Kozel zahradníkem

V dnešní době snad může dělat lékaře i zedník. Po další návštěvě doktora jak jinak než nemám slov. Kdo něčemu takovému mohl dát titul?

MUDr.: "Jakpak se máme?"
Já: "Chřipkově..."
MUDr.: "Tak vám tady píšu antibiotika, budete je brát vždy po dvanácti hodinách, je to na týden."

Tak tedy na chřipku antibiotika. Zvláštní postup.

Na chřipku antibiotika bez jediného použití fonendoskopu a bez jediného podívání do krku. Opravdu zvláštní postup. Pán je zjevně kapacita. Od přírody obdařen zázračnýma rentgenovým očima.
Nenacházím jediného vhodného (A slušného) komentáře.

Procházka

Už mě to poněkud přestává bavit. Beru paní Chřipku na procházku. K panu doktorovi. Jsem sice na pochybách, zda se od toho mého mohu dozvědět něco kloudného (Tedy kromě typických otázek: "A co že vám to je? Aha... A co na to chcete?"), ale za pokus to stojí.

Kterak mé já ke chřipce přišlo

Chřipková epidemie je na ústupu, tak se u mě alespoň ze slušnosti otočila na rozloučenou. Přeci jen jsme se již přes rok neviděly.

Odevšad se můžeme dočíst/doslechnout/dozvědět, že příznaky tohoto onemocnění přichází znenadání. Na mě vždycky chřipkovatění zaútočilo přes noc, tak jsem jeho okamžitý nástup neměla empiricky ověřený. Až dnes.
Ráno probuzení, snídaně, všechno tak, jak má být. Ani vidu po jakékoliv odchylce od normálu. Byla jsem odhodlaná k navrstvení svetrů a vykročení řešení dalších věcí, na něž přes týdnen nebyl čas. Jenže ouha. Skutečně, jak praví veškeré příručky, z vteřiny na vteřinu mi znenadání příchozí zimnice udělala silnou čáru přes rozpočet a odchod do ulic mi znemožnila. Ke klepání, za jaké by se kdejaký ratlík nemusel stydět, v zápětí přibyla nesnesitelná bolest snad v každém svalu, kloubu a dalších tělesných součástkách. Tak takové to tedy je! Skvělé, nyní už víme, ale teď s dovolením děkujeme, odejděte.

S potěšením však musím kvitovat jednu věc. Zatím se zdá, že tato forma chřipky nejspíš bude přátelštější, než její loňská kamaráda. Po prvním dni, kdy jsou u mě pěkně v teplíčku nakýblované viry, se nejenže mohu stále ještě volně pohybovat po bytě bez pomoci druhých a dokonce mě neopouští pocit hladu a chuti k jídlu. Bravo. Minulý rok mému zpráskanému organismu činilo problém i obyčejné ležení v polokomatu a pozření piškotu byl pro mě úkol naprosto nadlidský a prakticky neproveditelný.

Přednáška přednášek

Musím s nadšením kvitovat, že lepší přednášky, než byla ta dnešní, jsem se jaktěživ neúčastnila! Původně mě sužovaly jisté obavy, jelikož tři hodiny trvající přednáška jaksi není zrovna košer, leč ty se však ukázaly jako naprosto bezpředmětné. Po první cca hodině a půl, tedy v okamžiku, kdy byla vyhlášena pauza, jsem zarytě odmítala věřit, že ten čas skutečně uplynul tak rychle.
A o čem že nám bylo přednášeno? Inu, do posluchárny přišli dva vskutku příjemní a upovídaní inženýři architekruty. Po úvodním představení a seznámení jak s nimi, tak s počítaným plánem studia, se pustili do výkladu o zahradní architektuře. Což o to, zajímavé to bylo, ale nic z toho, co bych vydržela poslouchat takovou dobu.
Jenže zlomový bod nastal v okamžiku, kdy náhle obrátili k funkcionalistické vile Tugendhat, Niemeyer building, budově národního kongeru v Brazílii, sídlu UNESCO v Paříži, hotelu Internacional, Grandhotelu Intercontinental a socialistickému realismu jako takovému.
Zcela unešeně jsem pracovala na pečlivých zápiscích, nákresech a fascinovaném sledování slidů s fotografiemi, převážně dobovými. Můj notebook měl ohromné štěstí, že jsem neměla sebemenší náladu na jeho vyndání z batohu a brouzdání po síti, jelikož v onom zápalu nadšení bych si do něj nejspíš uslintla.
Ach, ta zlatá nostalgie!

Vzpomínky na Frankfurt

Odporně vlezlý nečas, který převzal nadvládu nad celým dneškem, mi v hlavě každým závanem ledového větru a každou lepkavou pseudovločkou spadenou za krk až přespříliš věrně vybavil podobné, již jednou prožité minuty, dny, týdny. Je zvláštní, jak relativně málo stačí k tomu, aby člověk zase cítil to samé, jako kdysi a vybavovaly se mu natolik živé vzpomínky...

Počasí nachlup stejné, jako před několika lety. Nacházela jsem se tehdy ve Frankfurtu nad Mohanem. Venku zima. K tomu vlhko, zalézjící vám díky bodavému větru až do morku kostí. Na zemi blemcající břečka. Boty skrz naskrz promočené a kalhoty nacucané až kamsi ke kolenům. Navíc je člověk celé dny na nohou, nonstop v pohybu.
Dennodenně se těšíte jen na to, až navečer přiběhnete nach Hause, durch mokré svršky ze sebe odstraníte na topení a sám si zalezete do horké vany. Tělo však máte tak prokřehlé, že i v ní klepete zuby a nedokážete se zahřát. Ale to v tu chvíli ani tak moc neřešíte, jelikož v zápětí padáte únavou do postele a tulíte se k horkému topení. Ano, tehdy to byl ukázkový březen, přímo jako ze žurnálu.



A i přes tyto nepříznivé podmínky na svůj tamní pobyt vzpomínám ráda. Hodně ráda. Dalo by se říct, že patřil mezi klíčové okamžiky mého života. Uvědomila jsem si tam jisté důležité a zásadní věci.

Mise: Nový semestr

Na vrata falkuty nevybíravě zaklepal další semestr a spolu s ním pokračování kolotoče přednášek, seminářů, hospůdek a kaváren v mezičasech mezi nimi, lání nad tvorbou esejí a recenzí (Jak jinak než večer před posledním termínem jejich odevzdání), to vše velkolepě zakončeno opětovným zkouškovým.

První přednáška byla na programu dnes, v přímo nelidsky brzkou ranní hodinu - už v deset hodin dopoledne. Místo rochnění se ve vyhřátých peřinách jsem tak byla nevybíravě donucena k deportaci ven, do té odporné a ledové břečky, jež od časných hodin prýští z nebe. Sníh je krásný, o tom žádná, ale to cosi, co nesouvisle pokrývá silnice a chodníky, má blíže k lepivému chrchlu, než-li ke sněhu.
To bych ani nebyla já, kdybych během cesty z hlavy nevytřásla i název onoho dnešního předmětu. Naštěstí jsem si ještě před odchodem z domu prozřetelně napsala na ruku tužkou na obočí alespoň číslo posluchárny. (Kterou jsem z jakýchsi podivných mentálních pochodů nejdřív nedokázala najít i přes to, že jsem v ní strávila prakticky celý minulý semestr. Řekla bych, že je nejvyšší čas k tomu, vyndat svůj mozeček z pivního sudu pohodlných peřinek a opětovně ho instalovat tam, kam patří.)
Přednáška jako taková byla nade všechna očekávání velice zajímavá. Jsem zvědavá na celý průběh tohoto předmětu. Docela se i těším.
Menší rozčarování však následovalo po návratu na privát a detailním prozkoumání náplní mnou zvolených a zaregistrovaných předmětů a rozvrhu jako takového. To by mě vážně zajímalo, pod vlivem koho/čeho jsem se v době jejich výběru nacházela. Budiž. Píšu si do deníčku další úkol. Kosmetické úpravy nutné.

(Abych to upřesnila: Skutečnost, že registrace předmětů je již měsíc v plném proudu, mi byla z ničeho nic sdělena v okamžiku, kdy jsme s K. v kavárně zvlažovaly vyprahlá hrdla po poslední zkoušce. Následovalo tedy zděšené zaskočení moku pšeničného, leč nenechala jsem se vyvést z míry. Po první kavárně následoval přesun do druhé, poté ještě procházka městem a nakonec tedy vstříc síti internet, spěšné *klik sem* *klik tam*, hlavně aby už nebylo pozdě. Varováním do budoucna budiž fakt, že s pár Hoegaardeny v krvi se náplně předmětů zdají sympatičtější, než ve skutečnosti jsou.)

Takže pro dnešek už jen zapsání tělocviku, naložení své tělesné schránky do horké koupele, přepsání poznámek z přednášky do počítače a večerní návštěva výčepního zařízení s L., jež bude mít dozajista po celodenním stahování seriálů psaní bakalářky pořádnou žízeň. A taktéž se půjdu hlasitě vynadávat za minulý předlouhý pokus o blognutí, který jaksi nebyl vzdorovitě publikován, ani uložen. Nadevšechno miluji techniku. Kladivo na to. Tak a padla.

Přírůstek

Když už jsem to v jednom z minulých příspěvků jen tak plácla do větru, jako by se nechumelilo, dovoluji si tento fakt nyní blíže upřesnit. Ano, s naším stěhováním pod má ochraná křídla přibyl další malý člen domácnosti.

Seznamte se!



Mláďátko šedivého hoodíka, dosud bezejmenné, jelikož přes veškerý ten humbuk kolem nějak nebyl čas k vymýšlení toho pravého pojmenování. (A co bylo navrženo, bylo rovněž ihned zamítnuto)

Sestra

Tak zove se onen film, jež jsme včera s B. zhlédly v kině.

Zvláštní. Opravdu hodně zvláštní. Neobvykle natočené. Nutící k přemýšlení, zamyšlení se sám nad sebou, nad dobou, v níž žijeme, nad lidmi. Nad vším.
S hodně věcmi jsem se ztotožnila. K hodně zaujala postoj čistě neutrální. A k hodně dalším pocítila názor zhola nesouhlasný, až kritický.
Stejně tak ještě zůstala část nepochopena. Chtělo by to ještě jedno zlhédnutí. V klidu. Mít prostor na přemítání a promýšlení všech těch monologů. Co tím chtěl básník přesně říci? A rovněž uvažování nad sebou samým.

Jen varování nakonec. V případě, že patříte mezi požírače plytkého konzumního nevkusu, veleslavných a veledůležitých hvězd stříbrného plátna, litrů marmeládové krve nebo kýčovitých emocí, servírovaných tupě až pod nos, pak nemusíte nad Sestrou ztrácet čas.

Za životem, za kulturou, za peřinami

Zdá se to býti až téměř neskutečné, kolik věcí se v životě člověka změní po přesídlení z bytu rodinného na podnájem s přáteli kamarády známými potkanem, přítelem, kamarádem a kamarádovou kamarádkou.
Nemám tím však nyní na mysli samozřejmosti jak to, že jídlo se neuvaří, prádlo se nevypere, nádobí se neumeje či neskutečný bordel tvůrčí chaos v pokoji se neuklidí. To je životní fakt. Fakt, jež mi nadevše vyhovuje. Konečně mi nikdo nestrká nos do ničeho, co mu neříká pane, nepere čisté oblečení a špinavé neskládá zpět do skříně, aktivně nekonzumuje mnou zakoupené jídlo a další a další podobně milé situace, díky kterým člověk stojí jednou nohou v bláznci a druhou v kriminále kvůli plánování dokonalé vraždy. Některým zhýčkanům může mamahotel chybět, ale to jest čistě jejich problém.

Od té doby, co se vyskytuji zde (Dále od jistých nepříznivých vlivů), jsem se téměř nezastavila a s tímto tempem velice spokojená. Úklid, nákupy, praní, čištění klece nebo třeba řešení voňavých problémů ála plný koš a popelnice neznámo kde, či ucpané wc. Toť minimum. (Vaření nebylo zapomenuto. Bylo vynecháno záměrně. Jediné, co jsem prozatím měla tu čest vařit, byla káva, čaj a jedno ohřáté maso.)

Pobíhání, papírování, obvolávání a zajišťování běžných byrokretenickýchatických všedností rovněž zabírá fůru času. Světe, div se, kolik podivností je třeba udělat!

Učení mi již nečiní takové problémy. Najednou necítím jakýs takýs podivný odpor, ale dokonce i jistou interesi.

Více lidí, více kultury, více všeho. Najendou je osoba mezi lidmi. V prostředí, které ho neustále nutí nezastavovat se a zůstat v pohybu. Ustrnout znamená duševně zamrznout. Nežít. Kolikrát od doby, kdy jsem zde, jsem si jen tak zašla na svačinu do kavárny, na jídlo do restaurace a kolikrát by mě něco takového napadlo doma?

Včera jsme dokonce byly s B. v kině. A už mám v plánu shlédnout další film, tentokráte v multiplexu.

Fanfára na konec. Bod nejdůležitější. V kolik jsem se pravidelně doma ráno budila? Mezi třetí, čtvrtou, nejpozději pátou? Najednou displej mobilu při probouzení ukazuje čas cca o tři hodiny pozdější. Nádherný pocit. Opravdu nevyslovitelně nádherný.

Studijní morálka

Procházím si předmětová fóra na ISu naší univerzity. To abych si udělala obrázek o tom, kam by bylo vhodné se přihlásit a kam se nehlásit ani za království a půlku princezny k tomu.
Tato diskuze na jednom vlákně mi však na rtech vyloudila upřímný úsměv:

Osoba č 1.: "Zdravím, nestihla jsem dnešní přednášku... Říkal něco o ukončení, průběhu atd.? Díky za odpověď."
Osoba č 2.: "Nooo, vyučující je někde na Bahamách..."

Zvědavý hlídač kancelářský

Aktivně jsme se podíleli na pokračování dalších fází stěhování. Půl dne neustále na nohou, hledání, přenášení, handrkování, zařizování a vyřizování.
V okamžiku, kdy jsme se během pozdních večerních hodin zrovna vyskytovali nedaleko výškové budovy, v níž T. obsadil jednu z volných kanceláří, bylo naznáno, že když se tam zastavíme něco vyřešit už nyní, tak rozplácneme dvě mouchy jednou ranou a ušetříme tolik drahocený čas. Dobrá tedy, bylo rozhodnuto.
U vchodu se kvůli pokročilé době muselo zvonit na vrátného a prokazovat se průkazem. Pochopitelné. Kanceláře nejsou holubník. Staniž se.
Po chvíli jsme již pohodlně seděli v kanceláři, já po několika letech s nostalgickým vzpomínáním hrála hru Snake na Nokii a T. se pilně věnoval práci. V tom kde se vzal, tu se vzal, zaklepal a vešel onen vrátný od vchodu do věžáku. Rozhlédl se po místnosti a moment na to nám oznámil životně důležitou informaci. Na dámských toaletách se špatně dotahuje vodovodní baterie. Hned poté po něm již nebylo ani vidu, ani slechu, ani puchu. Ehm, prosím?
Takže vrátní se při výkonu služby nudili a situaci, v níž vchází za tmy do budovy muž se ženou, berou jako nepřímou pozvánku k tomu, aby šli očumovat bůvíjaké případné porno live? Tak tohle tedy, pánové, docela přeháníte.

Kavárnička

Ve čtvrtek jsem díky K. objevila velice příjemnou kavárnu. Pěkně zařízenou, pohodově působící, navíc s lákavým obsahem jídleního a nápojového lístku. A co více, její lokace je vhodně na trase privát -> univerzita.
Tedy ne, že bych ji ten den přímo poprvé spatřila. Míjela jsem ji již několikrát, vždy zvědavě nakukovala do oken a prohlížela si tu očím lahodící a tématickou výzdobu. Zátky od vína, rozsypaná zrnka kávy... Ale nikdy předtím nebylo času nebo příležitosti k tomu, abych vešla. Až nyní. Za námi zrovna byla zkouška a po tom náročném výkonu nám poněkud vyhládlo a vyžíznilo. Kostky byly vrženy.
Na místě jsme poté zvlažily hrdla, naplnily prázdné útroby, do sytosti se pobavily a zasmály a celkově strávily velmi příjemnou část odpoledne. Odcházely jsme s přesvědčením, že se vrátíme a s námi opětovně přijde i prázdný žaludek a zmlsané chuťové pohárky.
Když jsem se tudíž pak den na to rozhodovala, kam se vydat na doplnění živin do organismu, bylo již předem rozhodnuto. Pozvání na jídlo se neodmítá. A zvláště ne do takových útulných míst. Další ukázkový den za mnou. Pohoda, klid, radost.

A po tom salátu s lososem jsem se olizovala ještě téměř celý den.

Káva

Kafíčkový klip jsem náhodou objevila na buněčném blogu.



Musím se přiznat, že ačkoliv francozštinu odmalička bytostně nesnáším (Pokud byste měli vážný zájem mě mučit, pak mě přivažte k židli a mluvte na mě touto vlezle chrchlající řečí. Upřímně však doufám, že k tomu žádný vážný důvod nemáte a chuť jen tak si to vyzkoušet už vůbec ne), ale ve jmenovaném videu mi nikterak nevadí. S jistým sebezapřením kvituji, že se mi zde dokonce i velice líbí.

Priority

Dnes jsem měla jít na opravu své "oblíbené" zkoušky se svojí "ještě oblíbenější" slečnou. Zůstala jsem doma. Nedokázla jsem se na to ani podívat. Takový psychický blok si pamatuji maximálně před x roky na gymnáziu. Prostě to nešlo.
Tak tedy napřesrok. S tímto rozhodnutím mi spadla ze srdce ohromná zátěž a já se stala opět normálně provozuschopnou. Dnešní den tedy hodlám strávit věnováním se činnostem o poznání perspektivnějším. Zopakuji si učivo na zkoušku zítřejší a doladím poslední věci v našem pokoji na privátě. Od rána jsem již nainstalovala další šuplíky, porozmisťovala zbytek oblečení tam, kam patří a ještě mě čeká pár drobných úprav a vysávání koberce.
Ano, zní to nezvykle. Já něco dělám. A opravdu. Makám v jednom kuse a od víkendu, kdy započalo stěhování, jsem se ještě prakticky nezastavila. Důkazem toho budiž můj do krve nalomený nehet na pravé ruce a jeden obrácený nehet na ruce levé. Za ten ovšem nevděčím úklidu, nýbrž dobývání se do pomela. Vitamíny jsou v tomto počasí rovněž důležité.
Jsem vyčerpaná, zaprášená, zpocená a kupodivu mi ani není zima. No nic. Popojdem. Čeká na mě vysavač a následně horká sprcha.

Život je o empirických zkušenostech

První polovinu svého života jsem neměla ani tušení o existenci slova světlík.

Druhou polovinu svého života jsem výskyt slova světlík zaznamenala a jako každý správný člověk chtěla to, co nemá. Světlík.

Nyní, po důvěrném osobním seznámení, toužím po něčem jiném: Zazdít světlík.