Sny

Sice mé tělo včera únava a vyčerpanost strhly natolik, že jsem již kolem osmé hodiny večerní byla tuhá jako špalek, ale že bych se vyspala a odpočala si, to se říci věru nedá. Výsledek je spíše opačný. Již pár hodin tu sedím vzhůru s pocitem, že jsem v noci zaběhla maraton. Nebo spíše k podstatě snů přeplavala kanál La Manche. Proč? Co se stalo?

V podstatě nic, jen moje tradiční, neustále se opakující noční můry a podivně střižené, zmatené snění. Tentokrát mi však útržky zůstaly v hlavě mnohem silněji, než tomu bývá obvykle.

Z prvního snu mě přesně o půlnoci vysvobodila hrůza, jež se k němu vázala. Ani nevím, jak to všechno začalo, ale děj byl přibližně takový, že jsem v něm byla já a moje velmi dobrá přítelkyně. Procházely jsme mezi chátrajícími opuštěnými domy, ne nepřipomínajícími nějaký opuštěný tovární komplex, či průmyslové město. Situována tam byla i řeka a přehrada. Už v tom okamžiku mi mělo být jasné, co je zle a pokud možno se okamžitě probudit. Rozsáhlý vodní tok, obrovský zlom v zemi a hučící voda propadající se kamsi hluboko a končící v oné přehradní nádrži. S přítelkyní jsme debatovaly o astrálu, tajemných silách a energiích. Říkala, že i já mám na to, abych mohla létat a chodit po vodní hladině.

Střih.

Nejdříve jsem se vznášela mezi oprýskanými domy, rozhlížela se, užívala si ten pocit létání bez jakékoliv námahy. Kámen úrazu nastal v okamžiku, kdy jsem měla přeletět řeku. Najednou to nešlo. Snažila jsem se, ale nebylo to nic platné. Až s odporně reálnými pocity jsem padala dolů, do řeky. V kostech jsem cítila nevyhnutelné. Přímo do míst, kde mě strhl proud a já padala do vodní propasti. Už na začátku mi mělo být jasné, že mě nevědomí nějakým způsobem do silného toku dostane.

Střih.

To samé prostředí. Opět chátrající průmyslové město, opět já, opět přítelkyně. Opět... Voda. Tentokrát jsem bez problémů chodila a běhala po vlnkách, jako by šlo o obyčejnou zem měkčí konzistence. Typický problém nastal v okamžiku, když jsem šla přes řeku. Nikoliv v ní, nýbrž na její hladině, počalo mě to silou strhávat. Táhnout tam k propasti. Jako ve filmu jsem viděla sebe na hladině jako na běžícím pásu. Pohled dolů. Pěnící vodopád, kameny, trámy, pocit padání. Už víš jaké to je. Už jsi to zažila. Smiř se s tím. Poddej se tomu.

Probuzení. Hrůza. Půlnoc.

Další sen. Nějaká... Hm, dovolená? Nejspíš. Krásné lesnaté údolí, malebná příroda. Ubytování v karavanu. Byl tam se mnou i můj notebook a F., který mi ho kupoval. A spolu s námi pocit podezřívavosti a nějací dva pánové, kteří se v průběhu snu nechali přeoperovat na dámy. Nic ne zas tak neobvyklého, kdyby mi ty dvě silikonové bestie nešly po notebooku. Podezřívavost objasněna.
Střih.
S těmi samými lidmi běháme po lese. Nejspíš se honíme. Buňkami mi tepe adrenalin. Není patrné, kdo pronásleduje koho. Notebook mám pod paží. Nejspíš je to 1:0 pro mě. Ah ne! Co to vidím? Tam v dáli mezi stromy. Mlha. Ostře ohraničená. Hýbe se. Slyším podivný zvuk. Pohlcuje mě strach. Pomoc, tady straší! Chci pryč! I když... Tady jsem také už někdy byla!

Střih.

Notebook i les jsou ty tam. Plavu v bazénu. Už zase? Umělá vodní betonová nádrž. Okraje má vysoko, takže se nedá vylézt. Mám na sobě normální oblečení. Nepříjemné pocity tentokrát kupodivu nějak zvlášť neregistruji. Nedaleko bazénu postává několik postav. Baví se spolu, dovádí, hrají si, odpočívají, něco řeší. Běžné lidské činnosti. Nic neobvyklého. Všechny tyhle osoby znám z normálního, hmotného, nesnového života. Máti, její bratr, přátelé, kamarádi. Nikdo z nich mě však neregistruje. Až na dva. Můj kamarád a jeho přítelkyně. Postávají u rohu, baví se spolu a dívají se na mě. Plavu k nim. Sice mě vidí, ale nehnou ani brvou, aby mě z vody dostali. Přímo v koutu spatřím viset ze zdi háček, kterého by se dalo zachytit a s trochou námahy se dostat ven. Cítím, jak se snažím nepřipouštět si, že pár metrů pode mnou se nachází odtokový kanál. Snad se v tomto snu výjimečně topit nebudu. Při pokusu dosáhnout na úchyt spatřím ještě něco. Kousek od něj, přímo mně nad hlavou, visí na skobě starý zlatý zdobený klíček a leskne se ve slunečním světle.

Střih.

Konečně jsem venku. Stojím u nich. Úplně promočená, ale pod nohama cítím pevnou zem. To mi stačí. Něco jim říkám, zaplétáme se do hovoru. On drží v ruce fotku, na níž jsem já a můj přítel. Smysl posledních okamžiků snu mi však uniká. Obraz se postupně rozplizl a já se ve čtyři hodiny ráno budím s definitivní platností.