Já vím, já vím. Přátelům se závidět nemá. Přátelům se má přát. Ano, přátelům přeji jen to nejlepší. A nejen to. Za přátele se budu rvát klidně i do krve, bude-li to třeba. To bez diskuze.
Ale jak to má, kruci, člověk udělat, aby se této emoci ubránil, když neustále od velice dobrých kamarádek slyší, jak jim přítel dohodil a zařídil dobrou práci, jak je přítel vzal/vezme na skvělou dovolenou, jak jim rodiče koupili auto/byt/dům, jak se s přítelem zúčastnili výborné akce/večeře/koncertu/sportovně laděného dne a tak dále.
Nasrat na všechno, s prominutím už. Zase jeden z okamžiků, kdy si i proti své vůli připadám jako naprostý pitomec.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: