Móda

Nový speciální upgrade pro Oktoberfest?

Pohled zpět

Ačkoliv jsem při psaní včerejšího příspěvku v mysli zabloudila kamsi do dob dávno minulých, čili gymnazijních, stále to byl zlomek toho, kolik času jsem milým středoškolským vzpomínkám věnovala dnes.
Procházela jsem se prosluněnými ulicemi, přežvykovala své oblíbené pečivo a snažila se nemyslet na již několikadenní neústupnou bolest hlavy a na včerejší večer, kdy mi bylo vyčteno snad i to, že mi nos roste mezi očima. Od těchto patálií všedního dne mi jako mávnutím kouzelné hůlky pomohla úplná maličkost. Po dlouhé době jsem potkala kamaráda, s nímž nás pojily čtyři roky školní docházky.
Zaprášený městský beton byl rázem zapomenut. Na rtech zářil úsměv a lebka byla od této chvíle plna vzpomínek. První školní den, lyžařský výcvikový kurz, cesty do školy a poté zase zpět, vysedávání na lavečkách vedle gymnázia, získávání nových přátel a zkušeností, ztrácení iluzí, výlety, akce, slučování gymnázií, smích, radost i slzy. Čtyři roky v jedné škole. Dva roky ve vedlejších třídách. A tři roky mojí beznadějné platonické zamilovanosti.


:-)


Což mi připomnělo, že o zmíněném lyžařském kurzu jsem v nějakých těch hormonami zmítaných šestnácti začala psát knihu. Mám nutkání ji po letech dohledat a zpětně se smíchem kroutit hlavou nad svými tehdejšími duševními, mozkovými a srdečními pochody.

Cestování

Dorazila jsem ze zařizování ve městě a než tam vyrazím podruhé, nacházím se v časové mezeře volna. Po občerstvení a protažení svého opět alergií trpícího těla si na internetu prohlížím fotografie.
Kamarád z gymnázia letos opět navštívil Dánsko. Jak můžu (Byť jen zprostředkovaně) vidět, měli se tam skutečně nádherně. Úchvatné západy slunce nad vlnkami, příroda ozářená letními paprsky, rybaření, jeho bratr, přítelkyně... Přítelkyně. Aha. Něco se mi nezdá. Dochází mi jedna věc. Když mi bylo sladkých (Byť poněkud hovězích) -náct, hrozně jsem záviděla svým starším kamarádům, kterak se svými polovičkami v létě vždy procestovali půl Evropy. Severské státy, přímořská letoviska, stanování v lesích i parcích... Uklidňovala jsem se faktem, že takové slastné prosluněné radovánky na mě dozajista za pár let čekají.
Inu, asi jsem to dost dobře neodhadla. Ať se za sebe koukám do jaké minulosti chci, vždy se mi tento detail nějakým záhadným způsobem bezpečně vyhl. Asi chyba v Matrixu. Chyba v Matrixu, která zamrzí.

Nu což. Berme to s nadhledem. Přes zimu budu vykrmovat svoji kasičku a napřesrok vyrazím minimálně na polovinu léta. Buďto sama, s přáteli, nebo si již zjara podám inzerát poptávající společnost.

A propos, kdo si mě ráčí zamluvit na příští sezónu již teď?

Smysl života

Co je smyslem života z každého z nás? V tomto případě odpověď rovná se položené otázce. Smyslem života je hledat a najít svůj smysl života. A až ho najdeme, pak si za ním jít.


Když se nad tím zamyslím, musím uznat, že jsem v podstatě šťastný člověk. První polovinu mám již za sebou. Já svůj životní smysl již našla.
Kdysi, v mých posledních -nácti, jsem zažila něco, při čemž se již pomalu na obzoru osudovosti začalo rýsovat cosi. Cítila jsem to sobě, v srdci, v každé buňce svého těla, šlo to až do morku kostí. Nebo to spíše až z morku kostí vycházelo?
Šla jsem tvrdohlavě za tím, proninkout ještě dále, ještě hlouběji do dané věci. Jako pes, který něco zavětřil a nedá pokoj, dokud to neuchvátí ve svých zubech.
Stalo se tak skoro před dvěma roky. Psal se šestý srpen. Večer. Ten západ slunce nad krajinou rozťal gordický uzel. Já pochopila. Uvědomila si, co to v sobě cítím už od dětství. A za tím si jdu. A s jistotu mohu říci, že toho dosáhnu.

Antibiotika

Znáte to: Léto, teplíčko, pikniky, posezení pod hvězdami, všude samý hmyz, lačnící po vašem opíchání... A poté už jen červený flek, bolesti hlavy, kloubů, zvýšená teplota... Všechny příznaky odpovídají diagnóze s názvem lymeská borrelióza.

Dobře, do tématu jste byli uvedeni. A nyní přejdu k věci. Nejen já, ale i spousta lidí z oboru, jsme pro to, aby se valná většina pracovníků našeho slavného zdravotnictví nahnala před Velkou čínskou zeď. Poté najatý pan kulometčík vykoná národu službu a pokropí je zleva doprava. Když reforma, tak pořádná. Samozřejmě, že u nás máme i doktory výborné, schopné a kvalitní, bohužel se jich vyskytuje čím dál méně. Elita migruje za hranice, za lepšími zítřky a naditějšími peněženkami.

S výše jmenovanými, lymeskými příznaky jsem výsostivě navštívila lékařskou ordinaci. Náhodou jsem se vešla snad do jediného prázdninového týdne, kdy MUDr. neměl dovolenou.

Já: "Po poštípání hmyzem tu mám červený nemizející flek, bolí mě klouby, poslední dobou i hlava..."
MUDr.: "...?"
Já: "Nemohla by to být borrelióza?"
MUDr.: "Ukažte... Hm... Myslíte?"
Já: "Tak mohla nebo nemohla?"
MUDr: "Tak já vám něco napíšu... Co chcete?"
Já: "??? Antibiotika?!"

Bohužel až doma jsem zpozorovala, že jím předepsané léky nemohu užívat z důvodu silných vedlejších reakcí na obsaženou složku. O tom, že tuto poznámku pan doktor ve svém pécé vede, se asi ani zmiňovat nebudu.
Druhý den jsem však musela odjet mimo město já. Zajistila jsem si, aby mi známá zařídila výměnu léků za vhodnější. A zde nastal další kámen úrazu. Pan doktor se asi slunil přespříliš. Řídit se jeho udaným dávkováním, tak se nejenže překrásně předávkuji, ale taky se zbytečně antibiotikuji po tři měsíce. Aha.
Dávkování i časy mezi jednotlivými patáky jsem si tedy byla nucena naordinovat sama a podotýkám, že to bylo konečně dobře.
Když jsem si na přístup k pacientům stěžovala T. po telefonu, jen odvětil: "A tebe to ještě překvapuje?" Inu... Bohužel ještě ano. Opravdu žiju v bláhovém přesvědčení, že doktory tu máme od toho, aby léčili oni naše zdraví a ne my jejich výplatní pásky.

Švestičky

Hliník se odstěhoval do Humpolce a vynikající chuťový požitek spolu s ním. Švestky, ono krásně tmavomodro-fialové ovoce s tak úžasně kontrastní zelenou dužinou (A občas i bohužel s červím přídavkem) potěší lidský jazyk snad v každé formě. Ve variaci čerstvé, sušené, ve slaďoučkých povidlech a někoho i v jejich podivné degradaci s názvem slivovice.
A o čem že se tu hodlám rozepsat já? O fantaziálně delikátním zážitku, procházejícím žaludkem. Při slavnostech rodinného pivovaru Bernard jsem měla tu čest ochutnat jejich nové švestkové nealko pivo. Famózní, grandiózní, dokonalé! Jedna použitá hyperbola za druhou je zde opravdu na místě. Nejen já, ale i mnoho dalších přítomných lidí z celého svého srdce i jazyka doufáme, že se tento skvost brzy dostane i na trh!

Slepá ulička

Kdybych zde napsala, že začínám býti zoufalá, pak bych lhala. Bohužel už opravdu zoufalá jsem.
Docela zásadním způsobem potřebuji bydlení -> logicky potřebuji dostatek oběživa -> potřebuji práci, kde plat bude přímo úměrný výkonu a která bude skloubitelná se studiem. Chci toho moc, vím.
Už nemám morál na to, sdílet jeden byt s psychopatem, jež se až sadisticky vyžívá v tom, že cíleně trápí celé své okolí a nachází v tom potěšení až prasečího kalibru.

Příjemně zařízený byteček, dekorace přispívající k celkové útulnosti, jen já, pár přátel, potkan, počítač, knihovnička, naše každodenní radosti i starosti... A tu o Růžence jste už dnes slyšeli? Ano? Tak tedy třeba Popelku?


Výkřik do tmy? Ano, výkřik do tmy. Pardon, ale tohle opravdu muselo ven.

Party

Minulý týden (Nebo snad předminulý? Už ani sama nevím. Poněkud mi to poslední dobou splývá) konal se menší večírek u J. doma. Spíše takové posezení s přáteli, nežli nějaká velkolepější akce. A jelikož v přináležící lednici mlčky odevzdaně postávaly (Krom jídla, samosebou) jen dvě nealko Stelly a jeden Kelt, předcházelo doplnění zásob.
Ačkoliv za běžných podmínek paní a slečny brigádnice (Plus občasné mládence. Nebudeme tu nikoho diskriminovat) za kasami v supermarketech upřímně lituji (Pokud se však nejedná o nadmíru protivné a súdržky zo súsedného štátu), pak v onen inkriminovaný den jsem naznala, že občas se musí nad obsahy košíků a vozíků vskutku pobavit.

Inu považte:

K pokladně přistoupí dvě mladé slečny kultivovaného vzezření a obě se prohýbají pod tíhou svých nákupních ošatek.

Hoegaarden
*píp*
Hoegaarden
*píp*
Kozel Premium
*píp*
Velvet
*píp*
Staropramen Granát
*píp*

*kasírování*

Frisco
*píp*
Frisco
*píp*
Frisco
*píp*
Frisco
*píp*
Růžové templářské víno
*píp*
Pilsner Urquell
*píp*
Pilsner Urquell
*píp*
Staropramen Granát
*píp*
Durex Love
*píp*

*kasírování*


Mladé dámy si vzaly dovolenou a budou mít pěkný večer. Děkujeme vám za váš nákup. Naschledanou a přejeme příjemný den.

Noc...

Dýchání vůně ze všech nejkrásnější, totiž vůně letní noci. Venku vlahý větřík. Příjemné teplo. Osvětlená místnost. Lahev Belle-vue. Poslech příjemné hudby od Loreeny McKennitt. Na zádech a ramenou decentně lechtají vlasy. T. tiše spí ve vedlejším pokoji. Krásně fialový kabel poskytuje připojení k celosvětové internetové síti. Na rukou při každém pohybu decentně chrastí buddhovy náramky.
Možná nic extra, mohlo by se někomu zdát... Jenže...
Chvíle jako tyto by se měly tesat do kamene. Kdo tvrdí, že nic nemůže být dokonalé je lhář. Definice štěstí je složitá, já ho však cítím právě teď.

Teplá letní noc

Dokonce údajně nejteplejší, stálo snad ve všech předpovědích počasí. Nevím sice, jak na tom s tím přitápěním byla příroda, zato já s přáteli prožila noc vskutku převelice teplou. Přímo teploučkou dalo by se povědět. Po náročném dni padlo rozhodnutí na dodržování pitného režimu, což je v těchto vedrech převelice důležité. Díky saharským teplotám a alergii jsem i já měla navečer ten pocit, jako bych rubala kdesi v dolech a to jsem přitom skoro celý den prospala.
Slovo dalo slovo a veřejně bylo odhlasováno posezení na zahrádce. Blíže definováno: Na zahrádce restaurece pro homosexuály. "Proč právě tam?" ptává se nás často mnoho lidí. "Proč by ne právě tam?" namítáme my. S J. tam býváme relativně častými konzumentkami. Zážitků bych mohla vypisovat spousty, ale to si můžeme nechat zase na nějaký jiný den.
Zmíním však jeden z těch včerejších. V rámci zahánění žízně, objednáváme si logicky něco k pití.

Cukroušek: "Copak to bude?"
H.: "Já bych si dal bílý střik s ledem..."
Cukroušek: "Mmm, bílý stříček, ano..."
H.: "Vinný střik!"

A vskutku, ačkoliv jsme na zahrádce setrvali až do noci, bylo tam vážně vedro. Zda byl tento jev způsoben podnebím či okolím, nevíme.

---

Nyní však odplachtíme od vlahých letních nocí k dnešnímu dni a ze zahrádek přenesme se do skryté mysli jednoho člověka. Vrtá tam jakási vážná řečnická otázka: Co je ten hlavní důvod, proč se poslední dobou k některým lidem tato osoba chová právě tak, jak se k nim chová? Zcela paradoxně jde zrovna o lidi, na nichž jí záleží nejvíce, a proto jeví se mi to jako věc o to závažnější. Oni nejsou ti, kteří si to zaslouží.
Skoro jakoby se jí kdesi v hrudi usadila střepina, která by ji pomalu zevnitř zamrazovala a umrtvovala. Postižený jedinec by tak rád vzal do ruky skaplel a tuto střepinu odstranil, však nemá tušení, kde přesně ji hledat. Najde ji, tomu bez pochyby věřím. V jiném případě se zapouzdří a mysl ji přestane vnímat. Všechno bude jako dřív. Vím to na sto procent.

Už jsem si jich takhle ostatně odstranila několik, stejně jako dalších několik vstřebala. A do té doby... Omlouvám se všem a prosím o odpuštění.

Alergie vrací úder

Zákeřný útok zezadu. Zakázaná podpásovka. Někdy začátkem červnece jsem slavnostně s bílým šátečkem vyprovodila paní Alergii kamsi do kšá. Ať si cizopasila kde chtěla, nestihla se tam jistě ani ohřát a máme ji tu zpět. Už včera mi mé tělo vysílalo signály, že všechno není dvakrát v pořádku. Ano, tehdy šlo jen o jakési chabé náznaky. Dnes pravé martyrium, jež dozajisté všichni alergici také znají. Od rána zvládám jen ležet, frkat, smrkat, drbat se v nose i v očích (No baže, zní to podivně, já vím, ale když ono to svědí...), spát a připadat si, jak... jak... Inu prostě tak.
Nejhorší na tom jest však to, že dnes mělo dojít k velkolepé rozlučce se Z., která se nám na rok poněkud vzdálí. Což o to, k této akci samosebou dojde. Bohužel veškeré aspekty ukazují, že tomu tak bude beze mě.

Baterie

Občas vyskytnou se chvíle, kdy někomu něco závidíme. I já se k této vlastnosti přiznám. Stejně tak přiznám to, že ji pociťuji právě v tuto přespříliš noční hodinu. Nejde o hmotné statky ani modré z nebe, či snad fialové z alpských pastvin. Potřebuji jen jednu jedinou věc. Toužím být králíček z reklamy na Duracell. Cítím kdesi v sobě dávno vyhaslý žár po tvoření, pasní, malování, budování, vyrábění, seberealizování... Konečně, po tak dlouhé době! Leč poslední záložní agregáty energie mi vystačí jen na dopsání tohohle článku a svalení se do saténu.