Sedím si takhle v potemnělé místnosti, poslouchám cvrčky pod okny v trávě, píšu, shnáním, e-mailuju, volám, posílám sms od čerta k ďáblu... Abych byla upřímná, nemám daleko k pláči, leč sama nevím proč přesně. Cosi mezi naštváním, ponížením, shozením, zklamáním, ale přesný název pro to sama nenacházím.
F. často říká: "Život je otázkou priorit." a já si s každým dnem uvědomuju, jak až moc pravdivé toto rčení je. No nic. Jdu si udělat pořádek v těch svých.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: