Sestra

Tak zove se onen film, jež jsme včera s B. zhlédly v kině.

Zvláštní. Opravdu hodně zvláštní. Neobvykle natočené. Nutící k přemýšlení, zamyšlení se sám nad sebou, nad dobou, v níž žijeme, nad lidmi. Nad vším.
S hodně věcmi jsem se ztotožnila. K hodně zaujala postoj čistě neutrální. A k hodně dalším pocítila názor zhola nesouhlasný, až kritický.
Stejně tak ještě zůstala část nepochopena. Chtělo by to ještě jedno zlhédnutí. V klidu. Mít prostor na přemítání a promýšlení všech těch monologů. Co tím chtěl básník přesně říci? A rovněž uvažování nad sebou samým.

Jen varování nakonec. V případě, že patříte mezi požírače plytkého konzumního nevkusu, veleslavných a veledůležitých hvězd stříbrného plátna, litrů marmeládové krve nebo kýčovitých emocí, servírovaných tupě až pod nos, pak nemusíte nad Sestrou ztrácet čas.