Sny

Sice mé tělo včera únava a vyčerpanost strhly natolik, že jsem již kolem osmé hodiny večerní byla tuhá jako špalek, ale že bych se vyspala a odpočala si, to se říci věru nedá. Výsledek je spíše opačný. Již pár hodin tu sedím vzhůru s pocitem, že jsem v noci zaběhla maraton. Nebo spíše k podstatě snů přeplavala kanál La Manche. Proč? Co se stalo?

V podstatě nic, jen moje tradiční, neustále se opakující noční můry a podivně střižené, zmatené snění. Tentokrát mi však útržky zůstaly v hlavě mnohem silněji, než tomu bývá obvykle.

Z prvního snu mě přesně o půlnoci vysvobodila hrůza, jež se k němu vázala. Ani nevím, jak to všechno začalo, ale děj byl přibližně takový, že jsem v něm byla já a moje velmi dobrá přítelkyně. Procházely jsme mezi chátrajícími opuštěnými domy, ne nepřipomínajícími nějaký opuštěný tovární komplex, či průmyslové město. Situována tam byla i řeka a přehrada. Už v tom okamžiku mi mělo být jasné, co je zle a pokud možno se okamžitě probudit. Rozsáhlý vodní tok, obrovský zlom v zemi a hučící voda propadající se kamsi hluboko a končící v oné přehradní nádrži. S přítelkyní jsme debatovaly o astrálu, tajemných silách a energiích. Říkala, že i já mám na to, abych mohla létat a chodit po vodní hladině.

Střih.

Nejdříve jsem se vznášela mezi oprýskanými domy, rozhlížela se, užívala si ten pocit létání bez jakékoliv námahy. Kámen úrazu nastal v okamžiku, kdy jsem měla přeletět řeku. Najednou to nešlo. Snažila jsem se, ale nebylo to nic platné. Až s odporně reálnými pocity jsem padala dolů, do řeky. V kostech jsem cítila nevyhnutelné. Přímo do míst, kde mě strhl proud a já padala do vodní propasti. Už na začátku mi mělo být jasné, že mě nevědomí nějakým způsobem do silného toku dostane.

Střih.

To samé prostředí. Opět chátrající průmyslové město, opět já, opět přítelkyně. Opět... Voda. Tentokrát jsem bez problémů chodila a běhala po vlnkách, jako by šlo o obyčejnou zem měkčí konzistence. Typický problém nastal v okamžiku, když jsem šla přes řeku. Nikoliv v ní, nýbrž na její hladině, počalo mě to silou strhávat. Táhnout tam k propasti. Jako ve filmu jsem viděla sebe na hladině jako na běžícím pásu. Pohled dolů. Pěnící vodopád, kameny, trámy, pocit padání. Už víš jaké to je. Už jsi to zažila. Smiř se s tím. Poddej se tomu.

Probuzení. Hrůza. Půlnoc.

Další sen. Nějaká... Hm, dovolená? Nejspíš. Krásné lesnaté údolí, malebná příroda. Ubytování v karavanu. Byl tam se mnou i můj notebook a F., který mi ho kupoval. A spolu s námi pocit podezřívavosti a nějací dva pánové, kteří se v průběhu snu nechali přeoperovat na dámy. Nic ne zas tak neobvyklého, kdyby mi ty dvě silikonové bestie nešly po notebooku. Podezřívavost objasněna.
Střih.
S těmi samými lidmi běháme po lese. Nejspíš se honíme. Buňkami mi tepe adrenalin. Není patrné, kdo pronásleduje koho. Notebook mám pod paží. Nejspíš je to 1:0 pro mě. Ah ne! Co to vidím? Tam v dáli mezi stromy. Mlha. Ostře ohraničená. Hýbe se. Slyším podivný zvuk. Pohlcuje mě strach. Pomoc, tady straší! Chci pryč! I když... Tady jsem také už někdy byla!

Střih.

Notebook i les jsou ty tam. Plavu v bazénu. Už zase? Umělá vodní betonová nádrž. Okraje má vysoko, takže se nedá vylézt. Mám na sobě normální oblečení. Nepříjemné pocity tentokrát kupodivu nějak zvlášť neregistruji. Nedaleko bazénu postává několik postav. Baví se spolu, dovádí, hrají si, odpočívají, něco řeší. Běžné lidské činnosti. Nic neobvyklého. Všechny tyhle osoby znám z normálního, hmotného, nesnového života. Máti, její bratr, přátelé, kamarádi. Nikdo z nich mě však neregistruje. Až na dva. Můj kamarád a jeho přítelkyně. Postávají u rohu, baví se spolu a dívají se na mě. Plavu k nim. Sice mě vidí, ale nehnou ani brvou, aby mě z vody dostali. Přímo v koutu spatřím viset ze zdi háček, kterého by se dalo zachytit a s trochou námahy se dostat ven. Cítím, jak se snažím nepřipouštět si, že pár metrů pode mnou se nachází odtokový kanál. Snad se v tomto snu výjimečně topit nebudu. Při pokusu dosáhnout na úchyt spatřím ještě něco. Kousek od něj, přímo mně nad hlavou, visí na skobě starý zlatý zdobený klíček a leskne se ve slunečním světle.

Střih.

Konečně jsem venku. Stojím u nich. Úplně promočená, ale pod nohama cítím pevnou zem. To mi stačí. Něco jim říkám, zaplétáme se do hovoru. On drží v ruce fotku, na níž jsem já a můj přítel. Smysl posledních okamžiků snu mi však uniká. Obraz se postupně rozplizl a já se ve čtyři hodiny ráno budím s definitivní platností.

Literatura

V rámci studia nám byl zadán jakýs úkol. A ne jediný. Ano, prosím minutu ticha za tento traumatický zážitek. Očividně to přijít muselo. Jeden z nich jest, přečíst cizojazyčnou knihu o umění a napsat o ní nějaké pojednání. Po absolvování první návštěvy univerzitní knihovny se mi vnucuje zásadní otázka. Veď to možem rozebrať i čosi písané po slovensky, keď hovoriú o iných rečiach, hej?

Microsoft Word

Tento program má, jak si drtivá většina z vás jistě již stihla všimnout, jednu úžasně vlezlou vlastnost. Neustále vás přesvědčovat, že to, co jste právě napsali, bylo napsáno nesprávně a tudíž je jeho morální povinnost, to po vás opravit. Což by bylo samozřejmě milé, ale jen v tom případě, kdyby to alespoň jednou za život (Rozuměj: "Alespoň jednou, než zase spadne systém.") udělal tak, jak má.
Před pár lety byla drtivá většina naší třídy profesorkou z českého jazyka pokárána za nepozornost, jelikož v životopise uvedla studium na gymnáziu Matyáše Lecha. Že to byl Lerch, to už Wordu neleželo ani u integrovaného obvodu. Nuž, přečíst jsme si to po sobě tehdy mohli, ale uznejte, že gymnazisti mají jiné, životně důležité věci na práci, než si po sobě pročítat domácí úkoly. Sesmolit alespoň něco rychlostí blesku a hurá, hurá, kamarádi už čekají a třeba vám zlomyslně pivo vypijí. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Případně si to můžou pojistit, na zlatavý mok jít ihned po skončení výuky a zadané úkoly vypracovávat ráno po dobu přesvědčování žaludku, že po včerejší noci v sobě snídani ještě chvíli opravdu unese. Vy mu totiž fandíte.
Jinému člověku zase Word, jak jsem se dočetla na univerzitní internetové diskuzi, suverénně tvrdil, že krvinky nelyzují, nýbrž lyžují.
Co ale tomuto všemu nasadilo korunu, byl jídelní lístek, vyvěšený před jednou nejmenovanou (V případě velkého zájmu klidně pojmenuji), navíc předraženou restaurací. V seznamu pokrmů z kvokacího masa zde lidé mohou objevit Smažená kuřecí prsa dle kadeta Bíglera, avšak v překladu o řádek níže už Panierte Hühnerbrust des Kadetten Hitler.
Proč pro ty Němce musíme mít neustále něco extra?

Další rok za sebou

Rychlostí odbržděného vlaku se opět blíží den, kdy se budou sfoukávat svíčky z dortu. Tedy jen obrazně. Dort jsem nedostala už solidní řádku let a navíc bych tu umaštěnou, ublemcanou přeslazenost ani nejedla. Chutě se během života mění a od okamžiku, kdy mi maminka k dosažení plnoletosti kdysi věnovala lahev zelené, preferuji jiné prezenty. A k tomu činí čím dál větší obtíže, shánět tolik stejných svíček.
Jak by řekla L.:

"Kolik že mi to vlastně letos bude? Inu, již po několikáté oslavím svoje osmnáctiny."

Asi by si tento výrok měla nechat urychleně patentovat, nebo jí bude zcizen. Shledávám ho velmi výstižným. A s každým rokem navíc bude o to výstižnější.

V posledních dnech se proto velmi často mé myšlenky stáčí k hledání odpovědi na otázku, co bych si tak letos přála dostat. Když přehlédnu fakt, že doma většinou dostávám tak možná suché z nosu. (Abych nikomu nekřivdila, musím jen tak mimochodem dodat, že letos se seznam mého majetku obohatil o ne zrovna levný, ale zato docela praktický předmět.)
Přemýšlela jsem, co bych tak asi potřebovala, po čem bych toužila. A dospěla k názoru, že jsem vlastně hrozně šťastný člověk. Z hmotných statků mi na mysl nepřišlo nic a z těch neuchopitelných věcí mi novou rodinu nikdo z prstu nevycucá. Mám všechno, co potřebuji.

Vlastně ano. Dvě přání by se našla. Nejedná se o nic hmotného, ale svou podstatou velmi silného. Silnějšího, než kdejaký kýč, jež by se někam postavil za sklo do vitrínky a tam tiše lapal zrnka prachu a sloužil jako zábavní park pro skotačící roztoče.
První je bohužel velice nedosažitelné. Alespoň v brzkých dobách. Neplánuji žádné oslavy, nic takového. Ale muselo by být krásné, pozvat si pár přátel do vlastního bytu a tam si udělat pohodovou nekončící noc. Jen sami sobě se soudkem Pegasu.
A to další? Již teď, v lezavých mlhách podzimu netoužím po ničem jiném, než s prvními teplými letními slunečními paprsky vyrazit na cestu. Berlín mě čeká. Zase bude navráceno, co k sobě patří. Snad...

Černá kronika

Stránka v novinách, jež neustále praská ve švech. Je snad fyzicky nemožné, aby někdy trpěla nedostatkem informací. Poslední odobu se na nás odevšad valí titulky obdobného znění:

"Kontroverzní rakouský politik Jörg Haider zemřel při autonehodě!"

Co k tomu dodat? Snad jen jediné. O dalšího suverénně vystupujícího zamindrákovaného šulínka s nevymáchanou hubou méně.

Slunečné ráno

Je tolik věcí, které bych sem ráda napsala a tím je ze sebe alespoň částečně eliminovala. Je tolik věcí, jež mě poslední dobou neustále a dokolečka srážejí na kolena.
Tohle:



bylo například onou pověstnou poslední kapkou dnes, za mlhavého a sychravého rána, podstatou tolik odpovídající tomu, jak se cítím já. Zde mokré částečky setrvačně padají nejen z nebe na zem, ale i z mých očí mezi písmenka klávesnice. Zatímco někde tam se město probouzí do dne, zalitého sluncem a radostí...




...Však jednou...

Vidění světa skrz růžové... Víno.

Včera jsem byla pozvána na lahvinku vína. Prý velice dobrého. Na tento okamžik jsem se již předem těšila, jelikož když se snoubí příjemné prostředí, jazyk potěšující jídlo či pití a k tomu všemu vám velmi blízká společnost, pak jste téměř jednou nohou v ráji.
Růžové víno z Blatničky zcela suverénně dokázalo, že jde opravdu o víno, které chutná. Krásnou barvu Frankovky Rosé, její příjemně slaďoučkou chuť s tóny jahod a třešní se prostě po ochutnání nedá nemilovat. Mohu jen doporučit.

P.S.: Příjemnou náladu a vašeho blízkého člověka s sebou.

Typy lidí

Jistá včerejší diskuze mě přinutila k vážnému zamyšlení. Toto prokousání se problematikou a zauvažování nad jednou stránkou lidského jednání mi přineslo kýžený výsledek a závěr.


Lidstvo se dělí na tři skupiny. Na skupinu včerejška, dneška a zítřka.

Lidé včerejška jsou ufňukaní melancholici, jejichž životní náplní je neustálé vzdychání a poplakávání nad tím, jaké to bylo včera. (Před týdnem, před měsícem, před rokem, či desetiletím)
Je úplně jedno, zda bylo lépe nebo hůře než-li dnes. Prostě včerejšek stojí za zmínku rozhodně více než dny dnešní a příští. Že jim život proklouzává mezi prsty? Že zítra si nabijí nos o několik nevyhnutelných překážek? Nevadí. Včerejšek byl přeci to hlavní a důležité. Stojíce po pás v žumpě budou třímat zaprášené fotoalbum a unášet se na růžovém obláčku minulosti. A čím hlouběji budou, tím více se obláčkem unášet nechají. Jsou v začarovaném kruhu.

Lidé dneška žijí v přítomnosti. Včerejšek byl sice ok, namalovat si velmi lehkou črtu toho, co by mohlo přijít zítra taktéž není od věci, ale proč se tím víc zalamovat? Je lepší řešit věci dnes tak, jak přijdou. Je lepší problémy vyřešit rovnou, pokud jsou opravdu nutné a samy se výjimečně neudělají. Je lepší si užívat dnešní okamžik, jež se už nikdy nebude opakovat, využít příležitostí, které už nemusí přijít, bavit se s přáteli i za cenu, že občas bude třeba se poněkud uskromnit.

Lidem zítřka pro změnu nějaký bezvýznamný dnešní den neleží ani u paty. Včerejček byl včera, což je nepředstavitelně dávno, tudíž pro ně nezajímavé a nepodstatné. V padesáti mít (MOŽNÁ) na kontu milion-dva i více, Ferrari v garáži, luxusní vilu za městem nebo vlastní velrybu v zahradním jezírku i za cenu toho, že je dnes mohou zavrhnout přehlížení členové rodiny, opustit přátelé i partneři. Teprve tehdy se zítřejší osoby zastaví, podívají se za sebe a uvědomí si, jak si svým jednáním pokáleli život, zatímco si stavěli honosné vzdušené zámky. V lepším případě. V tom horším jen mávnou rukou a svůj zítřek si budou na smyšlený imaginární výkres malovat dál, zatímco dnešní jedinci prožijí narozdíl od nich bohatý život plný dobrodružství a ti včerejší již v žumpě potupně utonuli s depresí ruku v ruce.


Jak je tomu u vás? Já osobně se kvůli minulosti nehodlám topit v mokřadách vzpomínek a přicházet nejen o den dnešní, tak i zítřejší. Stejně tak se odmítám stranit přátel jen kvůli tomu, že jsem si vytyčila nějaký cíl, na němž je třeba se až fanaticky, do krve a do úmoru dřít. Pro mě jsou přátelé jedna z nejdůležitějších věcí na tomhle světě. A kvůli něčemu, co by moje konto mohlo zítra obohatit, se jich dnes nevzdám. Některé věci si za peníze nekoupíme.

Zamyslete se nad tím. Žijte, kdy chcete. Já hodlám žít dnes. Právě teď v tuto chvíli. Váš život je jen ve vašich rukou. Zvažte si možná rizika.

Konfrontace

Nemám ráda hloupé a omezené lidi, stavící svůj úspěch jen a jedině na pozlátku svého rádoby dokonalého pěstěného vzhledu. Navrch huj a vespod fuj.
Zvlášť důrazně se mi pověstná kudla v kapse otevírá v situacích, kdy si takovíto jednodušší povrchní snobové zabýčeně a tvrdohlavě stojí za svými, často nelogickými, stupidními názory a neuhnou ani o píď.

Z čehož logicky vyplývá to, že s operačním systémem Windows Vista (Viruses, Intruders, Spyware, Trojans and Adware) rovněž veliký kamarád nebudu.

Smutek

Na univerzitě byla vyvěšena černá vlajka.

Dle názoru mého si až nyní uvědomili, že jakýmsi nedopatřením přijali jednoho z nejvýznamnějších ignorantů a propadli smutku.

Dle názoru J. nějaký profesor skonal tiše a klidně ve svém kabinetu a až po několika týdnech byly jeho ostatky objeveny. Filosofové prý mají zvláštní dar z hůry nebýt docela významně postradatelní.

Nahoru, dolů

Aneb takto velí prastarý a věčný životní koloběh. K mé momentální situaci bych nejspíš řekla jen stručné: "Deštivo mě štve. Zima mě štve. Vítr mě štve. Škola mě štve. Byt mě štve. Anorektické porcelánové prasátko mě štve. Můj bolavý zub mě štve. Štve mě ten, ta, i to."

A i den, kdy moje nálada byla skutečně velmi dobrá, jsem musela odskákat snůškou neopodstatněných výčitek. Z čehož logicky vyplývá další věc. Ačkoliv mi alespoň to zdraví sloužilo, tak po tomto okamžiku došly vnitřní rezervy až na dno, bolí mě v krku, klouby, svaly a mám sto chutí spát až do jara a pak se rovnou probudit v Berlíně.


Vnitřní kapacita vyčerpána. Chtělo by to restart. A to tak, že co nejdříve.