Čas

Ve škole nám od raného dětství téměř násilím vtloukávají do hlavy teorii, že čas je absolutní. Teorii, o níž sami neustále pochybujeme. (Vždyť deset minut v zubařském křesle přeci nemůže být kratší, než tříhodinová návštěva kopřivnického muzea?) Teorii, kterou nám tak jako tak na konci 4. ročníku gymnázia sami ti, kteří nám předtím celé roky věšeli bulíky na nos (Ano, správně. Jde o takové ty často neférové a sadistické tyrany s názvem Vyučující.) bleskurychle vyvrátí. Do očí nám přiznají, že už jistý pán, nějaký Albert Einstein prohlásil, že čas je relativní.
Je na vás, zda věříte učitelům, profesorům nebo Jednomu Kameni. Kantorům jste nadávali do turu domácího téměř celý život a sám Einstein taky ostatně nebyl zcela normální. Jedno ale jisté je. Čas je rychlejší, než ranní běh na toaletu po večeru stráveném v přítomnosti Starobrna.
Dnes se mé osobní jsoucno dostalo do momentu, kdy jsem si tuto skutečnost opět uvědomila s úderností ruchadla. V okamžiku, kdy jsem přála J. k dnešním narozeninám. Je možné, že tohoto člověka znám již pět let? Na jednu stranu si naše seznámení vybavuji, jakoby tomu bylo včera, ale oproti tomu na stranu druhou... Kolik vody již od té doby uteklo? Kolik událostí se přihodilo a kolik věcí se změnilo? U něj, u mě, ve světě, všude. Pět let. Jeden z lidí, vedle nichž jsem se já, tehdy s věkem značně hovězím, pomalu ale jistě vrhala do neméně hovězího života.
Kroutím nad tím vším nechápavě hlavou. Ale s filosofováním nyní končím. Musím nakoupit víno. A pivo. Víno pro maminku, pivo pro sebe. A propos... Maminka... jestlipak se i nade mnou takhle zamýšlí při každém zásadním mezníku mého života? Řekla bych, že... Že už mlčím. Tesco volá.