Kterak mé já ke chřipce přišlo

Chřipková epidemie je na ústupu, tak se u mě alespoň ze slušnosti otočila na rozloučenou. Přeci jen jsme se již přes rok neviděly.

Odevšad se můžeme dočíst/doslechnout/dozvědět, že příznaky tohoto onemocnění přichází znenadání. Na mě vždycky chřipkovatění zaútočilo přes noc, tak jsem jeho okamžitý nástup neměla empiricky ověřený. Až dnes.
Ráno probuzení, snídaně, všechno tak, jak má být. Ani vidu po jakékoliv odchylce od normálu. Byla jsem odhodlaná k navrstvení svetrů a vykročení řešení dalších věcí, na něž přes týdnen nebyl čas. Jenže ouha. Skutečně, jak praví veškeré příručky, z vteřiny na vteřinu mi znenadání příchozí zimnice udělala silnou čáru přes rozpočet a odchod do ulic mi znemožnila. Ke klepání, za jaké by se kdejaký ratlík nemusel stydět, v zápětí přibyla nesnesitelná bolest snad v každém svalu, kloubu a dalších tělesných součástkách. Tak takové to tedy je! Skvělé, nyní už víme, ale teď s dovolením děkujeme, odejděte.

S potěšením však musím kvitovat jednu věc. Zatím se zdá, že tato forma chřipky nejspíš bude přátelštější, než její loňská kamaráda. Po prvním dni, kdy jsou u mě pěkně v teplíčku nakýblované viry, se nejenže mohu stále ještě volně pohybovat po bytě bez pomoci druhých a dokonce mě neopouští pocit hladu a chuti k jídlu. Bravo. Minulý rok mému zpráskanému organismu činilo problém i obyčejné ležení v polokomatu a pozření piškotu byl pro mě úkol naprosto nadlidský a prakticky neproveditelný.