Proč člověk neustále žije s tím, že něco udělá příště? Několikrát jsem sama na vlastní kůži pocítila, že nadarmo užívat tohoto slova se nevyplácí. Už druhý den tu brečím jako malé děcko. Upřímné slzy smutku a bolesti ze vzpomínek. Vzpomínek na jedno krásné místo. Místo, které jsem si při poslední návštěvě chtěla vyfotit. Ne že chtěla, nýbrž z nějakých nepochopitelných důvodů nutkavě toužila. Vyfotit a zdokumentovat do detailů v plné své osobitosti, nádheře a s celou tou atmosférou. Neudělala jsem to. Neobětovala jsem těch pár minut na vytažení fotoaparátu a stiskuntí spouště. Příště.
Ano, příště. Jenže žádné příště již nebude. Nebude. Prostě a jednoduše nebude. Jak málo stačí. Příště se nekoná. Tohle místo už... Není.
Slovo, kterému se odmítá věřit. Realitu dokazujícím fotkám jakbysmet. Všechna ta radost, síla okamžiku, oslavy, radost, veselí s přáteli, nádherné prostředí i prožitky... Z toho všeho se jak mávnutím kouzelného proutku stala hromádka popela...
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: