Další rok za sebou

Rychlostí odbržděného vlaku se opět blíží den, kdy se budou sfoukávat svíčky z dortu. Tedy jen obrazně. Dort jsem nedostala už solidní řádku let a navíc bych tu umaštěnou, ublemcanou přeslazenost ani nejedla. Chutě se během života mění a od okamžiku, kdy mi maminka k dosažení plnoletosti kdysi věnovala lahev zelené, preferuji jiné prezenty. A k tomu činí čím dál větší obtíže, shánět tolik stejných svíček.
Jak by řekla L.:

"Kolik že mi to vlastně letos bude? Inu, již po několikáté oslavím svoje osmnáctiny."

Asi by si tento výrok měla nechat urychleně patentovat, nebo jí bude zcizen. Shledávám ho velmi výstižným. A s každým rokem navíc bude o to výstižnější.

V posledních dnech se proto velmi často mé myšlenky stáčí k hledání odpovědi na otázku, co bych si tak letos přála dostat. Když přehlédnu fakt, že doma většinou dostávám tak možná suché z nosu. (Abych nikomu nekřivdila, musím jen tak mimochodem dodat, že letos se seznam mého majetku obohatil o ne zrovna levný, ale zato docela praktický předmět.)
Přemýšlela jsem, co bych tak asi potřebovala, po čem bych toužila. A dospěla k názoru, že jsem vlastně hrozně šťastný člověk. Z hmotných statků mi na mysl nepřišlo nic a z těch neuchopitelných věcí mi novou rodinu nikdo z prstu nevycucá. Mám všechno, co potřebuji.

Vlastně ano. Dvě přání by se našla. Nejedná se o nic hmotného, ale svou podstatou velmi silného. Silnějšího, než kdejaký kýč, jež by se někam postavil za sklo do vitrínky a tam tiše lapal zrnka prachu a sloužil jako zábavní park pro skotačící roztoče.
První je bohužel velice nedosažitelné. Alespoň v brzkých dobách. Neplánuji žádné oslavy, nic takového. Ale muselo by být krásné, pozvat si pár přátel do vlastního bytu a tam si udělat pohodovou nekončící noc. Jen sami sobě se soudkem Pegasu.
A to další? Již teď, v lezavých mlhách podzimu netoužím po ničem jiném, než s prvními teplými letními slunečními paprsky vyrazit na cestu. Berlín mě čeká. Zase bude navráceno, co k sobě patří. Snad...