zapomenut. Na rtech zářil úsměv a lebka byla od této chvíle plna vzpomínek. První školní den, lyžařský výcvikový kurz, cesty do školy a poté zase zpět, vysedávání na lavečkách vedle gymnázia, získávání nových přátel a zkušeností, ztrácení iluzí, výlety, akce, slučování gymnázií, smích, radost i slzy. Čtyři roky v jedné škole. Dva roky ve vedlejších třídách. A tři roky mojí beznadějné platonické zamilovanosti.


:-)


Což mi připomnělo, že o zmíněném lyžařském kurzu jsem v nějakých těch hormonami zmítaných šestnácti začala psát knihu. Mám nutkání ji po letech dohledat a zpětně se smíchem kroutit hlavou nad svými tehdejšími duševními, mozkovými a srdečními pochody.

Cestování

Dorazila jsem ze zařizování ve městě a než tam vyrazím podruhé, nacházím se v časové mezeře volna. Po občerstvení a protažení svého opět alergií trpícího těla si na internetu prohlížím fotografie.
Kamarád z gymnázia letos opět navštívil Dánsko. Jak můžu (Byť jen zprostředkovaně) vidět, měli se tam skutečně nádherně. Úchvatné západy slunce nad vlnkami, příroda ozářená letními paprsky, rybaření, jeho bratr, přítelkyně... Přítelkyně. Aha. Něco se mi nezdá. Dochází mi jedna věc. Když mi bylo sladkých (Byť poněkud hovězích) -náct, hrozně jsem záviděla svým starším kamarádům, kterak se svými polovičkami v létě vždy procestovali půl Evropy. Severské státy, přímořská letoviska, stanování v lesích i parcích... Uklidňovala jsem se faktem, že takové slastné prosluněné radovánky na mě dozajista za pár let čekají.
Inu, asi jsem to dost dobře neodhadla. Ať se za sebe koukám do jaké minulosti chci, vždy se mi tento detail nějakým záhadným způsobem bezpečně vyhl. Asi chyba v Matrixu. Chyba v Matrixu, která zamrzí.

Nu což. Berme to s nadhledem. Přes zimu budu vykrmovat svoji kasičku a napřesrok vyrazím minimálně na polovinu léta. Buďto sama, s přáteli, nebo si již zjara podám inzerát poptávající společnost.

A propos, kdo si mě ráčí zamluvit na příští sezónu již teď?

Smysl života

Co je smyslem života z každého z nás? V tomto případě odpověď rovná se položené otázce. Smyslem života je hledat a najít svůj smysl života. A až ho najdeme, pak si za ním jít.


Když se nad tím zamyslím, musím uznat, že jsem v podstatě šťastný člověk. První polovinu mám již za sebou. Já svůj životní smysl již našla.
Kdysi, v mých posledních -nácti, jsem zažila něco, při čemž se již pomalu na obzoru osudovosti začalo rýsovat cosi. Cítila jsem to sobě, v srdci, v každé buňce svého těla, šlo to až do morku kostí. Nebo to spíše až z morku kostí vycházelo?
Šla jsem tvrdohlavě za tím, proninkout ještě dále, ještě hlouběji do dané věci. Jako pes, který něco zavětřil a nedá pokoj, dokud to neuchvátí ve svých zubech.
Stalo se tak skoro před dvěma roky. Psal se šestý srpen. Večer. Ten západ slunce nad krajinou rozťal gordický uzel. Já pochopila. Uvědomila si, co to v sobě cítím už od dětství. A za tím si jdu. A s jistotu mohu říci, že toho dosáhnu.

Antibiotika

Znáte to: Léto, teplíčko, pikniky, posezení pod hvězdami, všude samý hmyz, lačnící po vašem opíchání... A poté už jen červený flek, bolesti hlavy, kloubů, zvýšená teplota... Všechny příznaky odpovídají diagnóze s názvem lymeská borrelióza.

Dobře, do tématu jste byli uvedeni. A nyní přejdu k věci. Nejen já, ale i spousta lidí z oboru, jsme pro to, aby se valná většina pracovníků našeho slavného zdravotnictví nahnala před Velkou čínskou zeď. Poté najatý pan kulometčík vykoná národu službu a pokropí je zleva doprava. Když reforma, tak pořádná. Samozřejmě, že u nás máme i doktory výborné, schopné a kvalitní, bohužel se jich vyskytuje čím dál méně. Elita migruje za hranice, za lepšími zítřky a naditějšími peněženkami.

S výše jmenovanými, lymeskými příznaky jsem výsostivě navštívila lékařskou ordinaci. Náhodou jsem se vešla snad do jediného prázdninového týdne, kdy MUDr. neměl dovolenou.

Já: "Po poštípání hmyzem tu mám červený nemizející flek, bolí mě klouby, poslední dobou i hlava..."
MUDr.: "...?"
Já: "Nemohla by to být borrelióza?"
MUDr.: "Ukažte... Hm... Myslíte?"
Já: "Tak mohla nebo nemohla?"
MUDr: "Tak já vám něco napíšu... Co chcete?"
Já: "??? Antibiotika?!"

Bohužel až doma jsem zpozorovala, že jím předepsané léky nemohu užívat z důvodu silných vedlejších reakcí na obsaženou složku. O tom, že tuto poznámku pan doktor ve svém pécé vede, se asi ani zmiňovat nebudu.
Druhý den jsem však musela odjet mimo město já. Zajistila jsem si, aby mi známá zařídila výměnu léků za vhodnější. A zde nastal další kámen úrazu. Pan doktor se asi slunil přespříliš. Řídit se jeho udaným dávkováním, tak se nejenže překrásně předávkuji, ale taky se zbytečně antibiotikuji po tři měsíce. Aha.
Dávkování i časy mezi jednotlivými patáky jsem si tedy byla nucena naordinovat sama a podotýkám, že to bylo konečně dobře.
Když jsem si na přístup k pacientům stěžovala T. po telefonu, jen odvětil: "A tebe to ještě překvapuje?" Inu... Bohužel ještě ano. Opravdu žiju v bláhovém přesvědčení, že doktory tu máme od toho, aby léčili oni naše zdraví a ne my jejich výplatní pásky.

Švestičky

Hliník se odstěhoval do Humpolce a vynikající chuťový požitek spolu s ním. Švestky, ono krásně tmavomodro-fialové ovoce s tak úžasně kontrastní zelenou dužinou (A občas i bohužel s červím přídavkem) potěší lidský jazyk snad v každé formě. Ve variaci čerstvé, sušené, ve slaďoučkých povidlech a někoho i v jejich podivné degradaci s názvem slivovice.
A o čem že se tu hodlám rozepsat já? O fantaziálně delikátním zážitku, procházejícím žaludkem. Při slavnostech rodinného pivovaru Bernard jsem měla tu čest ochutnat jejich nové švestkové nealko pivo. Famózní, grandiózní, dokonalé! Jedna použitá hyperbola za druhou je zde opravdu na místě. Nejen já, ale i mnoho dalších přítomných lidí z celého svého srdce i jazyka doufáme, že se tento skvost brzy dostane i na trh!

Slepá ulička

Kdybych zde napsala, že začínám býti zoufalá, pak bych lhala. Bohužel už opravdu zoufalá jsem.
Docela zásadním způsobem potřebuji bydlení -> logicky potřebuji dostatek oběživa -> potřebuji práci, kde plat bude přímo úměrný výkonu a která bude skloubitelná se studiem. Chci toho moc, vím.
Už nemám morál na to, sdílet jeden byt s psychopatem, jež se až sadisticky vyžívá v tom, že cíleně trápí celé své okolí a nachází v tom potěšení až prasečího kalibru.

Příjemně zařízený byteček, dekorace přispívající k celkové útulnosti, jen já, pár přátel, potkan, počítač, knihovnička, naše každodenní radosti i starosti... A tu o Růžence jste už dnes slyšeli? Ano? Tak tedy třeba Popelku?


Výkřik do tmy? Ano, výkřik do tmy. Pardon, ale tohle opravdu muselo ven.

Party

Minulý týden (Nebo snad předminulý? Už ani sama nevím. Poněkud mi to poslední dobou splývá) konal se menší večírek u J. doma. Spíše takové posezení s přáteli, nežli nějaká velkolepější akce. A jelikož v přináležící lednici mlčky odevzdaně postávaly (Krom jídla, samosebou) jen dvě nealko Stelly a jeden Kelt, předcházelo doplnění zásob.
Ačkoliv za běžných podmínek paní a slečny brigádnice (Plus občasné mládence. Nebudeme tu nikoho diskriminovat) za kasami v supermarketech upřímně lituji (Pokud se však nejedná o nadmíru protivné a súdržky zo súsedného štátu), pak v onen inkriminovaný den jsem naznala, že občas se musí nad obsahy košíků a vozíků vskutku pobavit.

Inu považte:

K pokladně přistoupí dvě mladé slečny kultivovaného vzezření a obě se prohýbají pod tíhou svých nákupních ošatek.

Hoegaarden
*píp*
Hoegaarden
*píp*
Kozel Premium
*píp*
Velvet
*píp*
Staropramen Granát
*píp*

*kasírování*

Frisco
*píp*
Frisco
*píp*
Frisco
*píp*
Frisco
*píp*
Růžové templářské víno
*píp*
Pilsner Urquell
*píp*
Pilsner Urquell
*píp*
Staropramen Granát
*píp*
Durex Love
*píp*

*kasírování*


Mladé dámy si vzaly dovolenou a budou mít pěkný večer. Děkujeme vám za váš nákup. Naschledanou a přejeme příjemný den.

Noc...

Dýchání vůně ze všech nejkrásnější, totiž vůně letní noci. Venku vlahý větřík. Příjemné teplo. Osvětlená místnost. Lahev Belle-vue. Poslech příjemné hudby od Loreeny McKennitt. Na zádech a ramenou decentně lechtají vlasy. T. tiše spí ve vedlejším pokoji. Krásně fialový kabel poskytuje připojení k celosvětové internetové síti. Na rukou při každém pohybu decentně chrastí buddhovy náramky.
Možná nic extra, mohlo by se někomu zdát... Jenže...
Chvíle jako tyto by se měly tesat do kamene. Kdo tvrdí, že nic nemůže být dokonalé je lhář. Definice štěstí je složitá, já ho však cítím právě teď.

Teplá letní noc

Dokonce údajně nejteplejší, stálo snad ve všech předpovědích počasí. Nevím sice, jak na tom s tím přitápěním byla příroda, zato já s přáteli prožila noc vskutku převelice teplou. Přímo teploučkou dalo by se povědět. Po náročném dni padlo rozhodnutí na dodržování pitného režimu, což je v těchto vedrech převelice důležité. Díky saharským teplotám a alergii jsem i já měla navečer ten pocit, jako bych rubala kdesi v dolech a to jsem přitom skoro celý den prospala.
Slovo dalo slovo a veřejně bylo odhlasováno posezení na zahrádce. Blíže definováno: Na zahrádce restaurece pro homosexuály. "Proč právě tam?" ptává se nás často mnoho lidí. "Proč by ne právě tam?" namítáme my. S J. tam býváme relativně častými konzumentkami. Zážitků bych mohla vypisovat spousty, ale to si můžeme nechat zase na nějaký jiný den.
Zmíním však jeden z těch včerejších. V rámci zahánění žízně, objednáváme si logicky něco k pití.

Cukroušek: "Copak to bude?"
H.: "Já bych si dal bílý střik s ledem..."
Cukroušek: "Mmm, bílý stříček, ano..."
H.: "Vinný střik!"

A vskutku, ačkoliv jsme na zahrádce setrvali až do noci, bylo tam vážně vedro. Zda byl tento jev způsoben podnebím či okolím, nevíme.

---

Nyní však odplachtíme od vlahých letních nocí k dnešnímu dni a ze zahrádek přenesme se do skryté mysli jednoho člověka. Vrtá tam jakási vážná řečnická otázka: Co je ten hlavní důvod, proč se poslední dobou k některým lidem tato osoba chová právě tak, jak se k nim chová? Zcela paradoxně jde zrovna o lidi, na nichž jí záleží nejvíce, a proto jeví se mi to jako věc o to závažnější. Oni nejsou ti, kteří si to zaslouží.
Skoro jakoby se jí kdesi v hrudi usadila střepina, která by ji pomalu zevnitř zamrazovala a umrtvovala. Postižený jedinec by tak rád vzal do ruky skaplel a tuto střepinu odstranil, však nemá tušení, kde přesně ji hledat. Najde ji, tomu bez pochyby věřím. V jiném případě se zapouzdří a mysl ji přestane vnímat. Všechno bude jako dřív. Vím to na sto procent.

Už jsem si jich takhle ostatně odstranila několik, stejně jako dalších několik vstřebala. A do té doby... Omlouvám se všem a prosím o odpuštění.

Alergie vrací úder

Zákeřný útok zezadu. Zakázaná podpásovka. Někdy začátkem červnece jsem slavnostně s bílým šátečkem vyprovodila paní Alergii kamsi do kšá. Ať si cizopasila kde chtěla, nestihla se tam jistě ani ohřát a máme ji tu zpět. Už včera mi mé tělo vysílalo signály, že všechno není dvakrát v pořádku. Ano, tehdy šlo jen o jakési chabé náznaky. Dnes pravé martyrium, jež dozajisté všichni alergici také znají. Od rána zvládám jen ležet, frkat, smrkat, drbat se v nose i v očích (No baže, zní to podivně, já vím, ale když ono to svědí...), spát a připadat si, jak... jak... Inu prostě tak.
Nejhorší na tom jest však to, že dnes mělo dojít k velkolepé rozlučce se Z., která se nám na rok poněkud vzdálí. Což o to, k této akci samosebou dojde. Bohužel veškeré aspekty ukazují, že tomu tak bude beze mě.

Baterie

Občas vyskytnou se chvíle, kdy někomu něco závidíme. I já se k této vlastnosti přiznám. Stejně tak přiznám to, že ji pociťuji právě v tuto přespříliš noční hodinu. Nejde o hmotné statky ani modré z nebe, či snad fialové z alpských pastvin. Potřebuji jen jednu jedinou věc. Toužím být králíček z reklamy na Duracell. Cítím kdesi v sobě dávno vyhaslý žár po tvoření, pasní, malování, budování, vyrábění, seberealizování... Konečně, po tak dlouhé době! Leč poslední záložní agregáty energie mi vystačí jen na dopsání tohohle článku a svalení se do saténu.

Fórum

Dnes jsem náhodou v neznámých vodách internetu narazila na jedno zajímavé fórum. I přesto, že se mé hmotné já již mělo touto dobou nacházet ve městě a něco zařizovat, lačně procházím stále další a další příspěvky. Navíc jsem v bytě sama a pomalu začínám mít strach vystrčit hlavu z pokoje.

Bu, bu, bu!

Hurá zapařit!

Jak jsou kolem nás věci mezi nebem a zemí, tak máme také věci, nacházející mezi lidskou blbostí. Mnozí mi jistě dají za pravdu, že to druhé je problém poněkud globálnějšího a závažnějšího rázu. Každý z nás měl jistě chvíle, kdy při pohledu na něco či někoho, naprosto nepochopil, co tím básník vlastně hodlal říci. (A prosím, poslaneckou sněmovnu sem teď tahat opravdu nebudeme, jelikož autorka webu je po jídle a nerada by, aby to na její klávesnici zanechalo jakékoliv prokazatelné stopy natrávených kešu oříšků)

S příchodem jara, léta, inu, zkráceně řečeno vedra jako v tropech, se nestačím denně na ulici podivovat nad tím, jak suverénně módnost v ringu poráží vkus a praktičnost. Jistě to také znáte. Na nohou miniaturní sandálky a i ty byste si nejraději sundali, nebýt těch střepů a chrchlanců pod jejich podrážkami. Sníte o příjemném běhání naboso, kdesi v dokonale chladivé a čisťoučké trávě, o masáži chodidel za pomoci chladivého krému, o poloze ležmo s nohami opřenými směrem vzhůru... když tu náhle... jako když utne. Kolem vás se to po ulici šině takzvaný masochista. Na nohou mu trůní jakési nevkusné galoše a jediné, co se tyčí vertikálně, je jeho nos. Mám holiny, kdo je víc?! Nejspíše se jedná o nějakou tajnou soutěž. Kdo si nohy zapaří víc a po vyzutí vyžene z domu nejvíce návštěv. Jiného vysvětlení se mi nedostává.

Jeden ne moc ideální letní večer

Sedím si takhle v potemnělé místnosti, poslouchám cvrčky pod okny v trávě, píšu, shnáním, e-mailuju, volám, posílám sms od čerta k ďáblu... Abych byla upřímná, nemám daleko k pláči, leč sama nevím proč přesně. Cosi mezi naštváním, ponížením, shozením, zklamáním, ale přesný název pro to sama nenacházím.
F. často říká: "Život je otázkou priorit." a já si s každým dnem uvědomuju, jak až moc pravdivé toto rčení je. No nic. Jdu si udělat pořádek v těch svých.

Žila byla jednou takhle nuda v Brně

...a její hlavní aktér neměl do čeho píchnout. Brouzdal tedy bezmyšlenkovitě a bez jakýchkoliv krajních úmyslů po internetu, klikal, roloval a pročítal. Co čert nechtěl, narazil tento jedinec na něco, co opravdu nehledal a ani to raději nalézt nechtěl. Nechtěl, ale když daná informace již svítila před jeho očima na lesklé obrazovce, náhle všechno to cosi, uzamčené kdesi v šedé kůře mozkové, začalo se znovu vynořovat, zapadat do sebe a dávat smysl. Jsou věci, které dokážou spolehlivě vrátit vzpomínky jak pozitivní, tak negativní. A to se stalo. Jako roztok zachycený do ampulky, pečlivě zazátkovaný a zahrabaný kamsi na dno do přihrádky, který se znenadání vykutálel ven a rozbil.
No nic. Jdu ven. Jdu na vzduch. Jdu dělat něco užitečného. Jdu hledat novou ampulku se zátkou.

Konečně něco smysluplného

V dnešních dobách se to, pravda, nestává zase tak často, leč i přeze všechny ty plané řečičky, dá se na internetu čas od času najít také nějaký ten pravdivý článek:

Podle psychologa kouření není závislost, ale lidská hloupost

Lidé se mnohdy chtějí přestat trápit, ale nejsou ochotni pro to něco udělat.

Jako první láska působí prý na kuřáka první cigareta. Zatímco citové vzplanutí mnohdy dlouho nevydrží, vztah k nikotinu bývá často trvalý. Podle psychologa Rostislava Prokopjuka je ale jednoduché přestat s kouřením. Stačí prý chtít a nekouřit.

5. 6. 2008 08:14 - PRAHA

"Nekouřit je snadné. Kouření není závislost. Je to lidská hloupost. Té se člověk může zbavit jednoduše. Stačí se jen nevymlouvat na to, že to nejde, " řekl Prokopjuk, jemuž prý čeští pacienti přezdívají "šaman z Východu". Společenský tlak, módní vlny, ba ani silná vůle podle něj nejsou dostatečná motivace. Důležité je prý věřit si a přestat. Nejlépe ihned.

"Přestat kouřit neznamená změnit životní styl. Znamená to přestat myslet na cigaretu," míní specialista. Na svou schopnost "ovlivňovat lidi" přišel prý náhodou. Českým pacientům dává na svou práci roční záruku. Asi deset procent klientů se k němu vrací.

Mim Boris Hybner byl prý léta "kouřící nekuřák". Chtěl sice přestat, ale cigaretu bral jako "berličku". "Umělci jsou těkaví lidé. Potřebují produkovat nápady. Často jsou duševně obnažení a cigaretou si sebevražedně pomáhají," potvrdil. Zlozvyku se údajně zbavil při náhodném setkání s psychologem. "Vzal mi cigaretu, kterou jsem žmoulal v ruce. Podíval se na mě a podal mi ji v natažené dlani. Když jsem si zapálil, típl jsem ji. Zjistil jsem, že už nepotřebuji kouřit. Byla to moje poslední cigareta," řekl.

Psycholog Jiří Šípek z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ovšem tvrdí, že pouhé "chtění" nestačí. "Běžní lidé nejsou schopni mít dostatečné přesvědčení. Míra vnitřní rozhodnosti, která je k tomu potřeba, je enormní. Běžně to nezažíváme. Pokud ano, pak jen v extrémních situacích, v době ohrožení. Pak jsme schopni v sobě energii v podobě chtění navodit. Jinak je to jen prázdné tvrzení," řekl.

Odborník pracuje s lidským podvědomím a snaží se jim tabák znechutit

Své pacienty Prokopjuk prý vrací do doby minulé. "Působím přesvědčením. Není to hypnóza, jen práce s lidským podvědomím. Říkám tomu zpáteční realita. Vracím lidi do období, kdy nikdy nekouřili," uvedl. Pacientům se pak snaží tabák znechutit, když tvrdí, že je to "hnůj, hnus, že chutná jako seno". Mnozí mu uvěří, další však odolávají.

Podle Šípka je takzvaná regresní terapie, při níž si člověk oživuje zapomenutá traumata, jedna z možností, jak působit na kuřáka. K tomu, aby člověk přestal s jakýmkoli návykem, je však prý potřeba v sobě najít velký důvod proč a cítit to "v každé buňce těla", uvedl.

Michaelovi Kocábovi tato metoda fungovala jen několik dnů

Přestat kouřit se pod vlivem ukrajinského psychologa pokusil i zpěvák a bývalý politik Michael Kocáb. "Je to vymítač kouření. Tři dny jsem díky jeho seanci o cigaretě nevěděl. Pak ale přišel jiný ďábel," říká o svých pokusech. Sám je prý "v nitru" nekuřák. "Byl bych schopen bojovat a přijímat tvrdé zákony proti kuřákům. Považuji to za úplný nesmysl. Ničí mi to energii, zdraví i hlas. Sám se toho ale zbavit nedokážu," potvrdil.

Podle Šípka se lidé mnohdy chtějí přestat trápit, ale nejsou ochotni pro to něco udělat. "Když zjistí, že je to nepříjemné, že to 'bolí', že musí překonat staré zvyky a otevírat traumata, pak se jim ani moc nechce," uvedl. Když ale člověk ví, že chce, může si "najmout" někoho, kdo mu pomůže, aby neztrácel čas a šel nejkratší cestou, uvedl.

Škodolibost životních propletenců

Venku je vedro na zdechnutí krásné počasí. Sluníčko nás nevybíravě fackuje svými paprsky, vlivem tepla se lepé děvy stávají lepými spoře oděnými děvami, na nebi ani mráčku, ani ptáčku. Ideální čas k tomu, dopřát svému jazyku potěšení ze zlatavého moku. Navíc pitný režim se musí v létě dodržovat obzvláště pečlivě. Jedna hospoda nachází se přímo 10 metrů pod mým zadkem. Jenže ouha. Co čert nechtěl, za hodinu mě čeká certifikát. Verdammt.

Pepř

Dnes jsme si s J., obě plny zvídavého očekávání, zašly na jedno pepřové pivo.


...bohužel jsem si až příliš pozdě uvědomila, že vlastně nesnáším pepř.

Nafukovací plážové balónky

...jsou věc, se kterou již po zbytek života důrazně odmítám míti cokoliv společného. Hned po klobásách a várnicích.

Denní heslo č. VIII

J. : "Když Rebeca říká: 'Půjdeme na výstaviště.', tak to neznamená: 'Půjdeme na výstaviště.', nýbrž: 'Blízko výstaviště je pivovar.'"

Zkoušky dospělosti

Rok se s rokem sešel a máme tu opět květen, měsíc maturit. Všude v našem okolí jsou k vidění vystresovaní maturanti a chvástající se odmaturovaní. Jaro co jaro opakující se ten samý scénář. Zoufalství z toho, že dotyčný nic nezná, nic neví a nic neumí záhy vystřídá sebevědomý výraz a výrok ve smyslu tom, že vlastně o nic nešlo. Uznávám, byla jsem stejná. Aby se tomuhle předešlo, měli by se studneti v průběhu studia na střední škole zajít podívat, jak vlastně takové divadlo s názvem Maturita vypadá. Hned by bylo po stresech. Na vlastní oči by se totiž každý přesvědčil, že onen papír neobdrží jen úplný idiot nebo ten, kterému ho profesoři zkrátka a jednoduše z nějakých důvodů dát nechtěli.

Když si zavzpomínám na tu svoji zkoušku dospělosti, nebo spíše házení blbců přes plot vědění, ještě jakobych naplno cítila ony rozporuplné pocity. Studium na gymnáziu jsem pobrala jako jakousi formu dovolené. Učebnice pro mou osobu byly nakoupeny jen do prvního ročníku. Poté jsem naznala, že jde jen o zbytečně vyhozené peníze a pár mrtvých stromů navíc. Sešity a jejich obsahy jsem viděla vždy dvakrát: Poprvé, když jsem náhodou byla přítomna ve výuce a psala do nich zápis a podruhé, když jsem z nich opisovala tahák. A docházka? Inu, řekla bych, že třetí ročník opakovaný díky množství absence hovoří za své.
Jak vidno, je docela jasné, jaké obavy se před maturitou dostavily. V naší třídě totiž neexistovalo něco jako průběžné probírání otázek. Kvůli slučování gymnázií a změnám v rozvrzích jsme na konci čtvrtého ročníku byli někde u učiva poloviny třeťáku. Delikátní.
Čas byl ovšem neúprosný. Svatý týden začal. Každý den vypadal stejně. Stihla jsem si jen přeletět očima cca dvě otázky do literatury, šla se projít, denně nacházela přibližně 60 čtyřlístků (Nelžu. Zázrak, ale v mé situaci bylo štěstí potřeba.) dala si bílé vínko nebo Hoegaarden, povolily mi nervy a já propukla v zoufalý pláč. Tak to šlo celý týden. Za tuto dobu jsem si stihla jen pročíst tak 20 literárních okruhů z 25.
Noc před maturitou jsem zkoumala zadání otázek z angličtiny a blízka šílenství brečela. O anglických a amerických reáliích jsem netušila ani bů. A podotýkám, že moje angličtina je na takové úrovni, že si stěží koupím chleba.
Do obsahu témat z dějin umění bylo decentně nakouknuto před odchodem na popravu.
Němčina kolem mě za celý týden ani neběžela.
Takto připravena, nastopila jsem na potítko. Než jsem se nadála, bylo po všem. Já, na jednu stranu spokojená, že je vše již za mnou a přitom na stranu druhou šíleně vytočená. Čím víc jsem daným předmětům dala, tím hůře dopadly. Týden literární přípravy mi vynesl známku dobrou. A to mě ještě zachránil předlouhý výklad Kámaútry. O trubadůrech, minesengrech, Persii a bůhví o čem všem dalším jsem v šedé kúře mozkové nenašla ani řádky.
V angličtině profesory čekal předlouhý sebevědomý výklad o školství v USA. Jinými slovy, Američani jsou sice vzdělaní, ale jinak úplně dutí, jejich školství je o ničem, jejich školní řády jsou nepochopitelné, bla, bla, nestojí to za nic. Chvalitebně. Na téma Crime and punishment bylo jen zíráno a koktáno.
Z dějin umění na mě zaútočili Picasso, kubismus a futurismus, načež já jim atak vrátila představením svých vlastních prací. Rovněž chvalitěbně. Nějak jsem nepřesně otipovala, co tak mohl pan Picasso dělat ve volném čase. S malováním, kreslením a popíjením a chozením za ženskými se komise očividně nespokojila.
Pro výbornou z němčiny jsem si nakráčela přímo. A taky s ní odešla. V tomhle předmětě jsem ani nic jiného neočekávala. Ani jako začátečník.
A pak mi někdo povídejte, že nejde jen o frašku...


Mimochodem, mám takový pocit, že zrovna dnes má moje fraška výročí.

Denní heslo č. VII

J. : "O čem že je to stavění máje? Inu, to spočívá v tom, že tam pivo stojí deset korun..."

Webdesigh

Byl mi tuhle zase jednou svěřen zodpovědný úkol. A protože na plnění zodpovědných úkolů jsem ta pravá, dala jsem se do toho. Venku navíc od rána padají kapky takové té H2O se značnou příměsí všeho možného i nemožného a panují lehce Siberické teploty, tak mě kupodivu žádné to piknikování neláká. Jedná se ovšem o úkol takového kalibru, jakoby někdo slepému zadal spočítat okna v pátém patře protějšího domu.
Jak všichni víme, výzva je výzva, zdpovědnost je od slova "zodpovědný" a příležitosti denně u dveří nezvoní. A to je, přátelé důvod, proč tu matematický analfabet, dyskalkulik na entou a výpočetní plnodebil tvoří firemní internetové stránky.

Já na to mám, tak si poskočím, tak si vyskočím.

Já na tom dělám, já na tom makám.

Zatím, po nepřetržitých pěti hodinách práce, mám za sebou hrubý koncept, pár slz naprostého zoufalství, hlavu téměř omlácenou o desku stolu z téhož důvodu, žaludek bolící od hladu a zasadní ujištění, že pokud jsem kdy nějaké pochybné základy programování v hlavě měla, tak za ty roky již byly pivem do základů rozpuštěny.
Psychický masochizmus v praxi.

Ale já se do toho dám a pěkně to zvládnu. Ok, pěkně asi ne. Ale každopádně to zvládnu!


...snad...

Láska na první zakousnutí

Po roce mám opět tu čest pochutnat si na Chlebu. Nejde o žádný pseudochléb, jež mnozí z nás znají. Nafouknutá bílá věc téměř bez hmotnosti. Tak tohle opravdu ne. Prostě Pan Chleba. Z Německa. Jak jinak.
Letos jsem si přivezla dva exempláře. Společnými znaky je pravá celozrnnost (O barvení bílého těsta karamelem tu vážně nemluvím), poznatelná na hmotnosti. Bochník těžký jak cihla. A o nějaké možnosti zmáčknutí tu nemůže být řeč. Biochleba. Ale to snad dodávat nemusím. Stačí prostě a jen říct, že je z Německa.
První pekárenské umělecké dílo obsahuje mimo jiné slunečnicová semínka, lískové oříšky a mrkev. Druhé, to je skutečná delikatesa. S fíky, rozinkami, skořicí, oříšky, datlemi... Hotová pastva pro jazyk!

Inu, buď si představujte, jak prvotřídně může i obyčejně-neobyčejné pečivo chutnat, nebo zvedněte pozadí a zajeďte si za hranice a doplňte zásoby a mezery ve vzdělání. Pro začátek nabízím internetové podráždění vašich smyslů pro vyvolání Pavlova refxlexu: Landbrot

Tentokrát nic?

Zase se mi jednou poštěstilo ocitnout se na několik dní v bytě sama samička. Tedy... Teď je to již čas předpřítomný, jelikož tato daná skutečnost už pár hodinami vypršela. Pravdou však zůstává, že tentokrát jsem prozřetelně téměř vypisovala kurzy na sázky, co v bytě vypoví službu. Ať samo od sebe, či mým jakýmkoliv lidským přičiněním. Mými soukromými nejžhavějšími tipy byly maličkosti jako například menší ohýnek, větší vodička, poruchy na elektroinstalaci, či snad nějaký ten ochotný pan Zloděj, který by mi prokázal tu laskavost a odnesl televizi, přičemž počítač by přešel bez povšimnutí.
A ono mezitím... Nic. Jen došlo pivo a já se na vlastní kůži přesvědčila, že ukuchařovat volská voka opravdu není tak snadné, jak se to tváří.

Něco pro svá játra

Víte, jaká pomocná látka se nachází v lécích na podporu, léčbu a regeneraci jater? Pokud se domníváte, že jde o něco na způsob výtažku z ostropestřce, pak vězte, že se mýlíte. Příbalový leták hovoří jasně. Hlavní léčivá látka plus sójový olej a ethanol. Ethanol. Ano, opravdu čtete správně. (Pokud tak činím i já a věřím, že ano. Čtení mě ve škole ještě naučili. Horší to bylo jen s počítáním)
Jinými slovy, baštěte sóju, popíjejte nápoje s obsahem ethanolu a žijte s dobrým pocitem, že děláte něco pro své zdraví.

Piknik

Pohled na slunce, zoufale se snažící vykouknout alespoň na chvíli zpoza mračen. (Moc mu to ale nejde. Lépe řečeno, je to bída, ale snaha se prý taky cení)
Zátiší z několika flašek vína. (Světe div se, dokonce jsou i plné)
Lednice napěchovaná až neuvěřitelným množstvím poživatin i nepoživatin. (Plastové poličky pod tou vahou praskají, plísně se radují a já budu mít zase co vyhazovat)

Všechny tyto skutečnosti ve mně vzbuzují čím dál větší touhu po sbalení deky, výše zmiňovaných věcí (Krom plísní. Ty se tolerují pouze na hermelínu a penicilinu) a vydání se kamsi vstříc zeleni. Jen paprsky jarního slunce, dobré víno, jazyk rozmazlující pochutniny, čerstvá travička, alergie, přátelé, pohoda. Už aby to tu bylo.
I když... Já i pikniková spoluautorka a spolutěšitelka J. jsme již první piknik letošního roku úspěšně absolvovaly. Tedy spíš absolvovali. Byli tam i zástupci plémě mužského. Na polštářkách nna koberci uprostřed jejího pokoje. Od půlnoci do cé cé á páté hodiny ranní. Svíčky, lávová lampa, nakládaný hermelín, zelenina, oříšky, láhev výborného bílého vína. Na osobu. Chtělo by to repete.

Mám nové zprávy

Jednu dobrou (Ne-li spíše dokonalou) a druhou špatnou (Ne-li přímo tragickou).

Zaprvé: Konečně jsem se dočkala jarního počasí a s tím i toho, že jsem se vydala koupit tolik vytoužené jízdenky. Jedna byla zcela gratis (Tisíceré díky milému a ochotnému Z.) a druhá s 10% slevou. Tak tu teď posedávám a s dušičkou v peří se kochám na žlutý papírek s textem:

"Departure: Brno, AN Grand
Arrival: Berlín, ZOB am Funkturm"

Zadruhé: Výše jmenovaný lístek vrhá mou mysl do extatických výšin, ten další skýtá však poselství srdcervoucí. Potištěn tím samým, avšak v opačném pořadí. Ano, očekává se i můj opětovný návrat.

Čímž se opět a znovu potvrdila skutečnost, kterou jednou takhle v dodávce při nočním návratu domů definoval F.:

"Člověk by měl žít s tím, že každým okamžikem může začít něco nového. A pokud to už začalo, je tu zase vědomí toho, že to taky jednou skončí. Co však bude mezi tím, to už záleží na nás a na mnoha okolnostech. My se tím necháme překvapit a budeme se snažit si to užít co nejvíc."

Dilema

Mám žízeň. Mrzuté. Pivo tu je. Povzbudivé. Otvírák tu není. A kruci. Byt, ve kterém lednice nabízí 4 belgická piva a není je čím deflorovat?

Šlo by to klíčem?

Opravdu erupce

V minulém příspěvku zmiňuji erupce na Slunci. Že by se tomu tak opravdu dělo? Mám čím dál silnější pocit, jakoby tu něco vážně nebylo v pořádku. Jak by si kupříkladu racionálně uvažující člověk vysvětlil situaci, při níž jede naprostý nicneumětelný laik (Navíc gymnáziem značně zdeformovaný) otevřít zabouchnuté dveře profesionálovi z oboru?

To jsem tedy mimochodem zvědavá, co mě čeká zítra. Že by osobní telefonát od Billa Gatese s prosbou o... Ehm, nic jsem neřekla.

Čichám, čichám

V pohádce se čichá člověčina. V Židenicích se čichá toluen. Co ale dnes čichové centrum hlásilo mně, nad tím zůstává stát i rozum. Značnou dobu bych byla odpřísáhla, že jsem všude cítila pšenici. Identické aroma jako při varu moku zlatavého. Pivo jsem však nevařila a ani nepodnikala pivovarskou exkurzi. Tento prazvláštní pocit po chvíli ustal. Ne na dlouho. Začala jsem cítit curry. Erupce na Slunci?

Čas

Ve škole nám od raného dětství téměř násilím vtloukávají do hlavy teorii, že čas je absolutní. Teorii, o níž sami neustále pochybujeme. (Vždyť deset minut v zubařském křesle přeci nemůže být kratší, než tříhodinová návštěva kopřivnického muzea?) Teorii, kterou nám tak jako tak na konci 4. ročníku gymnázia sami ti, kteří nám předtím celé roky věšeli bulíky na nos (Ano, správně. Jde o takové ty často neférové a sadistické tyrany s názvem Vyučující.) bleskurychle vyvrátí. Do očí nám přiznají, že už jistý pán, nějaký Albert Einstein prohlásil, že čas je relativní.
Je na vás, zda věříte učitelům, profesorům nebo Jednomu Kameni. Kantorům jste nadávali do turu domácího téměř celý život a sám Einstein taky ostatně nebyl zcela normální. Jedno ale jisté je. Čas je rychlejší, než ranní běh na toaletu po večeru stráveném v přítomnosti Starobrna.
Dnes se mé osobní jsoucno dostalo do momentu, kdy jsem si tuto skutečnost opět uvědomila s úderností ruchadla. V okamžiku, kdy jsem přála J. k dnešním narozeninám. Je možné, že tohoto člověka znám již pět let? Na jednu stranu si naše seznámení vybavuji, jakoby tomu bylo včera, ale oproti tomu na stranu druhou... Kolik vody již od té doby uteklo? Kolik událostí se přihodilo a kolik věcí se změnilo? U něj, u mě, ve světě, všude. Pět let. Jeden z lidí, vedle nichž jsem se já, tehdy s věkem značně hovězím, pomalu ale jistě vrhala do neméně hovězího života.
Kroutím nad tím vším nechápavě hlavou. Ale s filosofováním nyní končím. Musím nakoupit víno. A pivo. Víno pro maminku, pivo pro sebe. A propos... Maminka... jestlipak se i nade mnou takhle zamýšlí při každém zásadním mezníku mého života? Řekla bych, že... Že už mlčím. Tesco volá.

Lola

Na filmy se obvykle moc nedívám. Když už, tak v kině nebo jednoduše s někým. Jsou věci, které prostě lidi nebaví provozovat o samotě a sledování pohyblivých obrázků u mě spadá do této kategorie. Dnes jsem se ovšem rozhodla pro výjimku. Konečně ke mně totiž přicestovalo Lola rennt. A pěkně v originálním znění. Žádný předabovaný paskvil. Rozhodnutí kochat se ohnivými vlasy Franky Potente na sebe nenechalo dlouho čekat.
Zdá se ale, že jsem trhla osobní rekord. Slzy plné nostalgické bolesti mám v očích po prvních +/- šesti minutách. Místa mně tak důvěrně známá vidím opět před sebou. I když jen za sklem monitoru. Za tohle město bych byla ochotna zaprodat i svou duši. (Pokud by byl ovšem někdo ochoten si ji odkoupit)

Zelený čtvrtek

Ještě více plesnivé?

[Link]

Dnes překonám sama sebe a ačkoliv jde o výrobek Starobrna, jedno si dám. Zhnusit mě již více nemůžou. Maximálně tak příjemně překvapit. Ale tomu přeci sama nevěřím.

Zebra

...Aneb v životě se spravedlivě obměňují časy dobré a časy horší. A ono to nadlidské cosi, ovládající mé personální jsoucno, uznalo, že těch dobrých teď bylo opět tak nějak akorát. Z čehož docela logicky vyplývá rozhodnutí snad všech přítomných okolností pro menší delikátní změnu.
Teplo jen krátce mezi nás zavítalo a jelikož se vran vyděsilo, uteklo zpět kamsi za hory a za doly, mé zlaté parohy. (Ehm, dobrá. Budulínka do toho nyní netahejme.) I poslední zbytky peněz kamsi se rozkutálely. Oběživo v nedohlednu, práce pro mě odpovídající jakbysmet. Sušený ananas v okolí x kilometrů od mého bydliště k nesehnání. Atmosféra značně negativní. Berlín daleko. Dnešní horoskop mi sebevědomě tvrdí, že si nemám malovat vzdušené zámky. Takové zbytečnosti už raději automaticky vypouštím, i když uznávám, že při pohledu těkající z prázdné peněženky na nový katalog jazykových pobytů, musím si připustit jistou souvislost.

Shrňme starosti a lání do balíčku stížností (Jenž si omlátíme o tu věc na krku trůnící.), chvíli se s ním otravujme a poté snad zase v době co nejbližší eliminujme.
Bla. Bla, bla. Nerada fňukání. Ale nějak to ven musí. Jdu zalézt do peřin a nehodlám vystrčit nos, dokud tato nálada nezajde na kávičku zase k někomu jinému.

Melancholický večer

Sedím si tu takhle ve ztemnělém pokoji, zdi jsou ozařované pouze chabým světlem monitorovým, z reprobeden linou se tóny muzicistní, zásoby pivních speciálů belgických mým přičiněním citelně rychle řídnou, v obsidiánové noci za oknem tiše kapky padají... padají na auta, silnice, padají na domy, promrzlou flóru i faunu, padají na skleněnou výplň oken mých a po nich i dlouze stékají... a celá tato atmosféra jakoby vhodně doplňovala moji náladu momentální.
Doma (Nebo spíše řekněme, že v místě, kde se právě zdržuji, ač za domov považovati se prvoplánovitě nedá) panuje tradiční atmosféra prosycená skrz naskrz negativními emocemi, já až poněkud vulgárně, i když zhola zbytečně spílám tiskárně, tvrdohlavě odmítající tisknutí právě ve chvíli, kdy to skutečně potřebuji.
Také jakési fotografie, poukládané na disk C někdy v dobách letních a dávno minulých a nyní náhodou znovuobjevené, vyvolávají v hloubi duše mé pocity značně nostalgické. Vzpomínky na něco, co skončilo ještě dříve, než stačilo zcela začít. Na něco, co vlastně skončilo nejlépe jak mohlo. Nebo spíše ještě možná mnohem lépe, než-li nejlépe. Začalo právě proto, aby skončilo. A kdyby neskončilo, všechno kolem mě by se značně zkomplikovalo. I když... takhle se také rozpohyboval osudový domino-efekt a všechny mé vize zcela zamotávají. A už je na mě těch uzlů všude kolem poněkud přespříliš.
Věci se dějí, protože se tak dít mají. A tak se ptám: "Proč se, proboha, děje tohle široprázdné nic?" Růže uvězněná mezi trním pomalu omrzá...

Denní heslo č. VI

Starosti autorčiny... Hnedle po procitnutí ze spánku.

"Ale Kvasar opravdu není kvasnicové pivo..."

Denní heslo č. V

"Když tu nejsem, tak tu nejsem."

Krok kupředu

Stala jsem se hrdou majitelkou klíče od trabantu.

Teď by to už chtělo jen sehnat i to auto. Splašený trstáko.


...Ovšem... Když na to přijde, tak ani ten řidičák by nebyl od věci. Ale to by slečinka nemohla být poseroutka.

Chaty a chalupy

Jako malá jsem trpěla tím, že naše rodina nikdy nevlastnila žádnou nemovitost tohohle typu. Malá holčička nemohla trávit víkendy v přírodě za městem, běhat bosa v trávě, šplhat po stromech a rochnit se v bahně, a tudíž byla převelice smutná.
Jako adolescentka jsem trpěla tímtéž. Pubertální tele nemohlo trávit víkendy z dosahu rodičů za městem, chlastat jako prokopnuté, sbírat zážitky a zkušenosti možné i nemožné a chovat se jako správný hovězí dobytek, a tudíž bylo převelice nasrané.

Jaké bylo mé překvapení, když se dnes na stole v kuchyni, kde se vzal, tu se vzal, zjevil katalog s mnoha domky k pronajmutí. A to prosím od roubených chatiček až po kdovíjaké honosné zámky. Plna radosti z toho, že si konečně splním dávný sen a první teplé dny tohoto roku strávím kdesi v klidné zeleni co nejdál od domova, zmíněnou nabídku otevírám... a nestačím se divit. Objekty sice hezké, (Co hezké! Dokonce kolikrát překrásné!) jenže není všechno zlato, co se třpytí. Místo pod každou fotografií zaujímal průvodní text k dané budově. A to prosím jest onen kámen úrazu. V dnešní době je očividně zcela běžné, že lesní chaty disponují televizemi s LCD, SAT, UPC a DVD, možností připojení k síti internet, vyhřívaným bazénem s protiproudem či slanou vodou, eletronickými šipkami, saunou, sklepním tenisovým kurtem a mnoha a mnoha dalšími nezbytnostmi.
Inu, co dodat? Vždy jsem byla přesvědčená, že chalupy člověk navštěvuje za účelem odproštění se od relaity, od civilizace a všeho toho smogu i elektronického smogu, jež je mu doma neustále v patách. Koukám, že tomu tak není. Milá Rebeco, vítejte v 21. století. Asi se odcházím vzpamatovat do vany.

Návrat

S radostí v srdci vám všem zde přítomným chci oznámit, že se mi po dlouhém a namáhavém pobytu v opravně navrátil přítel jeden z nejvěrnějších, Canon PowerShot A75.


Aneb zaprvé: Žádné kvalitnější fotografie než s 3,2 Mpx ode mě v dohledné době neočekávejte.

Aneb zadruhé: Opravdu nejsem zase takový materialista, jak by se mohlo zdát. Jsem totiž ještě větší.

Mám opravdu ráda...

...svůj počítač. A on mě očividně také. Navíc se mnou překrásně souhlasí. Jak jinak bych si měla vysvětlit situaci, kdy se chtivě dobývám do lahváče vychlazené Plzně a on mi tu náhodným výběrem pustí písničku, v níž padla nádherně výstižná situační věta: "Noch ein bißchen Bier..."



...a během doby, kdy smolím tento příspěvek mi nahodil další melodickou píseň adresovanou speciálně pro mě: "Hallo, Schatz, ich liebe dich, du bist die einzige für mich..."





A propos... nevíte o někom, kdo by nás oddal? Jen se budeme muset dohodnout na společném příjmení. Rebeca Barbone? Hm, uvidíme. A jako svatební dar dostane joystick, abych z té svatební noci taky něco měla.

Denní heslo č. IV

Při zlatavém moku zvažujíce a načatý večer plánujíce

F. : "Propijeme se někam jinam..."

Erdinger

Hlášení pivního rozhlasu:
V Bille se dá opět po dlouhé době sehnat Erdinger Weissbier.


...a Rebeca se hned zítra vydává na dobrovolný nákup a opatřuje si železné zásoby.

Prezident

Během zdlouhavého konzumování své předsnídaně v hodinách mnohem více nežli časných jsem na jednom nejmenovaném fóru (Vždy nechvalně proslulém počtem tupých hlav) narazila na víceméně zajímavou diskuzi na téma prezidentování. Konkrétně pak filosofování, zda-li pro nás i naši malou zem bude lepší pan Klaus či pan Švejnar. A příspěvek od jakéhosi uživatele, že pro nám náležící kraj pod Řípem by byl nejlepší nějaký další pantáta Masaryk, mě přinutil k pobavenému úsměvu. Prezident, jež nechá odtrhnout stát od proseprujícího a vyspělejšího Rakouska jen proto, aby ho posléze připojil k zemi, které bude po několik následujících let sloužit za dojný tur, má opravdu něco v hlavě. Ano, něco. A mozek to není.

Hlad

Po vyčerpávajícím víkendu jsem se v neděli navečer navrátila domů a vyplenila lednici. Asi to bylo málo. Hlad přímo vlčí mě nevybíravým způsobem vytáhl z teplých peřin už ve dvě hodiny ráno a šla jsem pokračovat. Tentokrát bylo na programu plenění spižírny.
Doufám, že nyní bude již můj žaludek spokojen, jelikož první nejbližší chutné potraviny se nacházejí za zdí u sousedů.

Rajská polévka

Včera jsem si tak trochu zaexperimentovala a uvařila si rajskou polévku. Speciální rajskou polévku. A zachutnala mi natolik, že jsem ji poté večer slavnostně servírovala i mé mamá, která se (Krom dštění ohně) olizovala až za ušima.
A pokud mi něco opravdu zachutná, nedám si pokoj, dokud onu pochoutku nezbaštím i s chlupama. Ani dnes jsem tudíž nemohla odolat tomu pokušení a připravila si ji znovu. A v čem spočívá onen můj tuning? Příprava je ve své podstatě polotovarová, ale vlastní výsledek může namístě konkurovat všem rajským polévkám od maminek. Jednoduše jsem ze seznamu surovin vyškrtla pepř a nahradla ho chilli. Spoustou chilli. Do pikantních jídel jsem i přes svůj problémový žaludek úplný maniak a jestli bych si měla vybrat, jaké koření v kuchyni musí bezpodmíněčně zůstat, pak by to bylo kari a ono výborně pálivé chilli.
Jen se obávám, že můj jazyk nebude až do večera schopen rozeznat žádnou jinou chuť. Teče mi z nosu, z očí, frkám, pčíkám, ale jsem na vrcholu blaha. Jen si krapet připadám jako Frank z ony vtipné povídky o chilli:

Poznámky rozhodčího jménem Frank z východního pobřeží

"Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodcování na soutěži ve vaření chilli. Jeden z rozhodčích totiž onemocněl. Zbývající dva rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré, jak se říká, a kromě toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal."

Následují opisy bodovacích lístků:

#1: Mikova příšerná šílená pálivá strašná obluda:
Sudí 1: Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
Sudí 2: Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré.
FRANK: Kurvafix, co je to za svinstvo? Slouplo by to barvu ze silnice! Plameny uhasilo až druhé pivo. Doufám, že tohle bylo to nejhorší co mě mohlo potkat; tihle Texasani jsou fakt cvoci.

#2: Arturův Plameňák:
Sudí 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. Slaboučký nahořklý ocásek.
Sudí 2: Skvělá chuť domácí grilovací omáčky; abych to bral vážně by tam ale muselo být daleko více pepře.
FRANK: Chraňte před dětmi! Fakt nevím, co bych měl kromě bolesti cejtit. Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, aby radši běželi pro pivo. Když viděli můj ksicht, hned narazili další sud.

#3: Fredův Požár ve stáji:
Sudí 1: Perfektní požárnické chili! Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
Sudí 2: Chili bez fazolí, mírná, příjemná příchuť mořské soli, virtuózní práce s pepřem.
FRANK: Volejte protichemickou jednotku, někdo tu vyklopil cisternu jaderného odpadu! Nosní sliznice mě pálí, jako bych šňupal kyselinu sírovou. Všichni už znají postup: Pivo mi podávají řetězem, abych neuhořel. Barmanka mě praštila do zad, abych se neudusil; páteř mám teď před sebou na stole. Ze všeho toho piva už jsem taky pěkně na sračky.

#4: Bubbova černá magie:
Sudí 1: Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. Fakt slabota.
Sudí 2: Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít jako omáčka k dušené rybě, ale chili to rozhodně není.
FRANK: Cítil jsem že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť; je možné, aby chuťové pohárky na jazyku úplně odumřely? Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem tupláků; tahle 150 kg machna začíná vypadat docela žhavě, skoro jako ten toxickej odpad co tu musím žrát. Že by chilli bylo afrodiziakum?

#5: Lindin odstraňovač rtěnky a rtů:
Sudí 1: Silné, masité chili. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, bleskový nástup. Velice působivé.
Sudí 2: Chili se sekaným hovězím masem, představoval bych si trochu více rajčat. Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě leje a nemůžu zaostřit oči. Uprdnul jsem si a soutěžící se urazila, když jsem utrousil, že mi ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalé poškození mozku. Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva z pípy přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. A nejvíc mě sere, že oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, abych přestal křičet... Nejradši bych ty vidláky nakopal do prdele.

#6: Věřina Velmi Vegetariánská Variace:
Sudí 1: Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. Perfektně vyvážený poměr koření a pepře.
Sudí 2: Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku. Špička.
FRANK: Moje střeva jsou v jednom ohni. Když jsem si uprdnul, posral jsem se a mám strach, že se to prožere židlí a já padnu naznak. Nikdo už za mnou nepostává, kromě Sally. Musí být ještě větší magor než jsem předpokládal. Necítím držku a prdel si budu muset rok utírat sněhem.

#7: Susanina Strašlivá Šílenost:
Sudí 1: Středně ostré chili, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
Sudí 2: M-hm, chutná to, jako by tam kuchařka tu pikslu pepře zvrhla až na poslední chvíli. Musím vyjádřit své obavy o Franka; vypadá, jako by nebyl zcela ve své kůži a neustále sprostě kleje.
FRANK: Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necítil. Na jedno oko nevidím, slyším jenom příšerně hlasitý hukot. Celé břicho jsem si upatlal, když jsem se lžící místo do pusy trefil do oka. Kalhoty mam plné sraček žhavých jak láva. Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co jsem chcípnul. Přestávám dýchat; strašně to pálí. Stejně všechen kyslík shoří, než mi dojde do plic. Když se budu potřebovat nadechnout, budu vzduch nasávat tou dírou, kterou se mi žaludek proleptal ven.

#8: Chili číslo 8:
Sudí 1: To nejlepší nakonec; perfektní kombinace chili, bezpečná pro všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, přesto příjemně prokrví.
Sudí 2: Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. Ani ostrá, ani příliš jemná. Bohužel jsme o většinu přišli, když Frank omdlel a při pádu ze židle na sebe celý hrnec strhnul. Nevím, zda to přežije. Čím je to na tom východě krmí? Jak by dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?

Poslušně hlásím...

...že si dávám pšeničné pivko. Mé první pivo více než po měsíci. Buď dochází k nějakým erupcím na Slunci nebo se mi smrsknul žaludek, ale nějak se do mě odmítá vejít celé. Zrada.

Citáty II

A propos Berlín. A propos citáty. V přímé souvislosti s minulým článkem se mi vybavily další z mých oblíbených citátů, na něž jsem natrefila víceméně náhodou v již zmiňovaném městě:

"Alles ist nur ein winziges Stück der grossen Wahrheit, die wir nicht kennen."


"Frag nicht die Wirklichkeit 'Warum?', frag die Träume 'Warum nicht?'."


"Alles wird besser, aber nichts wird gut."


"Hoffnung ist nicht die Überzeugung, dass etwas gut ausgeht, sondern die Gewissheit, dass etwas Sinn hat, egal wie es ausgeht."

Kdo ovládá alespoň základy němčiny, zvládne si přeložit. Kdo neumí, měl by zájem o překlad a disponuje mozkem v hlavě, tak [Link]. Kdo mozek nevlastní, má smůlu, neboť nerada przním věci překladem, když to není vyloženě potřeba.