Prý. Jak dnes však bylo mnou osobně empiricky ověřeno, nemusí to platit se stoprocentní ani psoprocentní jistotou. Někdy to může jen pořádně nas... nes... neskonale naštvat, řekněme.
Abych ale začala pěkně popořadě. Jak jistě mnozí z vás ví, ve věku poněkud netypickém jsem nejspíš utrpěla úžeh a z nějakých podivných důvodů (Z důvodů lenosti a pro mě typické averze ke stereotypní práci a podřizování se autoritám, ale to je tajemství a děsně tajné k tomu) se rozhodla, nastoupit na univerzitu.
A dnes dokonce přišel i můj den Dé. Účast na přednášce. Mé historicky první přednášce. (Semestr sice s velkou slávou začal již 15. září, ale to jako by se nestalo, že ano?) Výklad byl opravdu velice zajímavý. A tentorkát prosím bez ironie. Sice technika odmítala jakoukoliv formu spolupráce, ale to je tam prý normální. Nadšeně jsem hltala každé slovo a se stejým zapálením si zapisovala nově nabyté informace. Jenže ejhle. To vše jen do doby, kdy nám bylo s medovým úsměvem oznámeno, že přednášet se sice mělo původně hodinu a půl, ale z těch a oněch důvodů byl vzdělávací kurz prodloužen na hodiny čtyři. Tečka. Inu, oceňuji smysl pro humor univerzitních zaměstnanců, leč si pro něj nepřijdu jako ta pravá oběť.
Zabalila jsem si tudíž své papučky, pastelčičky a žákovskou knížečku i se slabikářem a odporoučela se s kručícím žaludkem domů navečeřet. Thonetové židle prominou.
Nyní zkoumám další plány výuky. Snažně doufám, že ostatní přednášky budou neméně zajímavé jako tato. Každopádně když už nic jiného, alespoň budou citelně kratší.
A když už nic jiného, alespoň se bude mezi přednáškami na co dívat. Již podruhé byl v prostoru univerzity zaznamenán výskyt jakéhosi esteticky zajímavého exempláře rodu homo sapiens sapiens, pohlaví mužského. Jsem umělec tělem i duší a velmi ráda své oči nechávám spočinout na hezkých věcech.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: