Chci...

Spolu s příchodem uplakaného a chladného počasí na mě začíná jít podzim. Nechci. Nechci, bráním se, leč připadám si jako jedinec, hozený kamsi do divého proudu řeky bez možnosti se mu vzepřít.
V tuto chvíli si nepřeji nic jiného, než prožívat pohodový večer s přáteli, mít po ruce naraženou bečku výtečného zlatavého moku, dívat se na moji oblíbenou The Wall, pokuřovat nějaký doutník, či ochucené Djarum, nohy mít na stole, bavit se, nechat se unášet situací a její energií, nemyslet na nic, na žádné starosti, problémy, stupidní, společností stanovené povinnosti.


A to bez výčitek typu, že si dovoluji projevit vlastní názor, který se někomu zrovna nehodí do krámu, co to poslouchám za ohavný kravál, co a kolik toho vypiju, nebo nedejbože, že si dopřeju doutník. Zkrátka si užívat tu krásnou sílu okamžiku.

Písničky III

Mňága a Žďorp - Nejlíp jim bylo

Tuhle písničku tak nějak z doslechu a poslechu znám již velice dlouho. Vždycky se mi líbila. O tom žádná. Ale upřímně se přiznám k tomu, že nikdy předtím jsem ji nezkoumala nijak blíže a do detailů. Do celého jejího textu, písmenka za písmenkem, slova za slovem, jsem se zaposlouchala až dnes.
V té chvíli jsem ustrnula. Jen zírala kamsi před sebe, daleko za sebe a přesto nikam. Je tolik písniček od tolika interpretů, které každému z nás připomínají naše vlastní životní situace a příběhy...

<sub>"Nejlíp jim bylo
když nevěděli co dělaj
jenom se potkali
a neznělo to špatně

Tak se snažili
a opravdu si užívali
jenom existovali
a čas běžel skvěle

Nechám si projít hlavou
kam všechny věci plavou
jestli je všechno jen dech
tak jako kdysi v noci spolu
potmě na schodech

Pak se ztratili
a chvílema se neviděli
jenom si telefonovali
..."</sub>

To jsou mi věci...

Oprošťování se od vlastního majetku a hmotných statků. Toť jedna ze zásad buddhismu.
A jak si má tedy člověk vyložit fakt, že dalajláma přifrčel do Prahy s tuctem naditých kufrů a ubytoval se v luxusním hotelu?
Jakže to bylo o tom kázání vody a pití vína?

Tapetoidní problém

E. : "Včera jsem doma konečně vytapetovala koupelnu..."
J. : "Koupelnu? Vytapetovala??"
E. : "Jo. To je speciální tapeta do koupelny."
L. : "Speciální tapeta do koupelny? Se vzorečkem umakartu?"

Když se po ránu nadmíru filosofuje...

Seděla jsem takhle chvíli po probuzení na posteli, po těle mě příjemně hladily hřejivé sluneční paprsky, jež do místnosti pronikaly oknem. Nádherné, ba přímo ukázkové zimní ráno (Poledne. Ale budiž. Nepodstatný detail.)
V rukou třímám malé kapesní zrcátko a v něm se zaujetím pozoruji své, sluníčkem ozářené kočičí oči.

Rebeca: "Já mám tak krásný oči..."
T. : "Až někde uvidím tu kytičku na 'en', tak ti ji koupím."
Rebeca: "To není narcismus. To je realita! ... To se mamince vážně podařilo..."
T. : "Tatínek taky musel přiložit ruku k dílu..."
Rebeca: "No, já to teď brala spíše z toho pohledu hrnce, ve kterém se pak všechny ty přísady promíchají..."

Maminka mi asi ukousne hlavu. Přirovnávat její uterus k hrnci?

Těšení

Těšit se, se nevyplácí. Léty ověřený fakt. Tudíž se mohu veřejně přiznat ke své naivitě a k tomu, jak jsem plna očekávání dnes chvátala na své dvě oblíbené přednášky.
První proběhla tradičně na výsost skvěle. Dozvěděli jsme se několik zajímavých faktů k tématu, ohřáli se v teple posluchárny, zavtipkovali s přednášejícím a odebrali se dále za vzděláním, hřejivým potěšením útrob v podobě oběda, či mnoho dalšími možnostmi, závislými na každém jedinci zvlášť.
Ale to, co přišlo pak... Raději nekomentovat. A pokud komentovat, pak slušně, takže to bude velice krátké shrnutí situace. Místo našeho mladíka tentokráte přednášela nějaká drůbež se zájmy odbočujícími až fujtajblově doprava. Po celou dobu kvokala cosi naprosto na hlavu postaveného a předpokládám, že jsem nebyla zdaleka sama, kdo jí již po prvních pár větičkách (Totiž, pardon, chci říci zakvokáních) měl sto chutí zakroutit tím jejím modrým, odéesáckým krčkem.
Velebnosti, jdu blejt.

Vánoční trhy

Kdo by je neznal. Už se k nám opět blíží s úderností ruských tanků a pravidelností stěhovavých ptáků. Náměstí každých větších měst a městeček téměř přes noc zaplní kvanta stánků s horkou medovinou, svařeným vínem, grogem, pečenými kaštany, odporně umaštěnými bamboráky, teplými papučkami z ovčí vlny, naleštěnými vybroušenými drahokamy, kanárkově barevnými kulichy a rukavicemi a spoustou jiných, kolikrát až nechutně kýčovitých předmětů. Celou tuto scenérii povětšinou doplňuje tající rozježděná břečka a kvílící děti na pódiu, pokoušející se o zpěv koled.
Mé osobní plány jsou naštěstí vcelku odlišné. Dle jedné zásadní a veledůležité informace se letos v Praze konají vánoční pivní trhy. Tato svatou pěnou pomazaná akce by se měla uskutečnit 20. - 22. prosince. Konkrétní místo prozatím v tuto chvíli známé není.
Pozitivem akce budiž jest fakt, že k dostání nemají být pouze nepitelné europrůjmy jako Gambrihnus, Sralobrno, či Bleineken. Na čepu jsou slibovány nejen pivní speciály z Belgie, Bavorska, ale i z naší české kotliny.

Z těchto infromací je, předpokládám již předem každému jasné, že pokud se tou dobou budu nacházet alespoň trochu při penězích a fyzickém zdraví, tak si tuto akci nenechám ujít. Horká medovina je sice narozdíl od piva již podle názvu horká, což v prosincových mrazech neskutečně bodne, leč tekutý chléb je prostě tekutý chléb. A o to více lákavá je představa, že se jedná o tekutý pšeničný chléb z Bavor, či Belgie.

Neplánuje také někdo vánoční návštěvu nejmenšího velkoměta? Totiž, pardon. Naší metropole?

Fail

Mobilní telefon procházel testovací fází. Neuspěl.
Technika mě nemá příliš v lásce. Na co sáhnu, to přestane fungovat.

Písničky II

Tanzwut - Versuchung


Můj nový mobilní telefon prochází testovací fází. Nyní momentálně poslouchám, jak se předvede ve jménu přehrávání MP3.

Tahle písnička pro mě znamená opravdu hodně. Hodně hodně. Poslouchala jsem ji v jednom z okamžiků, kdy končila další životní etapa a začínala nová, což je vždy bolestné samo o sobě. A tohle mě bolelo opravdu velmi.

"Dreh dich nicht um
Es ist vorbei
Gib mir deine Seele
Und du bist frei..."

MP3 přehrávač, sluneční paprsky, televizní věž na obzoru, jen já a moje kroky v ulicích Berlína. Město samotné jako by mi v tu chvíli recitovalo text. Cítila jsem to skryté poselství až v morku kostí.

"Neotáčej se
Je to pryč
Dej mi tvou duši
A budeš volná..."

Tehdy jsem se rozhodla neuposlechnout. Ano, uznávám. Byla to jen a jedině moje blbost, kterou se mi nechce rozebírat. Ale každopádně jsem za to ráda, protože bych tak nepotkala ty lidi, které jsem se svým návratem získala.

<3

"Jsi šíp, co zasáhl mé srdce
Jsi provaz, co spoutal mé ruce
Jsi oheň, u kterého se hřeju
Jsi dárek, co si tajně přeju
Jsi láska, co tu je i byla
Jsi ten, o kterém jsem snila..."


© Neznámý pan Autor nebo paní Autorová

Pokud chcete...

...zachránit život jednomu plně funkčnímu, pěknému, odolnému a kvalitnímu mobilnímu telefonu, pak máte možnost. Jestli ten designový klenot bude ležet na mém stole ještě v okamžiku, kdy se vrátím domů, pak bude mnohem plošší než je teď. To kladivo, jež mám v bedně s nářadím, si už nyní brousí zuby na to, co s ním provede.

Za smazané veškeré zprávy z takových dvou-tří let není žádná omluva, žádná kauce a žádné vykoupení.

Krám.

Lepší zítřky?

Že by se na ně možná blýskalo? Tedy nejen na lepší, ty bývají na programu docela často. Pokud vyjde vše tak, jak by mohlo, pak to budou zítřky nejlepší. Kamarád má kamaráda. Tak to ve světě docela často i chodí. A kamarád kamaráda chce se svými kamarády uskutečnit zimní předvánoční exkurzi do Berlína. Pokud dojde na tento počin, pak i se mnou.
Jisté sice není vůbec nic, ale už jen vidina toho, že bych se v dohledné době mohla opět nacházet ve městě pod věží, ve městě se zdí, ve městě, které je mému srdci nejbližší... V ráji na zemi... Zní v mých uších jako ta nejkrásnější hudba z několika minulých dní, týdnů a možná i měsíců.

A i když nastanou neočekávané komplikace, pak se můžu ještě stále uklidňovat skutečností, že mám od máti slíbenou návštěvu Berlína příští rok.

Pche!

Já vím, já vím. Přátelům se závidět nemá. Přátelům se má přát. Ano, přátelům přeji jen to nejlepší. A nejen to. Za přátele se budu rvát klidně i do krve, bude-li to třeba. To bez diskuze.
Ale jak to má, kruci, člověk udělat, aby se této emoci ubránil, když neustále od velice dobrých kamarádek slyší, jak jim přítel dohodil a zařídil dobrou práci, jak je přítel vzal/vezme na skvělou dovolenou, jak jim rodiče koupili auto/byt/dům, jak se s přítelem zúčastnili výborné akce/večeře/koncertu/sportovně laděného dne a tak dále.

Nasrat na všechno, s prominutím už. Zase jeden z okamžiků, kdy si i proti své vůli připadám jako naprostý pitomec.

Padla

Již několik chvil vysedávám ve své domácí židli, kapky deště z mých vlasů jsou ty tam, promrzlé tělo se stihlo ohřát a svůj vyhladovělý žaludek pilně a pečlivě zaplňuji jakousi výtečnou pečenou paní rybou. Víkend je tu. Teoreticky. Ještě se dnes musím pod nějakou krvavou a bolestnou pohrůžkou donutit k napsání eseje. Její odevzdání je dnes už převelice aktuální. Teprve poté tu bude víkend i prakticky se vším všudy.
Je za mnou další týden. Další týden, během kterého se toho stihlo tolik, ale přesto nic. Přesněji řečeno tolik zažít, prožít a užít si a přitom se v rámci studia, peněz, bydlení a praktického života neudělalo ani fň. Samotné se to očividně realizovat nechce a já... Inu, nic. Však mě znáte.

V pondělí byl na programu koncert. Když jsem prý měla ty narozeniny, byl H. tak milý a šlechetný a věnoval mi dodatečně lístek. Už nic tedy nebránilo tomu, jít potěšit naše uši Pink Floyd revivalem. Pro mě to byla velmi srdeční záležitost a nebudu skrývat to, že poslední čtyři písničky jsem probrečela. Jen málo písní, které znám, mě dokážou tak moc chytit za srdce a kápnout do mé životní noty. Po tak emotivní kulturní záležitosti je třeba to vše probrat nad zlatavým mokem, což jsme logicky se dvěma kamarády velmi ochotně podnikli.

Od čehož se však mírně odvozuje i žaludečně-náročný stav úterního rána, kdy mě náhlá nevolnost během přednášky z moderního umění naštěstí po pytlíku goji, půllitru minerálky a tradičním humorném a zajímavém výkladu přešla.

No a během dne středečního se toho zvládlo snad nejvíc. Nejdříve zoufalé utrpení a potupné deformování mozku na jedné, mnou velmi neoblíbené přednášce, poté kavárnička s máti, načež navazoval běh do prosemináře. I Zátopek by nejspíš závistí zblednul.
Když mě poté nevybíravě skolil spánek, už jsem nedoufala, že by se večer nějak extrémně rozjel. Jenže chyba lávky. Psala mi opět máti, ať za ní dorazím do města. Prý mi právě dopředu objednává Bloody Mary. Inu, povězte: Kdo by odolal?
A aby toho nebylo málo, zlepšila jsem si svou podzimní šedou a deštivou náladu i s H., se kterým jsme se zúčastnili pasování nových religionistů.

Krása. Více takových dní.

Inzeráty

Vždycky jsem zastávala názor, že inzeráty slouží až jako ta nejposlednější a nejzoufalejší verze řešení jakékoliv zoufalé a beznadějné situace. Tento názor ostatně neměním a stále si na něm trvám. Jen mám touto dobou docela silné nutkání, zachovat se jako ten nejposlednější beznadějný zoufalec a taky si jich pár podat. Kam jen moje oko do kalendáře dohlédne, spatří v příštích dnech nemálo zajímavých koncertů, akcí, oslav, degustací a bůhví čeho všeho ještě. Jenže ejhle! Samotné se mi ničeho podobného účastnit nechce a široko daleko ani noha (Natož dvě), která by se podobných večerů zúčastnila alespoň zpoloviny tak ráda jako já.

O peníze jde vždy až v první řadě

Osoba A si ke studiu přivydělává na brigádě za téměř 200 Kč za hodinu.
Osoba B má nástupní plat do práce 40 000 Kč.
Osoba C má nástupní plat do práce 50 000 Kč.

Je zde ještě nyní někdo, kdo má tisíce nelogických dotazů ohledně toho, proč odmítám brigádničit za usmrkaných 50-60 Kč za hodinu?

Och!

To musím mít!

Pivo z vína

Jeden páteční údiv

Než se dnes dám do práce na něčem užitečnějším, vychutnávám si ještě ranní kávu (Ano, ranní. Po delší době jsem svému tělu dopřála spánek až do oběda), s nohama na stole odpočívám a věnuji se slastnému nicnedělání.
V rámci dušení relaxace pročítám si internetové blogy a journaly několika různých uživatelů. Abych tedy uvedla na pravou míru, věnuji se jen blogům, které za něco stojí, narozdíl od růžových ušišlaných výblitků mentálně narušených dětí, jež nejsou ani schopny si zjitit, kde se píše velké písmeno a kde nikoliv, proto ho pro jistotu pchají do každého slova hned x-krát.
Co mě ale trklo do očí, byl článek jednoho mladého muže, jež se zmiňoval o tom, že si jednou vyrazil s přítelkyní na víkend na chatu. Zcela běžný jev. Ale fakt, že během dvou dní spotřebovali krabičku dvanácti prezervativů a ještě byli zoufalí z toho, že se ve fabrice minimálně o jeden nepředali, způsobil to, že mi div nevypadly oči z důlků rovnou do šálku s kávou.
A proto by mě tedy zajímala jedna věc: Takovíhle muži se, prosím vás, dostanou sehnat kde???

Vedlejší účinky přednášek

Poslední dobou se mi velmi často stává, že při brouzdání ulicemi zalitými ranním podzimním sluncem, napadají mě ty nejlepší náměty. Nekonečné inspirace na věci, které by sem rozhodně stálo za to umístit. S o to větší radostí a odhodláním přidávám do kroku, abych v posluchnárně mohla otevřít notebook, zapnout ho, zadat heslo a dát se do psaní. Jenže chyba lávky. Sotva udělám zmíněné kroky, rozhlédnu se kolem sebe a spatřím ta množství lidí nejen vedle mě, ale i za mnou, je mi představa zapisování náhle proti srsti.
A než je vzdělávací program u konce a já se dopravím někam do klidu, výborný nápad se rozplyne a je ten tam, případě z něj pomalu vyprchá ta počáteční síla okamžiku a už by to byl násliný článek o ničem. Chm.

Křup

Tak jsem byla konfrontována s další životní realitou. Jestli se na přednášky něco extrémně nehodí, pak je to jídlo s tendencí ke křupání. V tom tichu spících/chatujících/zapisujících si lidí proviant nekřoupe jako kdykoliv jindy, nýbrž s daleko silnější intenzitou.