Sedím si tu takhle ve ztemnělém pokoji, zdi jsou ozařované pouze chabým světlem monitorovým, z reprobeden linou se tóny muzicistní, zásoby pivních speciálů belgických mým přičiněním citelně rychle řídnou, v obsidiánové noci za oknem tiše kapky padají... padají na auta, silnice, padají na domy, promrzlou flóru i faunu, padají na skleněnou výplň oken mých a po nich i dlouze stékají... a celá tato atmosféra jakoby vhodně doplňovala moji náladu momentální.
Doma (Nebo spíše řekněme, že v místě, kde se právě zdržuji, ač za domov považovati se prvoplánovitě nedá) panuje tradiční atmosféra prosycená skrz naskrz negativními emocemi, já až poněkud vulgárně, i když zhola zbytečně spílám tiskárně, tvrdohlavě odmítající tisknutí právě ve chvíli, kdy to skutečně potřebuji.
Také jakési fotografie, poukládané na disk C někdy v dobách letních a dávno minulých a nyní náhodou znovuobjevené, vyvolávají v hloubi duše mé pocity značně nostalgické. Vzpomínky na něco, co skončilo ještě dříve, než stačilo zcela začít. Na něco, co vlastně skončilo nejlépe jak mohlo. Nebo spíše ještě možná mnohem lépe, než-li nejlépe. Začalo právě proto, aby skončilo. A kdyby neskončilo, všechno kolem mě by se značně zkomplikovalo. I když... takhle se také rozpohyboval osudový domino-efekt a všechny mé vize zcela zamotávají. A už je na mě těch uzlů všude kolem poněkud přespříliš.
Věci se dějí, protože se tak dít mají. A tak se ptám: "Proč se, proboha, děje tohle široprázdné nic?" Růže uvězněná mezi trním pomalu omrzá...
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: