Drobné životní radosti

Po včerejším dni jsem si plným právem zasloužila tak skvělý večer. Bonbónek na konci strastiplné cesty.

Abych výše zmíněné situace blíže specifikovala, po ránu v poledne jsem si řekla, že uklidím ten nemístný bordel, jež se tu během víkendu nejenže vyskytl, ale dokonce v silné míře přemnožil, a kolem druhé vyrazím ven, nechávat se slunečními paprsky lačně krmit vitaminem D.

V praxi to ovšem vypadalo poněkud odlišně. Poklízení se protáhlo až do večera. Umýt sebe, svoje vlasy, nato i koupelnu, poskládat oblečení a nakomínkovat do skříní, najít velikostí odpovídající prostěradlo a povlečení, převléct je a celou postel poté ustlat, vysát drobky, hobliny, prach, vlasy a potkaní papání z koberce a nevysát přitom jediný klíč, jedinou diodu ani šroubek (Velice náročná a komplikovaná činnost!), urovnat zdejší železářství, sesbírat ten závratný počet lahví, jež sem nejspíš spadl odkudsi shůry... A nakonec toho všeho se začenicháním kvitovat, že sprchovat jsem se skutečně nemusela, jelikož po tomto uklízecím maratonu ze mě lilo víc, než z namakaného, hormony vykrmeného poloimpotenta někde v posilovně.

V rámci povolených ztrát jsem tedy přišla o pár nehtů, téměř veškerou svou energii, snad kýbl potu a několik nealko Stell a švestkových Bernardů, kterýmiž jsem dorovnávala tekutinový a iontový odliv.

Ani bych nečekala, že po takovémto martyriu mohu prožít tak úžasný závěr dne. Pár chvil předtím, než se slunce definitivně rozhodlo zapadnout za obzor, jsme se s J. vydaly na procházku historickým centrem města, kde jsme míjely několik zaparkovaných vetránů, dále naše kroky směřovaly kolem chrámu a nakonec i hradu. V zalesněných kopcích jsme zakotvily u altánku, kde se před našimi zraky rozprostřel výhled na značnou část města, na všechny ty domy, silnice, neony, nemocnice, kostely, nádraží... K tomu vál příjemně teplý jarní větřík, slunce klouzalo níž a níž, obloha oranžověla, růžověla a postupně tmavla a nad hlavami nám s tichvým plácáním křídly poletovali netopýři...

Ačkoliv v tomto městě bydlím od narození, na tomto místě jsem stanula poprvé. Poprvé a hned si ho zamilovala. Atmosféra okamžiků jako jsou tyto, se slovy popsat nedá.

Vše prokládáno našimi diskusemi, řešením všemožných životních propletenců, jež nám osud zauzlovává právě tak, abychom se během našich bytí nestihli začít nudit a neusnuli na vavřínech.

Po takové procházce bylo třeba doplnit tekutinový deficit krásně vychlazeným Hoegaardenem a spadnout do měkkých peřin, kde se té noci spalo obzvláště hluboce a spokojeně.