Ve zkratce

Konec minulého týdne se nesl ve znamení euforie. Dny a momenty v nich prožité si právem zaslouží titul prozatím nejlepších v tomto roce. Stručný obsah všech těch bezchybných vteřin seskupených do oněch dvou dnů by se dal interpretovat takto:

Po čtvrteční přednášce moderní architektury, na níž si pravidelně chrochtám blahem, jaký že to vynikající předmět jsem si vybrala, jsem se odebrala na autobusové stanoviště. Po dlouhé době do našeho města opět zavítala M. Důvod k radosti sám o sobě.
S M. následovala naše tradiční zastávka na jedno pšeničné pivo a po jeho vyprázdnění byl již nejvyšší čas, vypravit se na koncert. S ohlédnutím zpět hodnotím cestu na místo konání jako humornou, však ve chvíli, kdy jsme s M. ve snaze najít kulturní středisko bloudily ghettem, mi, věru, do smíchu nebylo. Nějako mezi mé hobby nespadá bloudění za stmívání mezi polorozloženými domy, kde čas od času vzplane hrouda odpadků, či rovnou celý kontejner, skupina nepřizpůsobivých občanů za halasného povykování veze vozík plně naložen kovy určenými do sběrny a k tomu všemu mi v tašce vibruje mobilní telefon. V přijmutí hovoru mi však brání podvědomé obavy z toho, že mi po vyndání z mošny prostě zmizí.
Koncert sám o sobě stál za to. Na Psích vojácích jsem byla poprvé a doufám, že ne naposled. Texty, nutící k zamyšlení sám nad sebou, nad lidmi blízkými i vzdálenými, nad životem... I nad tou oberodpornou parodií na pivo, jež v sále byla jako jediná k dostání.
Po utichnutí klavíru a zpívaných i recitovaných slov následovalo další pšeničné pivo pro zpravení chuti, teplé večerní potěšení pro žaludek a vyhřátý pelech. A bitva o deky. Když v jedné posteli pod dvěma přikrývkami snaží se usnout tři lidé, nebývá to zpravidla bez obtíží.

Páteční výlet na naše oblíbené místečko zhatily prudké, téměř monzunové deště. Místo procházky po čerstvém vzduchu jsme s M. tedy byly odsouzeny do restauračního zařízení. Taky dobře. Višňového piva není nikdy dost.
Den utekl jak voda. Není se čemu divit, v takové skvělé společnosti.
Na závěr jsme se přiblížily opět do centra, abychom na naše noční tahy vytáhly i J., H., pokud možno i T. a ostatní. Ovšem vzhledem k pátku by bylo jednodušší podrbat krokodýla za ouškem, než najít jediné volné místo v jakékoliv ucházející hospodě. Naše nohy za sebou měly sto jarních kilometrů a stále samá voda. Oh, ano, pokud naše srdíčka zaplesala nad volným stolem, pak v podniku, kde jsme pro obsluhu nejspíše byly všechny tři neviditelné, načež jsme se s patřičným klením logicky zvedly a odešly pátrat dále.
Štěstí se na nás usmálo až na místě, kde točí to ono tak umě nařezané pivo. Po několika uběhlých časových jednotkách opravdu dorazili i H. a T. A to vám přišel zlatý hřeb. Kdo nezažil, nedokáže nikdy pochopit, jaký je to nirvanický pocit, po tak krásném dni sedět v tak útulné kavárně, popíjet tak dobré a tak esteticky servírované pivo a hlavně mít kolem sebe téměř všechny své nejbližší takto pohromadě. Jedny z okamžiků, které by se měly tesat do kamene na věčnost. Další den se pomalu nachýlil ke svému konci.

Pomalu se na obzoru rýsuje to, co již obě s M. vidíme, ale prozatím si odmítáme připouštět. Sobotní odpoledne brzy zaklepe na vrátka, pro M. si přijede autobus a odvleče si ji do míst tradičních denních stereotypů.
Absolvovaly jsme tedy poslední nákupy před jejím odjezdem. Na cestu je třeba sehnat si nějaké ty poživatiny a hlavně švestkové nealko Bernardy do zásoby.
Zbyla naštěstí ještě hrstka volného času, již jsme se rovněž rozhodly strávit perspektivně. Odebraly jsme se na střechu a nafotily několik fotek pro její školní projekt. Slunce na nebi v našich duších, potažmo i očích. Zastavit tak koloběh hodin...

Střih. Objímání. Smutek. Loučení. Zase příště. Sezení v autobuse. Cesta domů. Zírání do zdi. Opět krvavá ztráta čehosi v sobě.
Setřít slzy, vydechnout a vydat se vstříc dalším okamžikům. Každá jinde. Každá jinde, ale i tak s lačností po žití. Po žití a užívání, nikoliv přežívání. Ano, život je krásný.