Dilema

Mám žízeň. Mrzuté. Pivo tu je. Povzbudivé. Otvírák tu není. A kruci. Byt, ve kterém lednice nabízí 4 belgická piva a není je čím deflorovat?

Šlo by to klíčem?

Opravdu erupce

V minulém příspěvku zmiňuji erupce na Slunci. Že by se tomu tak opravdu dělo? Mám čím dál silnější pocit, jakoby tu něco vážně nebylo v pořádku. Jak by si kupříkladu racionálně uvažující člověk vysvětlil situaci, při níž jede naprostý nicneumětelný laik (Navíc gymnáziem značně zdeformovaný) otevřít zabouchnuté dveře profesionálovi z oboru?

To jsem tedy mimochodem zvědavá, co mě čeká zítra. Že by osobní telefonát od Billa Gatese s prosbou o... Ehm, nic jsem neřekla.

Čichám, čichám

V pohádce se čichá člověčina. V Židenicích se čichá toluen. Co ale dnes čichové centrum hlásilo mně, nad tím zůstává stát i rozum. Značnou dobu bych byla odpřísáhla, že jsem všude cítila pšenici. Identické aroma jako při varu moku zlatavého. Pivo jsem však nevařila a ani nepodnikala pivovarskou exkurzi. Tento prazvláštní pocit po chvíli ustal. Ne na dlouho. Začala jsem cítit curry. Erupce na Slunci?

Čas

Ve škole nám od raného dětství téměř násilím vtloukávají do hlavy teorii, že čas je absolutní. Teorii, o níž sami neustále pochybujeme. (Vždyť deset minut v zubařském křesle přeci nemůže být kratší, než tříhodinová návštěva kopřivnického muzea?) Teorii, kterou nám tak jako tak na konci 4. ročníku gymnázia sami ti, kteří nám předtím celé roky věšeli bulíky na nos (Ano, správně. Jde o takové ty často neférové a sadistické tyrany s názvem Vyučující.) bleskurychle vyvrátí. Do očí nám přiznají, že už jistý pán, nějaký Albert Einstein prohlásil, že čas je relativní.
Je na vás, zda věříte učitelům, profesorům nebo Jednomu Kameni. Kantorům jste nadávali do turu domácího téměř celý život a sám Einstein taky ostatně nebyl zcela normální. Jedno ale jisté je. Čas je rychlejší, než ranní běh na toaletu po večeru stráveném v přítomnosti Starobrna.
Dnes se mé osobní jsoucno dostalo do momentu, kdy jsem si tuto skutečnost opět uvědomila s úderností ruchadla. V okamžiku, kdy jsem přála J. k dnešním narozeninám. Je možné, že tohoto člověka znám již pět let? Na jednu stranu si naše seznámení vybavuji, jakoby tomu bylo včera, ale oproti tomu na stranu druhou... Kolik vody již od té doby uteklo? Kolik událostí se přihodilo a kolik věcí se změnilo? U něj, u mě, ve světě, všude. Pět let. Jeden z lidí, vedle nichž jsem se já, tehdy s věkem značně hovězím, pomalu ale jistě vrhala do neméně hovězího života.
Kroutím nad tím vším nechápavě hlavou. Ale s filosofováním nyní končím. Musím nakoupit víno. A pivo. Víno pro maminku, pivo pro sebe. A propos... Maminka... jestlipak se i nade mnou takhle zamýšlí při každém zásadním mezníku mého života? Řekla bych, že... Že už mlčím. Tesco volá.

Lola

Na filmy se obvykle moc nedívám. Když už, tak v kině nebo jednoduše s někým. Jsou věci, které prostě lidi nebaví provozovat o samotě a sledování pohyblivých obrázků u mě spadá do této kategorie. Dnes jsem se ovšem rozhodla pro výjimku. Konečně ke mně totiž přicestovalo Lola rennt. A pěkně v originálním znění. Žádný předabovaný paskvil. Rozhodnutí kochat se ohnivými vlasy Franky Potente na sebe nenechalo dlouho čekat.
Zdá se ale, že jsem trhla osobní rekord. Slzy plné nostalgické bolesti mám v očích po prvních +/- šesti minutách. Místa mně tak důvěrně známá vidím opět před sebou. I když jen za sklem monitoru. Za tohle město bych byla ochotna zaprodat i svou duši. (Pokud by byl ovšem někdo ochoten si ji odkoupit)

Zelený čtvrtek

Ještě více plesnivé?

[Link]

Dnes překonám sama sebe a ačkoliv jde o výrobek Starobrna, jedno si dám. Zhnusit mě již více nemůžou. Maximálně tak příjemně překvapit. Ale tomu přeci sama nevěřím.

Zebra

...Aneb v životě se spravedlivě obměňují časy dobré a časy horší. A ono to nadlidské cosi, ovládající mé personální jsoucno, uznalo, že těch dobrých teď bylo opět tak nějak akorát. Z čehož docela logicky vyplývá rozhodnutí snad všech přítomných okolností pro menší delikátní změnu.
Teplo jen krátce mezi nás zavítalo a jelikož se vran vyděsilo, uteklo zpět kamsi za hory a za doly, mé zlaté parohy. (Ehm, dobrá. Budulínka do toho nyní netahejme.) I poslední zbytky peněz kamsi se rozkutálely. Oběživo v nedohlednu, práce pro mě odpovídající jakbysmet. Sušený ananas v okolí x kilometrů od mého bydliště k nesehnání. Atmosféra značně negativní. Berlín daleko. Dnešní horoskop mi sebevědomě tvrdí, že si nemám malovat vzdušené zámky. Takové zbytečnosti už raději automaticky vypouštím, i když uznávám, že při pohledu těkající z prázdné peněženky na nový katalog jazykových pobytů, musím si připustit jistou souvislost.

Shrňme starosti a lání do balíčku stížností (Jenž si omlátíme o tu věc na krku trůnící.), chvíli se s ním otravujme a poté snad zase v době co nejbližší eliminujme.
Bla. Bla, bla. Nerada fňukání. Ale nějak to ven musí. Jdu zalézt do peřin a nehodlám vystrčit nos, dokud tato nálada nezajde na kávičku zase k někomu jinému.

Melancholický večer

Sedím si tu takhle ve ztemnělém pokoji, zdi jsou ozařované pouze chabým světlem monitorovým, z reprobeden linou se tóny muzicistní, zásoby pivních speciálů belgických mým přičiněním citelně rychle řídnou, v obsidiánové noci za oknem tiše kapky padají... padají na auta, silnice, padají na domy, promrzlou flóru i faunu, padají na skleněnou výplň oken mých a po nich i dlouze stékají... a celá tato atmosféra jakoby vhodně doplňovala moji náladu momentální.
Doma (Nebo spíše řekněme, že v místě, kde se právě zdržuji, ač za domov považovati se prvoplánovitě nedá) panuje tradiční atmosféra prosycená skrz naskrz negativními emocemi, já až poněkud vulgárně, i když zhola zbytečně spílám tiskárně, tvrdohlavě odmítající tisknutí právě ve chvíli, kdy to skutečně potřebuji.
Také jakési fotografie, poukládané na disk C někdy v dobách letních a dávno minulých a nyní náhodou znovuobjevené, vyvolávají v hloubi duše mé pocity značně nostalgické. Vzpomínky na něco, co skončilo ještě dříve, než stačilo zcela začít. Na něco, co vlastně skončilo nejlépe jak mohlo. Nebo spíše ještě možná mnohem lépe, než-li nejlépe. Začalo právě proto, aby skončilo. A kdyby neskončilo, všechno kolem mě by se značně zkomplikovalo. I když... takhle se také rozpohyboval osudový domino-efekt a všechny mé vize zcela zamotávají. A už je na mě těch uzlů všude kolem poněkud přespříliš.
Věci se dějí, protože se tak dít mají. A tak se ptám: "Proč se, proboha, děje tohle široprázdné nic?" Růže uvězněná mezi trním pomalu omrzá...