Prý, že 2009 nebo co...

Předem mého příspěvku Vám, mým čtenářům, ať už pravidelným či náhodným, chci popřát mnoho úspěchů a splněných přání do těch nadcházejících dní, během nichž si budeme všichni při psaní aktuálního data plést, že se na konci již opravdu nepíše číslo osm, nýbrž devět. A sotva si přivykneme, tak tu bude desítka. Numerická. Ne v sudu. Jen tak pro upřesnění.
Sice s mírným zpožděním, ale snaha se cení. Dříve to bylo téměř prakticky nemožné. Jak na Nový rok, tak už nikdy. A pro letošek tato úprava rčení od Y. platí extrémně. Nicméně blogerka kupodivu přežila a kupodivu se opět velmi brzy dostala do stavu, kdy je schopna vypít celé pivo bez jakýchkoliv nepříznivých pocitů v oblasti žaludku či jater.

Zakončení letopočtu 2008 bylo bezkonkurenční, stejně jako i dny, jež mu předcházely. Vánoční pivní festival s M. a dalšími milými a sympatickými lidmi (Tedy spíše konkrétně muži) v naší metropoli (Mám v plánu se zde o této události ještě detailněji rozepsat, jelikož za zmínku rozhodně stojí, ale to možná až někdy jindy), pak také relaxace ve vířivkách a návštěvy páry s přáteli, Štedrý den rovněž stráven s přáteli a výbornou atmosférou a dále pak užívání si všech možných a nemožných rozkoší a potěšení, jaké nám život nabízí.
Na Silvestr pak sice původní plány padly, ale přišli jsme k soudečku pšeničného Pegasu a ačkoliv nakupování bytostně nesnáším, tak jsme s J. posháněly vše, co je pro takový poslední večer v roce potřeba a nic nám nebránilo v dalším užívání si pozemských radostí, piva, pochutin i poživatin, zábavy a výtečné společnosti.

Jenže co jde takhle bezchybně kolmo vzhůru, musí nutně i prudce dolů. Bohužel. Škoda, leč životní realita. Po prvopočátečním novoročním martýriu, kdy jsem nevěděla, jestli dřív daruji někomu svůj žaludek nebo si raděi ustřelím hlavu, aby mě už nebolela, následují další a další podpásovky. Opět se mě z ničeho nic zmocňuje pocit, že ať dělám, co dělám, tak to nemá žádný smysl. A bohužel ani nenacházím oporu v těch, od kterých bych to očekávala nejvíc. Začínám si pokládat otázku, zda jsem opravdu neměla jistá lejstra roztrhat a raději odjet.