Zkoušky dospělosti

Rok se s rokem sešel a máme tu opět květen, měsíc maturit. Všude v našem okolí jsou k vidění vystresovaní maturanti a chvástající se odmaturovaní. Jaro co jaro opakující se ten samý scénář. Zoufalství z toho, že dotyčný nic nezná, nic neví a nic neumí záhy vystřídá sebevědomý výraz a výrok ve smyslu tom, že vlastně o nic nešlo. Uznávám, byla jsem stejná. Aby se tomuhle předešlo, měli by se studneti v průběhu studia na střední škole zajít podívat, jak vlastně takové divadlo s názvem Maturita vypadá. Hned by bylo po stresech. Na vlastní oči by se totiž každý přesvědčil, že onen papír neobdrží jen úplný idiot nebo ten, kterému ho profesoři zkrátka a jednoduše z nějakých důvodů dát nechtěli.

Když si zavzpomínám na tu svoji zkoušku dospělosti, nebo spíše házení blbců přes plot vědění, ještě jakobych naplno cítila ony rozporuplné pocity. Studium na gymnáziu jsem pobrala jako jakousi formu dovolené. Učebnice pro mou osobu byly nakoupeny jen do prvního ročníku. Poté jsem naznala, že jde jen o zbytečně vyhozené peníze a pár mrtvých stromů navíc. Sešity a jejich obsahy jsem viděla vždy dvakrát: Poprvé, když jsem náhodou byla přítomna ve výuce a psala do nich zápis a podruhé, když jsem z nich opisovala tahák. A docházka? Inu, řekla bych, že třetí ročník opakovaný díky množství absence hovoří za své.
Jak vidno, je docela jasné, jaké obavy se před maturitou dostavily. V naší třídě totiž neexistovalo něco jako průběžné probírání otázek. Kvůli slučování gymnázií a změnám v rozvrzích jsme na konci čtvrtého ročníku byli někde u učiva poloviny třeťáku. Delikátní.
Čas byl ovšem neúprosný. Svatý týden začal. Každý den vypadal stejně. Stihla jsem si jen přeletět očima cca dvě otázky do literatury, šla se projít, denně nacházela přibližně 60 čtyřlístků (Nelžu. Zázrak, ale v mé situaci bylo štěstí potřeba.) dala si bílé vínko nebo Hoegaarden, povolily mi nervy a já propukla v zoufalý pláč. Tak to šlo celý týden. Za tuto dobu jsem si stihla jen pročíst tak 20 literárních okruhů z 25.
Noc před maturitou jsem zkoumala zadání otázek z angličtiny a blízka šílenství brečela. O anglických a amerických reáliích jsem netušila ani bů. A podotýkám, že moje angličtina je na takové úrovni, že si stěží koupím chleba.
Do obsahu témat z dějin umění bylo decentně nakouknuto před odchodem na popravu.
Němčina kolem mě za celý týden ani neběžela.
Takto připravena, nastopila jsem na potítko. Než jsem se nadála, bylo po všem. Já, na jednu stranu spokojená, že je vše již za mnou a přitom na stranu druhou šíleně vytočená. Čím víc jsem daným předmětům dala, tím hůře dopadly. Týden literární přípravy mi vynesl známku dobrou. A to mě ještě zachránil předlouhý výklad Kámaútry. O trubadůrech, minesengrech, Persii a bůhví o čem všem dalším jsem v šedé kúře mozkové nenašla ani řádky.
V angličtině profesory čekal předlouhý sebevědomý výklad o školství v USA. Jinými slovy, Američani jsou sice vzdělaní, ale jinak úplně dutí, jejich školství je o ničem, jejich školní řády jsou nepochopitelné, bla, bla, nestojí to za nic. Chvalitebně. Na téma Crime and punishment bylo jen zíráno a koktáno.
Z dějin umění na mě zaútočili Picasso, kubismus a futurismus, načež já jim atak vrátila představením svých vlastních prací. Rovněž chvalitěbně. Nějak jsem nepřesně otipovala, co tak mohl pan Picasso dělat ve volném čase. S malováním, kreslením a popíjením a chozením za ženskými se komise očividně nespokojila.
Pro výbornou z němčiny jsem si nakráčela přímo. A taky s ní odešla. V tomhle předmětě jsem ani nic jiného neočekávala. Ani jako začátečník.
A pak mi někdo povídejte, že nejde jen o frašku...


Mimochodem, mám takový pocit, že zrovna dnes má moje fraška výročí.