Vzpomínky na Frankfurt

Odporně vlezlý nečas, který převzal nadvládu nad celým dneškem, mi v hlavě každým závanem ledového větru a každou lepkavou pseudovločkou spadenou za krk až přespříliš věrně vybavil podobné, již jednou prožité minuty, dny, týdny. Je zvláštní, jak relativně málo stačí k tomu, aby člověk zase cítil to samé, jako kdysi a vybavovaly se mu natolik živé vzpomínky...

Počasí nachlup stejné, jako před několika lety. Nacházela jsem se tehdy ve Frankfurtu nad Mohanem. Venku zima. K tomu vlhko, zalézjící vám díky bodavému větru až do morku kostí. Na zemi blemcající břečka. Boty skrz naskrz promočené a kalhoty nacucané až kamsi ke kolenům. Navíc je člověk celé dny na nohou, nonstop v pohybu.
Dennodenně se těšíte jen na to, až navečer přiběhnete nach Hause, durch mokré svršky ze sebe odstraníte na topení a sám si zalezete do horké vany. Tělo však máte tak prokřehlé, že i v ní klepete zuby a nedokážete se zahřát. Ale to v tu chvíli ani tak moc neřešíte, jelikož v zápětí padáte únavou do postele a tulíte se k horkému topení. Ano, tehdy to byl ukázkový březen, přímo jako ze žurnálu.



A i přes tyto nepříznivé podmínky na svůj tamní pobyt vzpomínám ráda. Hodně ráda. Dalo by se říct, že patřil mezi klíčové okamžiky mého života. Uvědomila jsem si tam jisté důležité a zásadní věci.