Před rokem jsem se probudila do zasněženého zimního dne. Čísla na displeji mého mobilního telefonu neúprosně hlásala, že zanedlouho bude čas oběda. Za oknem ticho, jen havrani krákali a lidé venčící psy křupali čerstvě napadnaou bílou peřinou, zanechávaje za sebou stopy.
Ležela jsem v cizím bytě, v cizí posteli. Ne však tak zcela cizí. Nacházela jsem se v útulném, vonnými tyčinkami provoněném pokoji J. a do bdělého stavu mě uvítalo slovní spojení hozené jen tak do ticha:
"Prvního prosince."
Letos je tomu právě naopak. Venku sucho. Tma. Prázdno. Prázdno tam i tu. Tam venku, tu kolem mě, tu ve mně. Plně probuzená jsem již přibližně dvě hodiny. Horkou kávou rozmrazuji ten led, jež mě pohlcuje. Hnusně a zevnitř. Nenacházeje náplasti, krvácí mi srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: