Navzdory uběhlým dnům, jež by se hodilo počastovat přirovnáním skutečně dokonalé, v sobě začínám pociťovat bodavou posmutnělost, lehce říznutou zoufalostí, steskem po domově, pochybami a přikořeněnou ještě bůhví jakými bolestně negativními emocemi.
Proč? Sama sebe se ptám. Ano. Nacházím i něco málo odpovědí. Odpovědí, u kterých si nejsem jistá, zda-li je opravdu chci nacházet a zpříma se na ně podívat. Jestli chci a hlavně jestli to dokážu.
Při pohledu na kalendář chtě-nechtě začíná cosi ve mně ronit slzy. Jako by něco řezalo mé nitro na kousky. Dva roky zpět. Blížila se doba, během níž se rozhodlo o tom, že jsem nyní tady a ne jinde. Problém jest v tom, že se poslední dobou ptám sama své duše, své mozkovny i svého srdce, jestli jsem i přes to všechno krásné, pozitivní a nenahraditelné neudělala chybu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: