Písničky IV

Posledních pár dní mi v uších zní slova této písně. Nejenže velmi často, téměř neustále, dalo by se povědět, ale hlavně bez toho, abych ji kde v dohledné době slyšela. Paměť ji vytáhla odkudsi ze zaprášených skříněk a nyní znovu prezentovala.
Je to tak blízko. Zítra se stěhuje nábytek. Zvláštní pocit. Opravdu zvláštní.

První noc v novém bytě - Jaromír Nohavica a Jana Kirschner

<sub>"První noc v novém bytě
Co se ti asi zdálo?

Svíralas křížek z mědi,
až me to polekalo

Já vím že máme jen málo,
jen stůl a v láhvi chvojí

Stůl co nás rozděluje,
Zároveň nás spojí

Jak mince ošoupaná
Blýskl se v okně měsíc
Padne lev nebo panna

Šance je vyrovnaná
A věru jenom dvojí

Buďto se rozdělíme
Nebo nás něco spojí

První noc v novém bytě
Plachá jak stádo klisen

Jen těm co nedýchají
Prý osud vyjeví se

Tehdy jsem zaslechl píseň
Z úst smrti na orloji

Všechno vás rozděluje
Jen láska možná spojí

Jen láska možná spojí"</sub>

Mentální bluetooth

Během posledních několika dní se mě při čtení S. blogu zmocňuje paranoidní pocit, že snad jedna druhé nějakým způsobem nezákonně krademe mozkové pochody.
Od stejných hlubokomyslných a stále hlodajících úvah ohledně toho, co všechno v lidských srdcích dokáže vyvolat poslech jistých písniček, které máme doživotně zafixovány ke konkrétní silné události, přes řešení tématu hledání bytu a následného stěhování, až po neúprosnou realitu nesoucí jméno zubař. Obě máme, jak je vidno, v této době v plánu opravy mrtvého zubu. Tedy... S. je už narozdíl ode mě ve skutečnosti úspěšně absolvovla. Na mně je, abych se k tomuto činu nejdříve objednala. Měla jsem tak učitinit již před měsícem, ale... No však to znáte. Zubař.

Další etapa

Pokračujem. Proces dalšího stěhování. A já v něm. Jako nedílná součást.

V průběhu nedělní noci nám psal M., že pokoj je volný. Včera jsme si tedy urvali trochu času, vydali se převzít klíče a trochu rozplánovat co a jak. To, že místnost postrádá postele a stoly, je jen kosmetický detail, na jehož doladění se bude v nejbližší době pracovat. Střecha nad hlavou nechybí, chladicí zařízení na pěnivé nápoje také ne. Výborně, tak to má být. V lednici zaujímá místo borůvková Černá Hora a pšeničný Primátor. Ještě výbornější. Jak vidno, M. má vytříbené chutě. Podlaha spíže z části plná prázdných lahví. Zapracujem, zaplníme. Ochotně a rádi. Na wc plakát SraloStarobrna. Ano, správně. Svůj k svému. Propagace projímadla patří na toaletu.

To jsem na to ještě zvědavá. Na všechno.

Jeden ranní telefonát

T.: "Ještě že jsi do té Prahy nejela taky..."
Já: "Proč?"
T.: "Protože by jsi nevystupovala se mnou, ale jela až na konečnou."

...A to zrovna ve chvíli, kdy jsem si lačně, nostalgicky a s frustrovaným srdcem prohlížela fotografie z Berlína.

Esej volá

Měla bych musím psát esej. Dle původního plánu se měla napsat včera, jenže se nenapsala. Samotné jí to holt moc nešlo. A jelikož je jako datum odevzdání uveden nejzazší termín 23. ledna, pak mám doslova a do písmene za pět minut dvanáct.

Od rána se na ní pilně pracuje. Já na tom dělám, já na tom makám.


Snídám, svačím, hojně užívám QIP, popíjím kávu, zobu vitamíny a pilule proti bolení v krku, telefonuji, bloguji, cvičím, vařím vodu na čaj... A na stole mám nepořádek. Asi půjdu uklidit.

Prší, prší, jen se leje

Sotva nám ve městě stihl napadnout jakýsi náznak sněhu, tak byl neúprosně spláchnut provazy deště. Jak typické pro tuto dobu a tyto končiny. Chřipkové počasí jako vystřižené z příručky o nejlepších živných půdách pro viry.
Ke mně se zatím jen nakvartýrovala bolest v krku a tak nažhaveně vyčkávám, co přijde dál. Zda antibiotika na angínu, chřipka osobně nebo vzpamatování organismu a zázračné rychlé uzdravení ještě ve zkouškovém. Opravdu by to nebylo od věci.
A propos zkoušky. Po dnešku mám za sebou další. Tedy snad. Po brzkém násilném a nevybíravém vyštípání z teplých peřin natěšeném probuzení jsem pojala přesvědčení, že zasednu nad učivo a budu se mu pilně věnovat. Inu, jak tomu tak bývá, stihla jsem si zacvičit, přes bolavé mandle si vpravit do těla hektolity horkého čaje, umýt si vlasy, vyřídit pár důležitých vzkazů, zapsat pár informací do diáře, také tamhleto, tohleto a onohle a vida, byl nejvyšší čas na deportaci k prověřování znalostí.

Teď, na konci dne, tu jen tak vysedávám, poslouchám rádio, pozoruji rozčeřené kaluže venku za oknem a ptám se sama sebe, kde se dá sehnat vhodný muž, který v životě dělá i něco jiného, než že spí nebo pracuje.

Když se daří, tak se daří

Ale i tak se při pohledu na seznam zkoušek, které mám před sebou, nedokážu zbavit pocitu, že jde jen o jakýsi pověstný klid před bouří.

Poslední dva dny však byly přímo ukázkové. Stihlo se několik věcí, dosyta jsem se prospala a dokonce i málem skákala radostí po pokoji. A to se, prosím, zase tak často nestává.
Jak jsem již kdesi kdysi zmínila, začátek tohoto roku je ve jménu stěhování a změn. Po přesídlení na jiný blog následovala včera návštěva Ikei (Jeden z mála obchodů, kam chodím opravdu s radostí, jelikož tam má designová interese sbírá nepřeberné inspirace) a v ní koupě stolu do kanceláře, povlečení na postel a nějakých bytových dekoračních propriet. (Nikoliv, kýče to nejsou, nevzbuzují žádné plytké emoce. Mají jen zmíněný dekorační efekt, navíc v kombinaci s praktičností) A navíc jsem si po několika x letech připomněla, co že je to ta nevolnost při jízdě autem. Pan řidič totiž okýnka ostřikoval něčím, co zapáchlo ještě hůře, než správně uleželý cvičební úbor.
Na dnešek jsem si sice malovala plán stihnutí mnohem více věcí, nicméně po nadmíru příjemném probuzení byla praktikována věc jedna z nejslastnějších, a to, jak již slovo padlo, hluboký, opojný a osvěžující spánek do hodin téměř odpoledních.
V okamžiku připojení k síti se mi navíc zazelenalo další políčko v ISu, aneb zkouška, jež se konala kdysi před Vánoci, opravdu nebyla promlčena. Načež pár hodin na to svítilo zeleně i políčko další. To však už mým osobním přičiněním, kdy jsem na universitu psala ustaraný e-mail. Nabývala jsem totiž dojmu, že se můj test kamsi zaběhl. Jak jsem se později dozvěděla, došlo naštěstí jen k omylu se shodou jmen a úspěch byl zaznamenán tam, kam patřil. Další ruka v rukávu. Ty pravé zkouškové kameny úrazu mě ještě teprve čekají a to zase budou dny, kdy se budu nervově hroutit, prolévat hořké slzy nad texy o sádrových trpaslících nebo naopak nad vší přípravou pod vlivem Lexaurinů mávnu rukou.

Pro dnešek však padla. Za odměnu za dvojí zazelenání jsem se odměnila multipackem belgických pivních speciálů. Popřejte mi dobrou chuť a sami si na vaše chuťové pohárky dopřejte něco dobrého. Příjemný večer a dobrou noc.

Poslušně hlásím,

že jsem se rozhodla konečně otevřít lahev onoho pivního speciálu, jež jsem si dovezla z Vánočního pivního festivalu.
Ono se do toho člověku moc nechtělo, když ta malinká třetinková flaštička stála skoro 100 Kčs Kč. Ale uznávám, že za pokus to rozhodně stálo!
Speciál až se Skotska. Hutný černý silný stout. Navíc zauzený, což mu dodává nezaměnitelnou kouřovou chuť. A k tomu dozrávající v sudech od whisky! S chutí typicky "stoutovskou" se tedy mísí nejen příchuť uzená, ale i silné aroma pravé skotské. Na jazyku se tak setkává a prolíná bohatá paleta chutí, jež je opravdovým zážitkem.
Vřele doporučuji, pokud rádi experimentujete a nebojíte se nových, neobvyklých věcí. A pokud jste vyznavači eurobeerů typu Gambrihnus, Sralobrno či Bleineken, pak jděte raději dál nejen od takovýchto skvostů, ale i od tohoto blogu. Děkuji.

Další zkouškové?

Bylo jednou jedno zkouškové období, stejně tak jako jedno nejmenované diskuzní fórum. Konkrétně pak z debata na téma plusových zážitků celého dne.

M. : "Mám to!!!"
Já: "Což o to, to já taky, jen s těma zkouškama to bude horší."
Nepočitatelně uživatelů: *Salvy smíchu*

Co nám v bájích zamlčeli

Prométheus byl alkoholik. A zasloužil se o nepatrný vývoj v evoluci. Teorie může se zlehýnka na hlavu postavenou zdáti, leč má racionálně vysvětlitelné jádro.

Jak dozajisté již ze základních škol víte, Prométheus byl za svůj čin navrácení ohně lidem potrestán tak, že k němu den co den přilétal vyhladovělý orel a s chutí si pošušňával na jeho játrech.
Zde se již úplně samo nabízí vysvětlení. Prométheovou láskou k alkoholickým nápojům stala se jeho játra tvrdými jako kámen a onen vytrvalý orel si o ně vždy narazil svůj masíčkachtivý zobák. To se pak, milé děti, není čemu divit, že se mu po čase zakřivil.

A tak i dnes můžeme na všech orlech pozorovat následky počínání jejich odhodlaného bájného předka.

Konec zvonec, umýt zuby z huby, vyčůrat a spát.

Některá překvapení...

...dokážou být i nadmíru příjemná.

Byl právě jeden z oněch neskutečně namáhavých všedních dní tohoto týdne, kdy venku mrzlo ař fuj (Prosím minutu ticha za Němce u Stalingradu). Já vysedávala doma ve dvou svetrech a snažila se potlačovat zvracení, které se o mě pokouší vždy pravidelně v situacích, kdy jen slyším pojem "estetika".
Najednou kde se vzala, tu se vzala, mamá vchází do dveří (I když oficiálně byla samozřejmě v práci), do jedné ruky mi vrazila lahev chillského vína, do druhé lahev speciálního brněnskookružního vína a do předsíně postavila olbřímí placatou bednu, v jejíchž útrobách spočíval LCD monitor.

Inu... Na světě je krásně.

Zkoušky sem, zkoušky tam, všude, kam se podívám

Výsledek první se už několik dní v ISu vesele zelená, zkouška druhá, ačkoliv již napsaná, na zazelenání terpve netrpělivě čeká. Třetí se měla psát dnes ráno. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem se jako zpráskaný, promrzlý, totálně nevyspalý a navíc na dané téma úplně dutý pes dopravila na místo jejího konání. Před posluchárnou fronta asi jako před jednotou v době očekávání dodávky banánů. Hodina sem, hodina tam... Studenti tu, doktor... Tam. Někde. Prostě kdesi. Ale rozhodně ne zde. Mrztué. Většinu dne jsme tedy nakonec strávili v kavárně. Původním záměrem byla sice knihovna, no ale uznejte... To přeci muselo být rozmluveno.

Zítra na programu test. Test z předmětu, ze kterého se nikdy a nikde nepsal. Inovace. Lahůdka. Budu muset zjistit, z čeho že to vlastně má být.

A na konec týdne mi diář hrozil další zkouškou. Jednou z těch, na kterou se nikdo netěší a zdaleka ne všichni ji také udělají. O to větším potěšením jest vypsání náhradního termínu za dnešek: Pátek. Měním tedy plánovaný termín na pozdější a říkám si, že do té doby se na to třeba stihnu alespoň podívat. Vnitřní hlas mi však našeptává, že za ta léta bych se již měla znát a vědět tudíž, jak tomu bude ve skutečnosti. Neměla bych si takhle do očí lhát.

Nový, nová, nové

Nový rok, nové změny, nový začátek. Velkolepé stěhování. Tři, dva, jedna, TEĎ! Začínáme.

Prý, že 2009 nebo co...

Předem mého příspěvku Vám, mým čtenářům, ať už pravidelným či náhodným, chci popřát mnoho úspěchů a splněných přání do těch nadcházejících dní, během nichž si budeme všichni při psaní aktuálního data plést, že se na konci již opravdu nepíše číslo osm, nýbrž devět. A sotva si přivykneme, tak tu bude desítka. Numerická. Ne v sudu. Jen tak pro upřesnění.
Sice s mírným zpožděním, ale snaha se cení. Dříve to bylo téměř prakticky nemožné. Jak na Nový rok, tak už nikdy. A pro letošek tato úprava rčení od Y. platí extrémně. Nicméně blogerka kupodivu přežila a kupodivu se opět velmi brzy dostala do stavu, kdy je schopna vypít celé pivo bez jakýchkoliv nepříznivých pocitů v oblasti žaludku či jater.

Zakončení letopočtu 2008 bylo bezkonkurenční, stejně jako i dny, jež mu předcházely. Vánoční pivní festival s M. a dalšími milými a sympatickými lidmi (Tedy spíše konkrétně muži) v naší metropoli (Mám v plánu se zde o této události ještě detailněji rozepsat, jelikož za zmínku rozhodně stojí, ale to možná až někdy jindy), pak také relaxace ve vířivkách a návštěvy páry s přáteli, Štedrý den rovněž stráven s přáteli a výbornou atmosférou a dále pak užívání si všech možných a nemožných rozkoší a potěšení, jaké nám život nabízí.
Na Silvestr pak sice původní plány padly, ale přišli jsme k soudečku pšeničného Pegasu a ačkoliv nakupování bytostně nesnáším, tak jsme s J. posháněly vše, co je pro takový poslední večer v roce potřeba a nic nám nebránilo v dalším užívání si pozemských radostí, piva, pochutin i poživatin, zábavy a výtečné společnosti.

Jenže co jde takhle bezchybně kolmo vzhůru, musí nutně i prudce dolů. Bohužel. Škoda, leč životní realita. Po prvopočátečním novoročním martýriu, kdy jsem nevěděla, jestli dřív daruji někomu svůj žaludek nebo si raděi ustřelím hlavu, aby mě už nebolela, následují další a další podpásovky. Opět se mě z ničeho nic zmocňuje pocit, že ať dělám, co dělám, tak to nemá žádný smysl. A bohužel ani nenacházím oporu v těch, od kterých bych to očekávala nejvíc. Začínám si pokládat otázku, zda jsem opravdu neměla jistá lejstra roztrhat a raději odjet.