Chci...

Spolu s příchodem uplakaného a chladného počasí na mě začíná jít podzim. Nechci. Nechci, bráním se, leč připadám si jako jedinec, hozený kamsi do divého proudu řeky bez možnosti se mu vzepřít.
V tuto chvíli si nepřeji nic jiného, než prožívat pohodový večer s přáteli, mít po ruce naraženou bečku výtečného zlatavého moku, dívat se na moji oblíbenou The Wall, pokuřovat nějaký doutník, či ochucené Djarum, nohy mít na stole, bavit se, nechat se unášet situací a její energií, nemyslet na nic, na žádné starosti, problémy, stupidní, společností stanovené povinnosti.


A to bez výčitek typu, že si dovoluji projevit vlastní názor, který se někomu zrovna nehodí do krámu, co to poslouchám za ohavný kravál, co a kolik toho vypiju, nebo nedejbože, že si dopřeju doutník. Zkrátka si užívat tu krásnou sílu okamžiku.