Stačí se v pravidelnějších intervalech věnovat čtení denního tisku.
Lidská osoba. Osobnost. Jakási samička rodu homo sapiens sapiens si uprostřed doby plastové žije svůj krásný a téměř ničím závažným nenarušovaný život. Pronajatý byt je velice útulný, výhodně situovaný, lidé v něm přátelští, vtipní a nekonfliktní. Její vlastní fyzická i psychická stránka není obtěžována žádnými přespříliš závažnými chorobami. Jako bonus jí při výrobě bylo přiděleno nejen fyzično pohledné, ale i mozek plně funkční. Má co jíst, co pít. Peněz v kasičce chrastí a šustí dostatek. Obklopuje ji nejen hodně kamarádů, ale i pár skutečných přátel. Vytyčila si životní cíle a za těmi jde. Během studia rovněž silnější turbulence nepocítila.
Zkrátka v dosahu je jen minimum věcí, na něž by si stěžovala a kvůli kterým by propadala beznaději.
Jenže se dopustila ošklivé věci. Věci, jež se neodpouští. Dovolila si po delší době sáhnout po novinách a zrak utopit ve změti písmenek. Krutý trest tedy musel následovat. Přišel opravdu vzápětí.
Finanční krize bortí ekonomiku. Velké i malé firmy padají jako hrušky na podzim. Chřipka kosí populace a ještě si na cestu škodolibě chrochtá. Černobílé i bíločerné rasistické útoky nabývají na intenzitě. Přírodní katastrofy jako by se lidem snažily naznačit, že tohle už vážně jejich plémě přehání. Politická situace... No, radši ani nemluvit.
Sladký nápoj jí v tu chvíli zhořkl na jazyku. Zakroutila hlavou a potištěné papíry zase odložila. Informovanost o dění na světě je vynikající a důležitá věc. Ale toto? Z tisku se stává černá kronika říznutá oplzlým a dotěrným bulvárem. Jakoby všechny po tom výčtu hyperbolicky vyjádřených tragédií zajímalo, jaké erotické pomůcky používá mozkovozávitově omezená Agáta Hanychová, či to, že Kája Gottů spíchnul další zdravou dceru.
Jaké z toho plyne ponaučení? Noviny a televizní zprávy škodí zdraví a dělají z lidí pesimisty.
středa 29. dubna 2009
Hvězdičky, hejbejte se
Co vede takové masy lidí k tomu, aby si neustále stěžovaly na úplné hověziny místo toho, aby řešily závažnější patálie? Ano, ve valné případě problémy, jež straší v jejich vlastních hlavách nebo jen obyčejná nuda, jíž jsou pro vlastní neschopnost se zabavit sužovány.
Po jedné zajímavé přednášce a následující takřka letní procházce jsem si tuhle řekla, že mírné osvěžení přijde vhod, načež jsem svou přítomností počastovala útulnou kavárničku v okolí. Na věšáku tam opuštěně visel aktuální denní tisk. Padlo tedy rozhodnutí mu od kruciace alespoň na moment ulehčit a sebe novými informacemi z domova i ze světa přikrmit. Následovalo to, co nutně následovat muselo: kroucení hlavou nad demencí některých obyvatel.
Brňany téměř chytá kolika. V jejich městě se vyskytla převelice závažná potíž! Na pomníku rudoarmějců se znovu skví hvězda! Bože můj! Pěticípá! A se srpem a kladivem k tomu! No toto... Velebnosti, takové troufalství! Nemálo obyvatel halasně prostetuje, páchá na ni atentáty nebo ji alespoň přelepuje plakáty, aby se na ni čisté lidské oči nemusely dívat a nadosmrti se tak pošpinit.
Mnoho povyku pro nic. Pomník je pro rudoarmějce. Ti, dle zjištěných informací, nosili tento znak. Pomník tedy nic nepropaguje. Pomník nikomu nic neudělal. Pomník tam prostě jen je. Postaven rudoarmějcům.
Proč takovéto přemrštěné zbrojení? Protože pár zamindrákovaných jedinců stále ještě odmítá přijmout cosi, jako pojem minulost? Minulost máme všichni. Od jedinců, přes národy, až po celé kontinety a svět. Minulost slouží k tomu, abychom na ni byli hrdí nebo se z ní případně ponaučili a chyby neopakovali. A pokud někdo minulost odmítá přijmout a až cholericky proti ní vyřvává na plnou papulu, měl by ze všeho nejdřív zamést před svým vlastním prahem, jelikož mu tam silně kejhají potrefené husy.
V ostatních státech památky zachovávají, udržují. Jak jeskynní malby, tak šperky, budovy, válečné tanky a uniformy, stejně tak srpy a kladiva. Smířili se s tím, co bylo, události přijali a řekli si: "Život jde dál a je jen na nás, jak si ho do budoucna udělat hezčí."
Je velice smuté, že nic podobného tak vysoké procento populace u nás nedokáže.
Po jedné zajímavé přednášce a následující takřka letní procházce jsem si tuhle řekla, že mírné osvěžení přijde vhod, načež jsem svou přítomností počastovala útulnou kavárničku v okolí. Na věšáku tam opuštěně visel aktuální denní tisk. Padlo tedy rozhodnutí mu od kruciace alespoň na moment ulehčit a sebe novými informacemi z domova i ze světa přikrmit. Následovalo to, co nutně následovat muselo: kroucení hlavou nad demencí některých obyvatel.
Brňany téměř chytá kolika. V jejich městě se vyskytla převelice závažná potíž! Na pomníku rudoarmějců se znovu skví hvězda! Bože můj! Pěticípá! A se srpem a kladivem k tomu! No toto... Velebnosti, takové troufalství! Nemálo obyvatel halasně prostetuje, páchá na ni atentáty nebo ji alespoň přelepuje plakáty, aby se na ni čisté lidské oči nemusely dívat a nadosmrti se tak pošpinit.
Mnoho povyku pro nic. Pomník je pro rudoarmějce. Ti, dle zjištěných informací, nosili tento znak. Pomník tedy nic nepropaguje. Pomník nikomu nic neudělal. Pomník tam prostě jen je. Postaven rudoarmějcům.
Proč takovéto přemrštěné zbrojení? Protože pár zamindrákovaných jedinců stále ještě odmítá přijmout cosi, jako pojem minulost? Minulost máme všichni. Od jedinců, přes národy, až po celé kontinety a svět. Minulost slouží k tomu, abychom na ni byli hrdí nebo se z ní případně ponaučili a chyby neopakovali. A pokud někdo minulost odmítá přijmout a až cholericky proti ní vyřvává na plnou papulu, měl by ze všeho nejdřív zamést před svým vlastním prahem, jelikož mu tam silně kejhají potrefené husy.
V ostatních státech památky zachovávají, udržují. Jak jeskynní malby, tak šperky, budovy, válečné tanky a uniformy, stejně tak srpy a kladiva. Smířili se s tím, co bylo, události přijali a řekli si: "Život jde dál a je jen na nás, jak si ho do budoucna udělat hezčí."
Je velice smuté, že nic podobného tak vysoké procento populace u nás nedokáže.
pondělí 27. dubna 2009
středa 22. dubna 2009
Křeče
Po delší době se za mnou ze slušnosti a staré známosti zastavily na návštěvu příšerné křeče v žaldku. Oceňuji jejich ochotu prohodit se mnou pár vřelých slov, ale už by se zase mohly odebrat o dům dál.
Nebo alespoň o patro dál, kde bydlí jakýsi pubescentní vyznavač nejen něčeho tak odpudivého, jako je hip hop, ba dokonce velmi hlasitý odpudivý hip hop.
Dnešek mi tedy opět zcela zdarma poskytl pár důležitých poznatků do budoucna.
Nezodpovězená však stále ještě zůstává poslední otázka, do níž vkládám veškeré naděje:
EDIT: Doporučení aneb dvě dobré rady na závěr:
Nebo alespoň o patro dál, kde bydlí jakýsi pubescentní vyznavač nejen něčeho tak odpudivého, jako je hip hop, ba dokonce velmi hlasitý odpudivý hip hop.
Dnešek mi tedy opět zcela zdarma poskytl pár důležitých poznatků do budoucna.
- Pokud máte jakkoliv podrážděný žaludek, nekonzumujte nic s byť jen náznakem česneku
- Křeče se nedaří zajíst
- Křeče se nedaří rozjíst
- Křeče se už vůbec nedají eliminovat hladem
- Křeče se nedaří rozpohybovat
- Křeče opravdu během chvilky samy nevymizí
Nezodpovězená však stále ještě zůstává poslední otázka, do níž vkládám veškeré naděje:
- Dají se křeče utopit v pivu? (Aneb hůř už být nemůže)
EDIT: Doporučení aneb dvě dobré rady na závěr:
- Topení křečí v pivu mohu po ostestování na sobě samé doporučit
- Co už doporučit nemohu v žádném případě, jest pořádné nasrání, kteréžto křeče okamžitě přivolá zpět
Písničky VII
Sen - Mc Erik & Barbara
Poněkud sentimentální, pravda. Ale všichni bychom v našich životech dozajista našli nějakou tu chvilku, z níž sentimentalita přímo karamelově kape. Ani já před tím neutekla.
Poněkud sentimentální, pravda. Ale všichni bychom v našich životech dozajista našli nějakou tu chvilku, z níž sentimentalita přímo karamelově kape. Ani já před tím neutekla.
"Sen zvláštnu podobu máva,
keď ho chceš vychutnať do sýta
Ten čo sa vždy len schovával
prichádza a teraz už na nič sa nepýta.
Na teba hľadí.
Viem, láska má veľa podôb,
nechce sa ukázať zranená
Môj sen však znamenal mnoho,
Smútok a nádej si chodili bez mena
Zdalo sa mi že sa svet zbláznil
Stál tam on
a možno chcel byť mojim snom
Vzácne smelým pohľadom
A možno hviezdy padali,
keď moje oči plakali
Možno mal ma veľmi rád
len mi to nechcel dokázať
..."
úterý 21. dubna 2009
Děkuji
Nevím, jak bych to měla přesně vyjádřit, přesně vyslovit či napsat, aby to obsáhlo alespoň polovinu toho, co mám na srdci a co bych tak ráda sdělila. Skutečnost, na niž jsou všechna slova krátká. Ač se snažím sebevíc, vystihnout pravou podstatu sdělení mi jaksi nelze.
J., jsem opravdu neskutečně ráda a všem životním okolnostem vděčná, že jsem na své cestě potkala zrovna Tebe. Tebe, jež dokáže moje abstraktní myšlenky zkonkrétnit ve slova, tebe, jež mi poradí tam, kam mé úvahy nedosáhnou, tebe... TEBE.
♥
J., jsem opravdu neskutečně ráda a všem životním okolnostem vděčná, že jsem na své cestě potkala zrovna Tebe. Tebe, jež dokáže moje abstraktní myšlenky zkonkrétnit ve slova, tebe, jež mi poradí tam, kam mé úvahy nedosáhnou, tebe... TEBE.
♥
Roger
Nejspíš začínám chápat podivné až vyšinuté činy a pohnutky slavných a převážně nepochopených umělců. Od rána pociťuji na tuto hodinu nezvykle silné nutkání vydat se své hryzající frustrace rozředit pivem. Nebo se o to alespoň pokusit. Přičemž do oken žhnoucí slunce mým duševním pochodům jen mlčky dává za pravdu.
Jo, pánové, rozumím vám.
Jo, pánové, rozumím vám.
Ve zkratce
Konec minulého týdne se nesl ve znamení euforie. Dny a momenty v nich prožité si právem zaslouží titul prozatím nejlepších v tomto roce. Stručný obsah všech těch bezchybných vteřin seskupených do oněch dvou dnů by se dal interpretovat takto:
Po čtvrteční přednášce moderní architektury, na níž si pravidelně chrochtám blahem, jaký že to vynikající předmět jsem si vybrala, jsem se odebrala na autobusové stanoviště. Po dlouhé době do našeho města opět zavítala M. Důvod k radosti sám o sobě.
S M. následovala naše tradiční zastávka na jedno pšeničné pivo a po jeho vyprázdnění byl již nejvyšší čas, vypravit se na koncert. S ohlédnutím zpět hodnotím cestu na místo konání jako humornou, však ve chvíli, kdy jsme s M. ve snaze najít kulturní středisko bloudily ghettem, mi, věru, do smíchu nebylo. Nějako mezi mé hobby nespadá bloudění za stmívání mezi polorozloženými domy, kde čas od času vzplane hrouda odpadků, či rovnou celý kontejner, skupina nepřizpůsobivých občanů za halasného povykování veze vozík plně naložen kovy určenými do sběrny a k tomu všemu mi v tašce vibruje mobilní telefon. V přijmutí hovoru mi však brání podvědomé obavy z toho, že mi po vyndání z mošny prostě zmizí.
Koncert sám o sobě stál za to. Na Psích vojácích jsem byla poprvé a doufám, že ne naposled. Texty, nutící k zamyšlení sám nad sebou, nad lidmi blízkými i vzdálenými, nad životem... I nad tou oberodpornou parodií na pivo, jež v sále byla jako jediná k dostání.
Po utichnutí klavíru a zpívaných i recitovaných slov následovalo další pšeničné pivo pro zpravení chuti, teplé večerní potěšení pro žaludek a vyhřátý pelech. A bitva o deky. Když v jedné posteli pod dvěma přikrývkami snaží se usnout tři lidé, nebývá to zpravidla bez obtíží.
Páteční výlet na naše oblíbené místečko zhatily prudké, téměř monzunové deště. Místo procházky po čerstvém vzduchu jsme s M. tedy byly odsouzeny do restauračního zařízení. Taky dobře. Višňového piva není nikdy dost.
Den utekl jak voda. Není se čemu divit, v takové skvělé společnosti.
Na závěr jsme se přiblížily opět do centra, abychom na naše noční tahy vytáhly i J., H., pokud možno i T. a ostatní. Ovšem vzhledem k pátku by bylo jednodušší podrbat krokodýla za ouškem, než najít jediné volné místo v jakékoliv ucházející hospodě. Naše nohy za sebou měly sto jarních kilometrů a stále samá voda. Oh, ano, pokud naše srdíčka zaplesala nad volným stolem, pak v podniku, kde jsme pro obsluhu nejspíše byly všechny tři neviditelné, načež jsme se s patřičným klením logicky zvedly a odešly pátrat dále.
Štěstí se na nás usmálo až na místě, kde točí to ono tak umě nařezané pivo. Po několika uběhlých časových jednotkách opravdu dorazili i H. a T. A to vám přišel zlatý hřeb. Kdo nezažil, nedokáže nikdy pochopit, jaký je to nirvanický pocit, po tak krásném dni sedět v tak útulné kavárně, popíjet tak dobré a tak esteticky servírované pivo a hlavně mít kolem sebe téměř všechny své nejbližší takto pohromadě. Jedny z okamžiků, které by se měly tesat do kamene na věčnost. Další den se pomalu nachýlil ke svému konci.
Pomalu se na obzoru rýsuje to, co již obě s M. vidíme, ale prozatím si odmítáme připouštět. Sobotní odpoledne brzy zaklepe na vrátka, pro M. si přijede autobus a odvleče si ji do míst tradičních denních stereotypů.
Absolvovaly jsme tedy poslední nákupy před jejím odjezdem. Na cestu je třeba sehnat si nějaké ty poživatiny a hlavně švestkové nealko Bernardy do zásoby.
Zbyla naštěstí ještě hrstka volného času, již jsme se rovněž rozhodly strávit perspektivně. Odebraly jsme se na střechu a nafotily několik fotek pro její školní projekt. Slunce na nebi v našich duších, potažmo i očích. Zastavit tak koloběh hodin...
Střih. Objímání. Smutek. Loučení. Zase příště. Sezení v autobuse. Cesta domů. Zírání do zdi. Opět krvavá ztráta čehosi v sobě.
Setřít slzy, vydechnout a vydat se vstříc dalším okamžikům. Každá jinde. Každá jinde, ale i tak s lačností po žití. Po žití a užívání, nikoliv přežívání. Ano, život je krásný.
Po čtvrteční přednášce moderní architektury, na níž si pravidelně chrochtám blahem, jaký že to vynikající předmět jsem si vybrala, jsem se odebrala na autobusové stanoviště. Po dlouhé době do našeho města opět zavítala M. Důvod k radosti sám o sobě.
S M. následovala naše tradiční zastávka na jedno pšeničné pivo a po jeho vyprázdnění byl již nejvyšší čas, vypravit se na koncert. S ohlédnutím zpět hodnotím cestu na místo konání jako humornou, však ve chvíli, kdy jsme s M. ve snaze najít kulturní středisko bloudily ghettem, mi, věru, do smíchu nebylo. Nějako mezi mé hobby nespadá bloudění za stmívání mezi polorozloženými domy, kde čas od času vzplane hrouda odpadků, či rovnou celý kontejner, skupina nepřizpůsobivých občanů za halasného povykování veze vozík plně naložen kovy určenými do sběrny a k tomu všemu mi v tašce vibruje mobilní telefon. V přijmutí hovoru mi však brání podvědomé obavy z toho, že mi po vyndání z mošny prostě zmizí.
Koncert sám o sobě stál za to. Na Psích vojácích jsem byla poprvé a doufám, že ne naposled. Texty, nutící k zamyšlení sám nad sebou, nad lidmi blízkými i vzdálenými, nad životem... I nad tou oberodpornou parodií na pivo, jež v sále byla jako jediná k dostání.
Po utichnutí klavíru a zpívaných i recitovaných slov následovalo další pšeničné pivo pro zpravení chuti, teplé večerní potěšení pro žaludek a vyhřátý pelech. A bitva o deky. Když v jedné posteli pod dvěma přikrývkami snaží se usnout tři lidé, nebývá to zpravidla bez obtíží.
Páteční výlet na naše oblíbené místečko zhatily prudké, téměř monzunové deště. Místo procházky po čerstvém vzduchu jsme s M. tedy byly odsouzeny do restauračního zařízení. Taky dobře. Višňového piva není nikdy dost.
Den utekl jak voda. Není se čemu divit, v takové skvělé společnosti.
Na závěr jsme se přiblížily opět do centra, abychom na naše noční tahy vytáhly i J., H., pokud možno i T. a ostatní. Ovšem vzhledem k pátku by bylo jednodušší podrbat krokodýla za ouškem, než najít jediné volné místo v jakékoliv ucházející hospodě. Naše nohy za sebou měly sto jarních kilometrů a stále samá voda. Oh, ano, pokud naše srdíčka zaplesala nad volným stolem, pak v podniku, kde jsme pro obsluhu nejspíše byly všechny tři neviditelné, načež jsme se s patřičným klením logicky zvedly a odešly pátrat dále.
Štěstí se na nás usmálo až na místě, kde točí to ono tak umě nařezané pivo. Po několika uběhlých časových jednotkách opravdu dorazili i H. a T. A to vám přišel zlatý hřeb. Kdo nezažil, nedokáže nikdy pochopit, jaký je to nirvanický pocit, po tak krásném dni sedět v tak útulné kavárně, popíjet tak dobré a tak esteticky servírované pivo a hlavně mít kolem sebe téměř všechny své nejbližší takto pohromadě. Jedny z okamžiků, které by se měly tesat do kamene na věčnost. Další den se pomalu nachýlil ke svému konci.
Pomalu se na obzoru rýsuje to, co již obě s M. vidíme, ale prozatím si odmítáme připouštět. Sobotní odpoledne brzy zaklepe na vrátka, pro M. si přijede autobus a odvleče si ji do míst tradičních denních stereotypů.
Absolvovaly jsme tedy poslední nákupy před jejím odjezdem. Na cestu je třeba sehnat si nějaké ty poživatiny a hlavně švestkové nealko Bernardy do zásoby.
Zbyla naštěstí ještě hrstka volného času, již jsme se rovněž rozhodly strávit perspektivně. Odebraly jsme se na střechu a nafotily několik fotek pro její školní projekt. Slunce na nebi v našich duších, potažmo i očích. Zastavit tak koloběh hodin...
Střih. Objímání. Smutek. Loučení. Zase příště. Sezení v autobuse. Cesta domů. Zírání do zdi. Opět krvavá ztráta čehosi v sobě.
Setřít slzy, vydechnout a vydat se vstříc dalším okamžikům. Každá jinde. Každá jinde, ale i tak s lačností po žití. Po žití a užívání, nikoliv přežívání. Ano, život je krásný.
pondělí 20. dubna 2009
Drobné životní radosti
Po včerejším dni jsem si plným právem zasloužila tak skvělý večer. Bonbónek na konci strastiplné cesty.
Abych výše zmíněné situace blíže specifikovala,po ránu v poledne jsem si řekla, že uklidím ten nemístný bordel, jež se tu během víkendu nejenže vyskytl, ale dokonce v silné míře přemnožil, a kolem druhé vyrazím ven, nechávat se slunečními paprsky lačně krmit vitaminem D.
V praxi to ovšem vypadalo poněkud odlišně. Poklízení se protáhlo až do večera. Umýt sebe, svoje vlasy, nato i koupelnu, poskládat oblečení a nakomínkovat do skříní, najít velikostí odpovídající prostěradlo a povlečení, převléct je a celou postel poté ustlat, vysát drobky, hobliny, prach, vlasy a potkaní papání z koberce a nevysát přitom jediný klíč, jedinou diodu ani šroubek (Velice náročná a komplikovaná činnost!), urovnat zdejší železářství, sesbírat ten závratný počet lahví, jež sem nejspíš spadl odkudsi shůry... A nakonec toho všeho se začenicháním kvitovat, že sprchovat jsem se skutečně nemusela, jelikož po tomto uklízecím maratonu ze mě lilo víc, než z namakaného, hormony vykrmeného poloimpotenta někde v posilovně.
V rámci povolených ztrát jsem tedy přišla o pár nehtů, téměř veškerou svou energii, snad kýbl potu a několik nealko Stell a švestkových Bernardů, kterýmiž jsem dorovnávala tekutinový a iontový odliv.
Ani bych nečekala, že po takovémto martyriu mohu prožít tak úžasný závěr dne. Pár chvil předtím, než se slunce definitivně rozhodlo zapadnout za obzor, jsme se s J. vydaly na procházku historickým centrem města, kde jsme míjely několik zaparkovaných vetránů, dále naše kroky směřovaly kolem chrámu a nakonec i hradu. V zalesněných kopcích jsme zakotvily u altánku, kde se před našimi zraky rozprostřel výhled na značnou část města, na všechny ty domy, silnice, neony, nemocnice, kostely, nádraží... K tomu vál příjemně teplý jarní větřík, slunce klouzalo níž a níž, obloha oranžověla, růžověla a postupně tmavla a nad hlavami nám s tichvým plácáním křídly poletovali netopýři...
Ačkoliv v tomto městě bydlím od narození, na tomto místě jsem stanula poprvé. Poprvé a hned si ho zamilovala. Atmosféra okamžiků jako jsou tyto, se slovy popsat nedá.
Vše prokládáno našimi diskusemi, řešením všemožných životních propletenců, jež nám osud zauzlovává právě tak, abychom se během našich bytí nestihli začít nudit a neusnuli na vavřínech.
Po takové procházce bylo třeba doplnit tekutinový deficit krásně vychlazeným Hoegaardenem a spadnout do měkkých peřin, kde se té noci spalo obzvláště hluboce a spokojeně.
Abych výše zmíněné situace blíže specifikovala,
V praxi to ovšem vypadalo poněkud odlišně. Poklízení se protáhlo až do večera. Umýt sebe, svoje vlasy, nato i koupelnu, poskládat oblečení a nakomínkovat do skříní, najít velikostí odpovídající prostěradlo a povlečení, převléct je a celou postel poté ustlat, vysát drobky, hobliny, prach, vlasy a potkaní papání z koberce a nevysát přitom jediný klíč, jedinou diodu ani šroubek (Velice náročná a komplikovaná činnost!), urovnat zdejší železářství, sesbírat ten závratný počet lahví, jež sem nejspíš spadl odkudsi shůry... A nakonec toho všeho se začenicháním kvitovat, že sprchovat jsem se skutečně nemusela, jelikož po tomto uklízecím maratonu ze mě lilo víc, než z namakaného, hormony vykrmeného poloimpotenta někde v posilovně.
V rámci povolených ztrát jsem tedy přišla o pár nehtů, téměř veškerou svou energii, snad kýbl potu a několik nealko Stell a švestkových Bernardů, kterýmiž jsem dorovnávala tekutinový a iontový odliv.
Ani bych nečekala, že po takovémto martyriu mohu prožít tak úžasný závěr dne. Pár chvil předtím, než se slunce definitivně rozhodlo zapadnout za obzor, jsme se s J. vydaly na procházku historickým centrem města, kde jsme míjely několik zaparkovaných vetránů, dále naše kroky směřovaly kolem chrámu a nakonec i hradu. V zalesněných kopcích jsme zakotvily u altánku, kde se před našimi zraky rozprostřel výhled na značnou část města, na všechny ty domy, silnice, neony, nemocnice, kostely, nádraží... K tomu vál příjemně teplý jarní větřík, slunce klouzalo níž a níž, obloha oranžověla, růžověla a postupně tmavla a nad hlavami nám s tichvým plácáním křídly poletovali netopýři...
Ačkoliv v tomto městě bydlím od narození, na tomto místě jsem stanula poprvé. Poprvé a hned si ho zamilovala. Atmosféra okamžiků jako jsou tyto, se slovy popsat nedá.
Vše prokládáno našimi diskusemi, řešením všemožných životních propletenců, jež nám osud zauzlovává právě tak, abychom se během našich bytí nestihli začít nudit a neusnuli na vavřínech.
Po takové procházce bylo třeba doplnit tekutinový deficit krásně vychlazeným Hoegaardenem a spadnout do měkkých peřin, kde se té noci spalo obzvláště hluboce a spokojeně.
neděle 19. dubna 2009
Písničky VI
Hip hip hurra - Die Ärzte
Dalo by se suverénně říci, že toto je jasná písnička několika minulých dní.
Krásné počasí klepe na vrata, s každým dnem víc a víc, a stává se tak jen třešničkou na dortu těch senzačně strávených chvil.
Dalo by se suverénně říci, že toto je jasná písnička několika minulých dní.
Krásné počasí klepe na vrata, s každým dnem víc a víc, a stává se tak jen třešničkou na dortu těch senzačně strávených chvil.
"Weißt Du noch wie's früher war?
Früher war alles schlecht
Der Himmel grau, die Menschen mies
Die Welt war furchtbar ungerecht
Doch dann, dann kam die Wende - unser Leid war zu Ende
Hip hip hurra!
Alles ist super
Alles ist wunderbar
Hip hip hurra!
Alles ist besser
als es damals war
Früher waren wir alle traurig - wir weinten jeden Tag
Es nieselte - wir waren oft krank
Jetzt ist alles total stark
Jetzt lachen immer alle und reißen ständig Witze
Wir sind nur noch am baden gehen - wejen die Hitze
Und ich find es wirklich stark
daß ich das noch erleben darf
Hip hip hurra!
Alles ist super
Alles ist wunderbar
Hip hip hurra!
Alles ist besser
als es gestern war
Alle sind happy
alle sind glücklich
alle sind froh
und überall wo man hinguckt:
Liebe und Frieden und so
Gestern ging es allen dreckig
heute geht es steil bergauf
Jeder hat sechs Richtige - alle sind total gut drauf
Europa, Asien, Afrika, Australien und Amerika:
Friede, Freude, Eierkuchen - alle singen jajajaaaaa
Hip hip hurra!
Alles ist super
Alles ist wunderbar
Hip hip hurra!
Alles ist besser
als es gestern war"
sobota 18. dubna 2009
Pastva pro oči
Včera.
Unešení. Obdiv. Krása. Šikovnost. Skvost. Fascinace. Nadšení. Dokonalost. Úžas. Vizuální poutavost.
Zašli jsme si s přáteli na jedno. A musím říci, že nikdy předtím mi na požádání řezaného piva nebyl přinesen takovýto úchvatný skvost. Smekám!
Unešení. Obdiv. Krása. Šikovnost. Skvost. Fascinace. Nadšení. Dokonalost. Úžas. Vizuální poutavost.
Zašli jsme si s přáteli na jedno. A musím říci, že nikdy předtím mi na požádání řezaného piva nebyl přinesen takovýto úchvatný skvost. Smekám!
Je jaro
...a zvláštní existence se bujaře rojí.
Jinak si nedokážu vysvětlit tu skutečnost, že po dobu předešlých dvou dní jsem během korzování nejen městem, ale i příměstskými částmi potkala alespoň deset lidí, u kterých bylo za á silně nepravděpodobné, že bych na ně narazila a za bé šlo o osoby, na které jsem skutečně nijak zvlášť narazit netoužila. (Pro upřesnění - na pár z nich leda bucharem)
Jinak si nedokážu vysvětlit tu skutečnost, že po dobu předešlých dvou dní jsem během korzování nejen městem, ale i příměstskými částmi potkala alespoň deset lidí, u kterých bylo za á silně nepravděpodobné, že bych na ně narazila a za bé šlo o osoby, na které jsem skutečně nijak zvlášť narazit netoužila. (Pro upřesnění - na pár z nich leda bucharem)
středa 15. dubna 2009
Blízká setkání plynárenského druhu
Bylo, nebylo.
Za devatero skládkami a devatero vytunelovanými podniky, město veleslavné rozprostírá se. V něm žije a svá dobrodružství prožívá urozená princezna. Éterické stvoření, jež mají asi plynárny nadmíru rády.
Než odstěhovala se z jednoho skvostného hradu do druhého, praskly plynonosné trubky a bylo na čase, povolat švarné mládence z plyncechu a učiniti opravu. Týden bez plynu. Týden bezteplého do huby teplé krmě.
Sotva v novém letohrádku počala se zabydlovati, došlo k opětovnému *PUK* a další žluté trubkyšly do háje do věčných lovišť odebéraly se.
Inu, dosti zbytečných keců, nicméně pánové z plynáren mají zaměstnání, při nemž se čas od času musí náležitě pobavit.
Kupříkladu nedávno. Zrovinka tehdy, když šli napravovat výše zmíněné škody. Halí belí, princezna v zelí. Sní si zrovna své surrealistické sny v tu nekřesťanskou hodinu (Nelidských osm ráno), když tu náhle crrr a buch, buch, klik cvakla, dvéře letí, plynaři vchází do dveří.
Situace, kdy lepá urozená děva instinktivně skáče z postele, na sobě pomuchlané triko s neodolatelným übersexy nápisem Býval jsem agentem STB a k tomu všemu snažící se přimět své stále spící oči k zaostření.
Všude kolem pořádek asi takový, jako když student přijde v noci z náročné, samozřejmě studijní akce a již nemá síly ani morál po sobě zhola nic urovnávat. První ranní šok překonán.
Další přichází vzápětí. Švarný jinoch během rázné chůze k wafakám zakopává o sbírku mnoha a mnoha prázdných lahví, jež se pod stolem a vedle gauče stihly za těch pár měsíců nashromáždit a dosud se je nikdo neobtěžoval vrátit zpět dojednoty zuprmárketu. Asi se přemnožily. Samy. Svině. To by nikdo přeci vypít nemohl.
Co k tomu dále říci? Snad jen toliko, že veškeré postavy jsou smyšlené a že jakákoliv podobnost s realitou čistě náhodná jest. A také bych dodala to, že nikoho z těchto plynárenských zaměstnanců snad zase dlouho nepotkám.
Za devatero skládkami a devatero vytunelovanými podniky, město veleslavné rozprostírá se. V něm žije a svá dobrodružství prožívá urozená princezna. Éterické stvoření, jež mají asi plynárny nadmíru rády.
Než odstěhovala se z jednoho skvostného hradu do druhého, praskly plynonosné trubky a bylo na čase, povolat švarné mládence z plyncechu a učiniti opravu. Týden bez plynu. Týden bez
Sotva v novém letohrádku počala se zabydlovati, došlo k opětovnému *PUK* a další žluté trubky
Inu, dosti zbytečných keců, nicméně pánové z plynáren mají zaměstnání, při nemž se čas od času musí náležitě pobavit.
Kupříkladu nedávno. Zrovinka tehdy, když šli napravovat výše zmíněné škody. Halí belí, princezna v zelí. Sní si zrovna své surrealistické sny v tu nekřesťanskou hodinu (Nelidských osm ráno), když tu náhle crrr a buch, buch, klik cvakla, dvéře letí, plynaři vchází do dveří.
Situace, kdy lepá urozená děva instinktivně skáče z postele, na sobě pomuchlané triko s neodolatelným übersexy nápisem Býval jsem agentem STB a k tomu všemu snažící se přimět své stále spící oči k zaostření.
Všude kolem pořádek asi takový, jako když student přijde v noci z náročné, samozřejmě studijní akce a již nemá síly ani morál po sobě zhola nic urovnávat. První ranní šok překonán.
Další přichází vzápětí. Švarný jinoch během rázné chůze k wafakám zakopává o sbírku mnoha a mnoha prázdných lahví, jež se pod stolem a vedle gauče stihly za těch pár měsíců nashromáždit a dosud se je nikdo neobtěžoval vrátit zpět do
"Ouuu... Jejda... Pardon... Co jste slavili? Velikonoce?"
"No... To se tu tak nějak... Nasbíralo..."
Co k tomu dále říci? Snad jen toliko, že veškeré postavy jsou smyšlené a že jakákoliv podobnost s realitou čistě náhodná jest. A také bych dodala to, že nikoho z těchto plynárenských zaměstnanců snad zase dlouho nepotkám.
Maximálněmaximálnínaspeedovanost
Vcévnímřečištipřebytekadrenalinu
Nezdravášílenáaneobvyklánaspeedovanost
Vkaždétělníbuňcepocitžebrzydojdekvýbuchu
Celýdenběhánípoměstězařizováníatotálnínestíhání
Neschopnostsezastavitanipopříchodunaprivát
Hladinahormonuzarputileodmítáklesat
Sednoutsijevýkontakřkanemožný
Přetlakenergiehyperaktivita
Člověktakzabijedvěmouchyjednouranou
Uvědomísijaksecítídrogovězávislýpokaždédalšídávce
Zároveňsejimvysmívájelikožtohlevšechnomázadarmo
Nezdravášílenáaneobvyklánaspeedovanost
Vkaždétělníbuňcepocitžebrzydojdekvýbuchu
Celýdenběhánípoměstězařizováníatotálnínestíhání
Neschopnostsezastavitanipopříchodunaprivát
Hladinahormonuzarputileodmítáklesat
Sednoutsijevýkontakřkanemožný
Přetlakenergiehyperaktivita
Člověktakzabijedvěmouchyjednouranou
Uvědomísijaksecítídrogovězávislýpokaždédalšídávce
Zároveňsejimvysmívájelikožtohlevšechnomázadarmo
úterý 14. dubna 2009
Písničky V
Für immer - Tanzwut
Když jsem tam žila poprvé, uvědomila jsem si, kam mě celá moje minulost směrovala a kde chci strávit veškerou svou budoucnost. Další dny, měsíce i roky.
Když jsem tam žila podruhé, prožila jsem ten nejkrásnější a nejúžasnější čas svého života a splnila si snad všechny své dosavadní sny.
Když jsem tam zavítala potřetí, byť jen na pár dní, jen jsem se utvrdila v tom, kde je mé doma.
A teď tu sedím, daleko od zmiňovaného místa a fotky nafocené mou rukou spolu s textem této písničky způsobují to, že mi srdce snad vykrvácí mezi žebra a slané slzy stékají po tváři. Cítím prázdno. Prázdno a přitom obrovskou touhu. Životní sílu. Mám důvod. Vím. Chci. Dosáhnu.
Když jsem tam žila poprvé, uvědomila jsem si, kam mě celá moje minulost směrovala a kde chci strávit veškerou svou budoucnost. Další dny, měsíce i roky.
Když jsem tam žila podruhé, prožila jsem ten nejkrásnější a nejúžasnější čas svého života a splnila si snad všechny své dosavadní sny.
Když jsem tam zavítala potřetí, byť jen na pár dní, jen jsem se utvrdila v tom, kde je mé doma.
A teď tu sedím, daleko od zmiňovaného místa a fotky nafocené mou rukou spolu s textem této písničky způsobují to, že mi srdce snad vykrvácí mezi žebra a slané slzy stékají po tváři. Cítím prázdno. Prázdno a přitom obrovskou touhu. Životní sílu. Mám důvod. Vím. Chci. Dosáhnu.
"Ich wollte Dich berühren
Doch Du scheinst unendlich weit von mir
Von mir gegangen zu sein
Wie einst in meinen Träumen `rauf beschworen
Hattest Du mich auserkoren
Für unsere Ewigkeit
Für immer – hattest Du gesagt
Für immer – sagtest Du
Trotz Deines Schweigens das mich quält
Ist alles was jetzt zählt, das unsere Welt zerfällt
Und zwischen uns Leere
In mir erstickt ein müder Schrei
Will Deinen Zauber nicht verlieren
Doch bin ich schon dabei
Für immer
Für immer – nur mit Dir wollt ich sein
Für immer
Für immer – nur mit Dir allein"
sobota 11. dubna 2009
Jedno ranní uvědomění
Po dlouhé době jsem se z ničeho nic pustila do překladů a čekalo na mě tak nepříjemné rozčarování. Pocit, jako když si člověk vlastní rukou nečekaně ohmatá něco, co si nepřipouštěl. Ve své spokojenosti z momentálního okamžiku se od své budoucnosti odvrátil zády a dělal, jako by nic.
Proč?
Překlad mi nejde už zdaleka tak automaticky jako dříve. První kudla mezi žebra. Místy mi dělá opravdu znatelné problémy. Pár pasáží nezvládám vůbec. Druhá kudla mezi žebra. Procitnutí. Na svojí náročné cestě kupředu jsem se pohodlně usadila do trávy a spokojeně si chrochtám na jednom místě, i když vím, jaká dálka mě ještě čeká. Třetí kudla mezi žebra.
Kdepak. Dám se do toho apokusím se vytrvat vytrvám. Jeden plán se už rýsuje. V zimě bych již měla vědět, jak se věci budou mít. Případně dojde na plán B.
Proč?
Překlad mi nejde už zdaleka tak automaticky jako dříve. První kudla mezi žebra. Místy mi dělá opravdu znatelné problémy. Pár pasáží nezvládám vůbec. Druhá kudla mezi žebra. Procitnutí. Na svojí náročné cestě kupředu jsem se pohodlně usadila do trávy a spokojeně si chrochtám na jednom místě, i když vím, jaká dálka mě ještě čeká. Třetí kudla mezi žebra.
Kdepak. Dám se do toho a
čtvrtek 9. dubna 2009
Narozeninování
Ačkoliv by to do něj nikdo neřekl, obdržel F. od života darem čtvrtý křížek. Připíjení, opíjení zapíjení a oslavování na jeho počest budiž naplánováno na dnešní večer.
A jak to mým zvykem bývá, nákup prezentů odkládám pravidelně na chvíli poslední. Sice jsem se vlivem úplňku v noci téměř nevyspala, ale ráno jsem zatla zuby, lupla si do útrob dvě silné kávy a vydala se do ulic, spoléhajíc na štěstí.
Ani jsem se na sluníčkem rozpáleném betonu příliš neohřála a už mou tvář zdobil pobavený úsměv a tašku vyplňovala zakoupená kořist. F. bude mít z takového praktického dárečku radost!
A jak to mým zvykem bývá, nákup prezentů odkládám pravidelně na chvíli poslední. Sice jsem se vlivem úplňku v noci téměř nevyspala, ale ráno jsem zatla zuby, lupla si do útrob dvě silné kávy a vydala se do ulic, spoléhajíc na štěstí.
Ani jsem se na sluníčkem rozpáleném betonu příliš neohřála a už mou tvář zdobil pobavený úsměv a tašku vyplňovala zakoupená kořist. F. bude mít z takového praktického dárečku radost!
Všechno špatné může být k něčemu dobré
V pondělí jsem místo psaní seminární práce vysedávání na sluníčku, a relaxování strávila značnou část dne v nemocnici. Byla zrovna noc, když se o mě bez zaklepání a bez zeptání pokusil pan Kolaps. Valné podezření padlo i na to, že bych mohla mít něco se srdcem, tak jsem hned ráno byl nasednuta do auta a odvezena směr onen podivný, dezinfekcí páchnoucí veledům.
Překvapení čekalo již v první části komunikace s personálem. Lidské zdraví a podezření na srdeční potíž jsou patrně méně důležité, nežli to, že vzhledem k trvalému bydlišti tam a tam nemám v této nemocnici co pohledávat a že se mám eliminovat kam chci. Asi jsem přespříliš naivní, když se domnívám, že lékaři jsou tu od toho, aby nám pomáhali a nikoliv k tomu, aby s pacienty hráli hru Přehodit tento horký a otravný brambor někam jinam.
Budiž. Po pár ne zrovna hřejivých slovech, jež se donesly k jejich uším, se jim protivné a jistě i hypochondrické brambory zželelo a rozhodli se ji pro tentokrát vyšetřit. Šlechetnost sama, budu jim každou noc vděky ve snách líbat nohy.
Následovalo předlouhé čekání, zmizení třiceti korun z peněženky, předlouhé čekání, EKG, předlouhé čekání, měření tlaku, předlouhé čekání, odběry krve, předlouhé čekání, předlouhé čekání, předlouhé čekání... Haleluja, výsledky.
(Pokud by nějaký starý člověk nebo někdo, koho sužují srdeční problémy, měl opravdu akutní infarkt myokardu, nejspíš by ho po takovém přístupu a zdlouhavém zkoumání mohli deportovat rovnou k panu patologovi.)
Paní doktorka byla ovšem narozdíl od valné většiny zaměstnanců velice milá a ochotná. Dodatečné díky patří její osobě. Ještě se mě zeptala na několik věcí, aby se něco závažného nepřehlédlo a přešla k vyhodnocování výsledků. Naštěstí šlo jen o vyčerpání a velký psychický nápor, jinak vážného nic. Testy zcela v pořádku. Takovou radost jsem nepocítila již dlouho! Ve chvílích, jako je tato, si člověk skutečně uvědomí, že zdraví má jen jedno.
Tak tedy EKG v pořádku, biochemie v pořádku, hematologie v pořádku... A zpráva nejvíce potěšující: Jaterní testy rovněž zcela v pořádku! To je třeba oslavit!
Překvapení čekalo již v první části komunikace s personálem. Lidské zdraví a podezření na srdeční potíž jsou patrně méně důležité, nežli to, že vzhledem k trvalému bydlišti tam a tam nemám v této nemocnici co pohledávat a že se mám eliminovat kam chci. Asi jsem přespříliš naivní, když se domnívám, že lékaři jsou tu od toho, aby nám pomáhali a nikoliv k tomu, aby s pacienty hráli hru Přehodit tento horký a otravný brambor někam jinam.
Budiž. Po pár ne zrovna hřejivých slovech, jež se donesly k jejich uším, se jim protivné a jistě i hypochondrické brambory zželelo a rozhodli se ji pro tentokrát vyšetřit. Šlechetnost sama, budu jim každou noc vděky ve snách líbat nohy.
Následovalo předlouhé čekání, zmizení třiceti korun z peněženky, předlouhé čekání, EKG, předlouhé čekání, měření tlaku, předlouhé čekání, odběry krve, předlouhé čekání, předlouhé čekání, předlouhé čekání... Haleluja, výsledky.
(Pokud by nějaký starý člověk nebo někdo, koho sužují srdeční problémy, měl opravdu akutní infarkt myokardu, nejspíš by ho po takovém přístupu a zdlouhavém zkoumání mohli deportovat rovnou k panu patologovi.)
Paní doktorka byla ovšem narozdíl od valné většiny zaměstnanců velice milá a ochotná. Dodatečné díky patří její osobě. Ještě se mě zeptala na několik věcí, aby se něco závažného nepřehlédlo a přešla k vyhodnocování výsledků. Naštěstí šlo jen o vyčerpání a velký psychický nápor, jinak vážného nic. Testy zcela v pořádku. Takovou radost jsem nepocítila již dlouho! Ve chvílích, jako je tato, si člověk skutečně uvědomí, že zdraví má jen jedno.
Tak tedy EKG v pořádku, biochemie v pořádku, hematologie v pořádku... A zpráva nejvíce potěšující: Jaterní testy rovněž zcela v pořádku! To je třeba oslavit!
neděle 5. dubna 2009
Překvapivě potěšující nákup
Sluníčko svítí, teplo konečně dorazilo, jaro jako obrázek. Jenže je tu nutnost, jet zařídit pár věcí do míst nevalně proslulých - do obchodního centra. Co s tím? Zatnout zuby a pustit se do toho.
Avšak jak jsem se sama přesvědčila, občas mohou i takováto muka přinést moment příjemného překvapení a velice pozitivní výsledek.
V okamžiku, kdy mé typicky obchodově zachmuřené a venkovními paprsky vyčerpané já míjelo supermarket, rozhodlo se zabít dvě mouchy jednou ranou a zaběhnout si tam pro chleba. Jako ten pečený boží dar. Z privátu mi již všechen stihla porozpouštět kyselina chlorovodíková. Na ten tekutý jsem v té chvíli ani nepomyslela. Ale člověk míní, životní situace mění.
Co mě mezi regály nečekalo? Konečně, téměř po roce, jsem objevila obchod, kde prodávají ono famozní, grandiózní, delikátní, mňamózní a všemi možnými i nemožnými superlativy oplývající švestičkové Bernardí nealko pivo!
Aby toho nebylo málo, z další poličky na mě téměř mával tak dlouho sháněný Primátor Stout. A ve chvíli, kdy mé oko spočinulo i na pšeničném bavorském Paulaneru, měla jsem za to, že má lokace není obchod, nýbrž ráj žíznivého gurmána.
Místo původně plánovaného jednoho chleba se tedy má páteř po cestě ke kase prohýbala pod několikakilovým košíkem, obsahujícím chrastící sklo s chlebem tekutým.
Asi si v týdnu seženubatoh basu pick up dodávku kamion a vydám se na nákupy. Švestiček není nikdy dost!
Avšak jak jsem se sama přesvědčila, občas mohou i takováto muka přinést moment příjemného překvapení a velice pozitivní výsledek.
V okamžiku, kdy mé typicky obchodově zachmuřené a venkovními paprsky vyčerpané já míjelo supermarket, rozhodlo se zabít dvě mouchy jednou ranou a zaběhnout si tam pro chleba. Jako ten pečený boží dar. Z privátu mi již všechen stihla porozpouštět kyselina chlorovodíková. Na ten tekutý jsem v té chvíli ani nepomyslela. Ale člověk míní, životní situace mění.
Co mě mezi regály nečekalo? Konečně, téměř po roce, jsem objevila obchod, kde prodávají ono famozní, grandiózní, delikátní, mňamózní a všemi možnými i nemožnými superlativy oplývající švestičkové Bernardí nealko pivo!
Aby toho nebylo málo, z další poličky na mě téměř mával tak dlouho sháněný Primátor Stout. A ve chvíli, kdy mé oko spočinulo i na pšeničném bavorském Paulaneru, měla jsem za to, že má lokace není obchod, nýbrž ráj žíznivého gurmána.
Místo původně plánovaného jednoho chleba se tedy má páteř po cestě ke kase prohýbala pod několikakilovým košíkem, obsahujícím chrastící sklo s chlebem tekutým.
Asi si v týdnu seženu
sobota 4. dubna 2009
Pokerparty
Aneb setkání kuchyňské linky se sprchovým koutem.
Jednoho vlahého večera někdy v polovině týdne jsme s J. doplňovaly tekutinový deficit za pomoci květináče s Hoegaardenem. Během řeči jsme si vzpomněly na obsah jisté sms, jež nám byla v časných ranních (Spíše popůlnočních) hodinách doručena. H. pořádá na svém privátě pokerparty. Bylo rozhodnuto. Domů se ještě nepojede, počastujeme jej svou návštěvou.
A musím konstatovat, že opravdu sice není pokerparty jako pokerparty, leč za účast to rozhodně stálo!
A nějaké ty nejzajímavější postřehy?
Již mezi dveřmi se nám dostalo mírného naznačení dané situace. Lidé i basa piva sice dorazili, nicméně karty zůstaly doma. Pokerparty tak byla degradována na party, na počtu hvězdiček jí to však nikterak neubralo.
Dokonce jsem si po mnoha letech oprášila i své základní znalosti angličtiny. Účast byla mezinárodní. H. je jistě světoslavný a světoznámý, a tak se tam kromě nás vyskytly i slečny z Texasu, či odkud to přicestovaly. Ze sdělení jedné z nich jsem navíc pochytila zajímavou skutečnost. Nejenže slavíme narozeniny ve stejný den, ale navíc si mě prý nedávno prohlížela v centru města. Tedy spíše moje boty, které jí tam padly do oka.
Co mě ale zaujalo opravdu nejvíc, nebyli spoluúčastníci, veliké a pěkně zařízené pokoje, zlatavý mok, ani wc venku na chodbě, nýbrž sprcha. Poprvé v životě jsem se setkala s tak neobvyklým jevem, jakým je sprchový kout situovaný vedle kuchyňské linky. Po zhlédnutí takového osmého divu světa již mohu s klidným srdcem sdělit, že mám konečně empiricky ověřeno, jaké to je, když někdo čumí jako mládě hovězího dobytka na nová vrata. V mé hlavě se zrodila další životní touha. Tam se někdy musím přijít osprchovat! Každý byt má svou zvláštnost a kam se na toto hrabe náš světlík.
A aby toho nebylo málo, posloužila jsem opět dalším praktickým důkazem k tomu, že H. voňavka je skutečně velice přitažlivá. Funguje téměř jako mucholapka. Způsobila dokonce to, že jsem málem odešla domů v jeho kabátě. (Což se mi poslední dobou stává docela často. Mám tendence unášet kabáty nejen známým, ale dokonce neznámým lidem. Ještě, že už na vrata klepe jaro a kabátům a všelijakým jiným přehozům tak brzy odzvoní.)
Jednoho vlahého večera někdy v polovině týdne jsme s J. doplňovaly tekutinový deficit za pomoci květináče s Hoegaardenem. Během řeči jsme si vzpomněly na obsah jisté sms, jež nám byla v časných ranních (Spíše popůlnočních) hodinách doručena. H. pořádá na svém privátě pokerparty. Bylo rozhodnuto. Domů se ještě nepojede, počastujeme jej svou návštěvou.
A musím konstatovat, že opravdu sice není pokerparty jako pokerparty, leč za účast to rozhodně stálo!
A nějaké ty nejzajímavější postřehy?
Již mezi dveřmi se nám dostalo mírného naznačení dané situace. Lidé i basa piva sice dorazili, nicméně karty zůstaly doma. Pokerparty tak byla degradována na party, na počtu hvězdiček jí to však nikterak neubralo.
Dokonce jsem si po mnoha letech oprášila i své základní znalosti angličtiny. Účast byla mezinárodní. H. je jistě světoslavný a světoznámý, a tak se tam kromě nás vyskytly i slečny z Texasu, či odkud to přicestovaly. Ze sdělení jedné z nich jsem navíc pochytila zajímavou skutečnost. Nejenže slavíme narozeniny ve stejný den, ale navíc si mě prý nedávno prohlížela v centru města. Tedy spíše moje boty, které jí tam padly do oka.
Co mě ale zaujalo opravdu nejvíc, nebyli spoluúčastníci, veliké a pěkně zařízené pokoje, zlatavý mok, ani wc venku na chodbě, nýbrž sprcha. Poprvé v životě jsem se setkala s tak neobvyklým jevem, jakým je sprchový kout situovaný vedle kuchyňské linky. Po zhlédnutí takového osmého divu světa již mohu s klidným srdcem sdělit, že mám konečně empiricky ověřeno, jaké to je, když někdo čumí jako mládě hovězího dobytka na nová vrata. V mé hlavě se zrodila další životní touha. Tam se někdy musím přijít osprchovat! Každý byt má svou zvláštnost a kam se na toto hrabe náš světlík.
A aby toho nebylo málo, posloužila jsem opět dalším praktickým důkazem k tomu, že H. voňavka je skutečně velice přitažlivá. Funguje téměř jako mucholapka. Způsobila dokonce to, že jsem málem odešla domů v jeho kabátě. (Což se mi poslední dobou stává docela často. Mám tendence unášet kabáty nejen známým, ale dokonce neznámým lidem. Ještě, že už na vrata klepe jaro a kabátům a všelijakým jiným přehozům tak brzy odzvoní.)
Ponaučení
Asi se budu konečně chovat štědře. Začnu rozdávat. Porozdávám mezi prostý lid notnou dávku váhavosti a nerozhodnosti. Tak dlouho byla moje mozkovna zatížena zásadní otázkou a jejími pro a proti, že v ní téměř došlo ke zkratu. A mně kvůli předlouhému zvažování utekla šance na místo ve vile Tugendhat.
Chybami se člověk učí.
Chybami se člověk učí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)