Prší, prší, jen se leje

Sotva nám ve městě stihl napadnout jakýsi náznak sněhu, tak byl neúprosně spláchnut provazy deště. Jak typické pro tuto dobu a tyto končiny. Chřipkové počasí jako vystřižené z příručky o nejlepších živných půdách pro viry.
Ke mně se zatím jen nakvartýrovala bolest v krku a tak nažhaveně vyčkávám, co přijde dál. Zda antibiotika na angínu, chřipka osobně nebo vzpamatování organismu a zázračné rychlé uzdravení ještě ve zkouškovém. Opravdu by to nebylo od věci.
A propos zkoušky. Po dnešku mám za sebou další. Tedy snad. Po brzkém násilném a nevybíravém vyštípání z teplých peřin natěšeném probuzení jsem pojala přesvědčení, že zasednu nad učivo a budu se mu pilně věnovat. Inu, jak tomu tak bývá, stihla jsem si zacvičit, přes bolavé mandle si vpravit do těla hektolity horkého čaje, umýt si vlasy, vyřídit pár důležitých vzkazů, zapsat pár informací do diáře, také tamhleto, tohleto a onohle a vida, byl nejvyšší čas na deportaci k prověřování znalostí.

Teď, na konci dne, tu jen tak vysedávám, poslouchám rádio, pozoruji rozčeřené kaluže venku za oknem a ptám se sama sebe, kde se dá sehnat vhodný muž, který v životě dělá i něco jiného, než že spí nebo pracuje.