Human nature

Madonna sice mezi mé favority rozhodně nespadá, leč rozhodně souhlasím s tím, že tento její videoklip:



nemá jedinou chybičku.
Tedy vlastně má. Pardon. A to dokonce dvě. Neúčinkuji v něm já. A navíc jsem se dnes díky jeho shlédnutí nemohla plně soustředit na nudné povinnosti všedního dne, nýbrž mou hlavu okupovaly myšlenky zcela jiného rázu.

Poprvé to vždycky bolí

Prý. Jak dnes však bylo mnou osobně empiricky ověřeno, nemusí to platit se stoprocentní ani psoprocentní jistotou. Někdy to může jen pořádně nas... nes... neskonale naštvat, řekněme.
Abych ale začala pěkně popořadě. Jak jistě mnozí z vás ví, ve věku poněkud netypickém jsem nejspíš utrpěla úžeh a z nějakých podivných důvodů (Z důvodů lenosti a pro mě typické averze ke stereotypní práci a podřizování se autoritám, ale to je tajemství a děsně tajné k tomu) se rozhodla, nastoupit na univerzitu.
A dnes dokonce přišel i můj den Dé. Účast na přednášce. Mé historicky první přednášce. (Semestr sice s velkou slávou začal již 15. září, ale to jako by se nestalo, že ano?) Výklad byl opravdu velice zajímavý. A tentorkát prosím bez ironie. Sice technika odmítala jakoukoliv formu spolupráce, ale to je tam prý normální. Nadšeně jsem hltala každé slovo a se stejým zapálením si zapisovala nově nabyté informace. Jenže ejhle. To vše jen do doby, kdy nám bylo s medovým úsměvem oznámeno, že přednášet se sice mělo původně hodinu a půl, ale z těch a oněch důvodů byl vzdělávací kurz prodloužen na hodiny čtyři. Tečka. Inu, oceňuji smysl pro humor univerzitních zaměstnanců, leč si pro něj nepřijdu jako ta pravá oběť.
Zabalila jsem si tudíž své papučky, pastelčičky a žákovskou knížečku i se slabikářem a odporoučela se s kručícím žaludkem domů navečeřet. Thonetové židle prominou.

Nyní zkoumám další plány výuky. Snažně doufám, že ostatní přednášky budou neméně zajímavé jako tato. Každopádně když už nic jiného, alespoň budou citelně kratší.

A když už nic jiného, alespoň se bude mezi přednáškami na co dívat. Již podruhé byl v prostoru univerzity zaznamenán výskyt jakéhosi esteticky zajímavého exempláře rodu homo sapiens sapiens, pohlaví mužského. Jsem umělec tělem i duší a velmi ráda své oči nechávám spočinout na hezkých věcech.

Ulice

Je to zvláštní pocit, procházet se vámi důvěrně známými ulicemi, k tomu poslouchat vaši oblíbenou, rovněž známou a vašemu srdci blízkou hudbu a nechat myšlenky jen tak plynout a nesnažit se do nich jakkoliv zasahovat. Každičký tón, každičká věta, refrén, budova, strom, park, schody či okolí... To vše vám evokuje tolik prožitých věcí, krásných i raději zapomenutých, radostných i smutných... Ale natolik silných, že se je ani zubu času nedaří rozkousat a ani vrstvy prachu je nedokáží překrýt celé...

Příště

Proč člověk neustále žije s tím, že něco udělá příště? Několikrát jsem sama na vlastní kůži pocítila, že nadarmo užívat tohoto slova se nevyplácí. Už druhý den tu brečím jako malé děcko. Upřímné slzy smutku a bolesti ze vzpomínek. Vzpomínek na jedno krásné místo. Místo, které jsem si při poslední návštěvě chtěla vyfotit. Ne že chtěla, nýbrž z nějakých nepochopitelných důvodů nutkavě toužila. Vyfotit a zdokumentovat do detailů v plné své osobitosti, nádheře a s celou tou atmosférou. Neudělala jsem to. Neobětovala jsem těch pár minut na vytažení fotoaparátu a stiskuntí spouště. Příště.
Ano, příště. Jenže žádné příště již nebude. Nebude. Prostě a jednoduše nebude. Jak málo stačí. Příště se nekoná. Tohle místo už... Není.
Slovo, kterému se odmítá věřit. Realitu dokazujícím fotkám jakbysmet. Všechna ta radost, síla okamžiku, oslavy, radost, veselí s přáteli, nádherné prostředí i prožitky... Z toho všeho se jak mávnutím kouzelného proutku stala hromádka popela...

Šlechetnost

Tak jsem se dnes dozvěděla, že prý budu zneužita, aby se můj organizmus probral z onoho zákeřného zimního spánku, kterému pomalu začíná propadat. Ještě že mám takové ochotné kamarády. Nechtějí mě nechat napospas hibernaci a navíc se o mě takto gentlemansky hodlají starat.




Načež mi z mysli vyvstává ono známé: "Cokoliv řeknete, může být použito proti vám" v kombinaci s nedávnou debatou na (Mnou nevymyšlené!) téma: "Pomoc kamarádovi/kamarádce v nouzi přeci není nevěra." Takže?



Já si prostě musela rýpnout.

Plány na víkend

Velkolepé. Praktické. Světoborné. Již dlouho očekávané. Budou se zateplovat okna. Tedy sama asi ne, leč bude jim k tomu dopomoženo. Pokud vše dopadne podle očekávání, tak zde již nebudu muset každou zimu vysedávat ve dvou svetrech a rukavicích. Možná bude stačit jen jeden svetr. A jedna rukavice.



...a jedna horká medovina.

Horoskop

Dnes jsem i přes téměř ochromující a do očí slzy vhánějící bolest nohy byla donucena opustit teplo bytu a vydat se do ulic. Nepřinutily mě k tomu žádné povrchní nákupní rozmary, nýbrž holá nutnost alespoň minimálně naplnit útroby lednice a spíže, jež zely prázdnotou. Prázdnotou s ultra dlouhými vlnami, kručící až v mém žaludku.
Když už se mé promrzlé tělo kulhavě ploužilo mezi regály, padlo rozhodnutí zabít dvě mouchy jednou ranou a přihodit k poživatinám a pochutinám i nějaké to čtivo. Na horší časy. Písmenek není nikdy dost a informací rovněž.
Cestu nazpět jsem tentokráte nekrátila nepřítomným zíráním z okna až kamsi za krajinu, za hranice obzoru, nýbrž listováním a prokousáváním se mnoha texty. Co mě však prozatím zaujalo překvapivě nejvíc, byl můj horoskop. Namísto všelijaké turovité či skopové havěti, na kterou jsme z našich horoskopů zvyklí, šlo o egyptské bohy. Výklad spadající pod mé znamení, byl až zarážející. Pasoval ke mně naprosto suverénně. Až na jeden malý, skromný detail. Žárlivost. Ťukajíce si na čelo snažím se rozvzpomenout, co že to ta žárlivost vlastně je a jak v takové praxi vypadá. V tomhle se tedy pánové z Vrchního Horoskopova netrefili. S kroucením hlavou skládám časopis do tašky a pajdy, pajdy k domovu.

Do počítače se mi mezitím nasávaly ze sítě další díly mého již od raného dětství velmi oblíbeného seriálu Akta X. (Řekneme-li to otevřeně na plná ústa, pak jsem už jako štěně školou povinné vždy do noci seděla nalepená na idiotboxu, totiž pradon, televizi a div si samým zaujetím neprokousala ret, či nenaslintala na košilku. Co z toho, že jsem se pak bála jít v noci přes celý ten ztemnělý byt do postele a pak v ní ještě nedejbože zůstat sama až do rána?) Inu, pár epizod se mi za tu dobu protrpěnou mezi agresivními seniory s nákupními vozíky na disku nahromadilo, tudíž bylo rozhodnuto. Play & Enjoy.
A... Ano. Potupně přiznávám. Horoskop nelhal, vážení. Objevuji v sobě zvláštní skryté a neznámé obzory. Agent Mulder a vášnivá černovlasá upírka? Nejdřív se s největší pravděpodobností proletí monitor zavřeným oknem a poté si ze slečny krvocucky udělám makarony.
Tak tomuhle se tedy říká ta žárli-cosi věc? A co si probádáme příště? Co třeba umění rychle se rozhodovat? To bych také ráda na vlastní kůži ozkoušela.

Denní heslo č. IX

"Zelení caj déme do sklenice nebo korivičku."

Dobrý skutek

Chcete někdo spáchat? Udělat někomu radost? Odčinit svému černému svědomí?

Ok. Pak čtěte dál. V realitkách jsem namátkou objevila dva skvělé, relativně velké a relativně levné byty. Věnujte mi dva a půl milionu nebo mi jeden z nich kupte. Děkuji.

...

Chce se mi zvracet. Nikoliv z jídla. Nikoliv z pití. Nikoliv z nadměrného slunění či změn tlaku. Nýbrž z lidí. Z lidí, co na základě něčeho soudí mé přátele a nakonec vyjde najevo, že se nechovali o nic lépe. Je mi špatně. Psychicky i fyzicky. Jdu se pokusit to zaspat. Dobrou noc.

Máme holé ruce a holé zadky

Po náročném pozdně-letním dopoledni, kdy Slunce asi tuší, že brzy jeho působení vystřídá doba chladu, a tak nás kropí svými, jako břitva ostrými paprsky, nacházím se konečně v poloze seďmo a relaxuji. Poklidně chroupám svůj oběd, vyžívám se v chladivém proudění průvanu skrz byt a rovněž zcela neočekávaně brouzdám ve vlnách internetových.

Tentokráte mě k významnému ťukání na čelo přiměla témata internetových diskuzí. Na jednom nejmenovaném serveru se vskutku nebezpečně přemnožily náměty, zabývající se holením a depilacemi pánského těla. Prosím? Ano, čtete dobře. Nebezpečně veliká stáda samic hovězího dobytka se v nich svým bučením předhání v tom, čí mužský protějšek je dokonaleji vyholený. A to na všech nejen možných, ale i nemožných místech.
Obávám se, že jsem nejspíš po cestě utrpěla úžeh a nyní mám jen halucinace. Jinak si opravdu nedokážu vysvětlit, s jakým seběvedomím tam slečny s jistě vysokým inteligenčním kvo-, kvo-, kvo-, kvocientem opěvují holé všechny údy, jejich okolí, holé nohy, holé podpaží, holé ruce... Holé zadky... Totiž... Ehm, ty jen fyzicky, obrazně nikoliv. Muže bez peněz nebrat. A muže bez peněz a s chlupy zastřelit rovnou.

Hnus. Oholený chlap. Slizký červ. Homosexuál připravující se na romantickou schůzku. Vážně nemocný člověk po chemoterapii. Ale normální zástupce mužského pohlaví aby se depiloval a epiloval jak nějaká dívka, slečna či paní? Uznávám, že pánové vypadající jako čerství pralesní emigranti nebo vzdálení bratranci pana Yettiho zrovna dvakrát přitažlivě nepůsobí, ale až začnu mít chuť na růžovoučké holátko, zajdu na lov do mateřské školy. Nebo si pořídím na chov žížalu.

Vyčerpanost

V tuto chvíli si z celého svého srdce, jazyka, žaludku i ledvin nepřeji nic jiného, než aby mi uprostřed místnosti stál soudek vychlazeného pšeničného Pegasu. Po celém dnu pobíhání, vyřizování a shánění věcí ve městě bych za pšeničné pivo byla ochotná stát se masovým vrahem. Jenže co čert nechtěl, jsem tak fyzicky vyřízená, že přímo k pípě sama své téměř bezvládné tělo neodnesu.


Nechcete někdo udělat dobrý skutek a mně radost?