My jíme všechno

Sváteční večer, pohodová atmosféra, Hoegaarden, Velvet a Kelt na stole. Kolektivně testujeme vánoční dárek, jež J. minulý večer nalezla pod stromečkem. Fotoaparát.
Listujeme mezi již nafocenými obrázky. Zrovinka se na displeji ukázala fotka J. a jejího přítele.

On: "To je pěkná fotka. Taková... rodinná."
J.: "No jistě. Už nám tam chybí jen ty děti. Na stole. S jablkem v puse."

Najde se tu snad i nyní někdo, kdo je přesvědčen o tom, že bychom neměli rádi děti?

Úspěšný týden

Ano, ano, všichni mi můžetě závidět. Tento všední týden se skutečně vydařil. Nejspíše se jednalo o onen pověstný klid před bouří. A jelikož mi kalendář našeptává, že tu opět téměř máme Bláznoce Vánoce, tak by to i docela odpovídalo realitě.

Hned začátkem týdne na mně bylo absolvování závěrečného testu z dějin umění, který podle veškerého mého očekávání a přesvědčení dopadl úspěšně. V mém ISu se tak rozsvítilo historicky první (A na dlouhou dobu taky asi poslední) zelené políčko.

Ještě ten den navečer jsem si šla pohovořit s M. ohledně jednoho tipu, který mi dala J. a vypadá to, že se rýsuje něco opravdu senzačního. Nerada bych to tu rozebírala, jelikož náhoda je blbec a v této věci vážně nehodlám nic zakřiknout. Jestli vše klapne tak jak má, jistě se zde o tom nadšeně rozepíšu na přelomu ledna a února. Pokud ovšem nebudu zavalena horou učení (Ehm, kašly, kašly... Tomu snad sama nevěřím...), či pokud nebudu tak bujaře oslavovat, že nebudu schopná uvést počítač do chodu, případně se strefit do správných kláves.

S mamá návštěva vánočních trhů. Nic extra. Samé kýče. Ale jedno pozitivum to mělo nesporné: Ochutnala jsem borůvkové pivo od Černé Hory a hned si odkoupila další domů do zásoby.

Podivný blábol do estetiky je rovněž již napsán a odeslán tam, kam odeslán být měl. Prd platný je mi však fakt, že tato práce uchvátila každého, kdo ji měl tu čest číst, když od naší přednášející slečny se chvály nedočká snad nic. Budiž. Já jsem se svou prací spokojená na 100%.

Dnes jsem se mučednicky dala se do své neoblíbené činnosti. Nakupování. Obětovala jsem veškeré kalorie z oběda do běhání po městě a shánění dárků pro ty, kteří mi stojí za to, abych jim k těm pokryteckým svátkům něco pořídila. S výsledkem nejsem spokojená o nic méně, než se svou odeslanou školní prací. A to nejen proto, že největší radost jsem vlastně udělala sama sobě a koupila si něco naprosto úžasného, dokonalého... A bla, bla, bla, nebudu ty hyperboly šetřit. Proč taky, když jsem objevila takovou senzační věcičku?

Zítra pokračujeme. Na Vánoční pivní trhy jsem se přece jen odhodlala jet. Uvidíme, jaké budou. Necháme se podat.

Zesnomluva

Cloumá se mnou zvláštní pocit a hlad to kupodivu není. Domnívám se, že jsem v noci opět mluvila ze spaní. Německy. Asi si budu muset k posteli instalovat diktafon.

Slavme slavně slávu slavných

Přede mnou se významně vyjímá stůžek papírů s natištěnými písmenky a jelikož je to právě ten zlý stoh, obsahující látku na naučení na zítřejší písemný test, nacházím si nutně jiné, životně důležité věci, kterým se tak věnovat raději. A tak jsem si dopřála vdatný a chutný oběd, umyla nádobíčko, uvařila si horkou kávu na probrání a potěšení chuťových pohárků, zacvičila si, přinesla si až pod nos křížovky a navíc mě osvítilo, že bych mohla opět přiblogovat s nějakými novinkami. A že jich není málo. Inu, vyberme si tu za poslední dobu asi nejzajímavější.

Za devatero horami skládek, devatero znečištěnými řekami, nastala znamenitá událost. Dvě osoby, hlavy pomazané a namazané, slavily v jeden den svátek. A aby toho nebylo málo, tak další človíček ten den výročí svého narození měl. Jak je nejspíš mnohým z vás známo, jedním z nich jsem byla já a ony další dvě byly mé velice dobré přítelkyně.
A co se s takovými masovými a důležitými dny dělá? Ano, správně, každý den je třeba najít si řádný důvod k oslavě. O oslavě na třetí už ani nemluvě.
Jak se řeklo, tak se taky vykonalo. Večer a následující noc neměly snad jediné chybičky. Společnost přátel, legrace, pohodové atmosféry, dobré hudby, piva s medovinou a černého Kozlíka byla až nadpozemsky chmelská rajská. Sbírku vlastnoručně psaných básniček jsem dostala poprvé.
Takový celkový úspěch snad nikdo ani nečekal, zvláště pak proto, že když se začínalo, připomínali jsme spíše spolek na smrt nemocných, než-li nějaká juchající individua. Dle mého se tam nevyskytl snad nikdo, komu by nic nebylo, či ho alespoň něco nebolelo.

Nicméně mám velikou radost z podařené akce a rovněž jsem převelice šťastná za to, že mám takové přátele, jaké mám.

Nemocnost

Není tomu tak dávno, co mi hlavou vrtala jedna podivná věc. A o červotoče, ani brouka mozkožrouta se kupodivu nejednalo. Byl to ten fakt, že mě již dlouho nezchvátila žádná choroba. U někoho bežný životní fakt, u osoby jako jsem já, jde opravdu o cosi nadmíru výjimečného.
Ještě si živě vybavuji, jak bravurně a bezkonkurenčně jsem jako dítko školou povinné vedla v nejen třídních, ale i celoškolních žebříčcích co do počtu zmeškaných hodin. Na gymnáziu jakbysmet. Jedny antibiotika střídaly druhé, bronchitidy si jen podívaly dveře se streptokoky, černým kašlem, nějakou tou borreliózou a dalšími příjemnými lahůdkami. Někdo holt sbírá pivní tácky, někdo modely aut a někdo bakterie a viry.
Skutečnosti, že jsem již delší dobu zdravá jak rybička, si tedy už nutně všímají i lidé z mého okolí.

Kupříkladu J.:

"Hele, nedávno jsem přemýšlela nad tím, že jsi už nějak dlouho nebyla nemocná."

Když jsem tento výrok zmínila během jisté další konverzce v jiném dni a na jiném místě, dostalo se mi náležité odpovědi a salvy pobaveného smíchu:

"Ver, že za to môže len jediná vec... A tou je a tou je..."

Inu, zima začíná a člověkům a člověčicícm leze na mozky. Jak tato reakce prakticky dokazuje, většina z nás by se před ní očividně nejradši schovala kamsi do teplých peřin a jako nejlepšího otopu využívala živočišného tepla.

Ach jo

Proč proboha, když už věci vypadají tak krásně optimisticky, úspěšně a všechno je na správné cestě pěkně kupředu, musí zákonitě přijít nějaký ten blesk z čistého nebe a zase se vše pokálí, zkomplikuje a eliminuje?


Abych to shrnula a blíže přiblížila...

Za prvé musím dnes napsat a odeslat cosi. Něco. Nevím na jaké téma, nevím, z čeho čerpat, nevím, z jakého prstu si to mám vycucat, ale prostě se to musí naklapat do klávesnice a poslat. Tik, tak, tik, tak, tik, tak, tempus fugit.
Ostatní lidé ze zadání rovněž nejsou přespříliš moudří, ale co už?

Za druhé vyhlídky na podnájem padly jako dobře podťatý topol a frustraci z toho jen prohloubil dnešek. Mnoha okolnostmi.
Sháním tedy muže/ženu/hermafrodita/kohokoliv, kdo by mi velkoryse koupil/věnoval/sehnal bydlení.

A za třetí, jako shnilá třešnička na dortu pejska a kočičky, se objevily jisté okolnosti, které mi kompltně zbortily mé nadšené očekávání vánočního výletu na Pivní trhy.

Horská dráha

Jedna z věcí, ke které by se naše životy daly hravě přirovnat. Čím rychleji spadnete dolů, tím rychleji to také vede nahoru. A naopak to funguje úplně stejně. Dnešní den toho budiž důkazem.

Ráno se neslo snad ještě v horším duchu, než včerejší večer. Nenašla jsem v sobě ani sílu dojít na univerzitu. Takový pocit mě už nezachvátil po dobu delší, než je kdejaký jezevčík a snad si zase na dlouho dá pohov.
Poté se věci naštěstí začaly objasňovat a nebe událostí rozjasňovat.

Po příchodu domů a připojení k internetu se k mým očím donesla zajímavá novinka. Na dalším ročníku festivalu, jehož bylo moje ctěné já již dvakrát svědkem, má vystupovat docela zajímavá sestava skupin. A kdyby jen to! Účinkovat při té události má i jedna ze skupin mně nejoblíbenějších!
Ačkoliv na plánu bylo sebevzdělávání kvůli zítřejší prověrce zanlostí, po této informaci mi bylo nadmíru jasné, že původní plánování padlo za vlast. Ale budiž.

Radostné skákání po bytě a šílené výskání, za něž by se nemusel stydět kdejaký adolescent, je mnohem cennější, než nějaký dobře napsaný test. Škoda jen, že tolik lidí má v dnešní době zdeformované priority.

Jak propastně rozdílný...

...byl první prosinec vloni a dnes.

Před rokem jsem se probudila do zasněženého zimního dne. Čísla na displeji mého mobilního telefonu neúprosně hlásala, že zanedlouho bude čas oběda. Za oknem ticho, jen havrani krákali a lidé venčící psy křupali čerstvě napadnaou bílou peřinou, zanechávaje za sebou stopy.
Ležela jsem v cizím bytě, v cizí posteli. Ne však tak zcela cizí. Nacházela jsem se v útulném, vonnými tyčinkami provoněném pokoji J. a do bdělého stavu mě uvítalo slovní spojení hozené jen tak do ticha:

"Prvního prosince."

Letos je tomu právě naopak. Venku sucho. Tma. Prázdno. Prázdno tam i tu. Tam venku, tu kolem mě, tu ve mně. Plně probuzená jsem již přibližně dvě hodiny. Horkou kávou rozmrazuji ten led, jež mě pohlcuje. Hnusně a zevnitř. Nenacházeje náplasti, krvácí mi srdce.