Nemohu si pomoct, ale když se tak letmým okem dívám na všechny své příspěvky na tomto blogu situované, nabývám dojmu, že se téměř většinově týkají nějakých srdečních záležitostí. Chlapů nebo Berlína.
Fajn. Tento tedy nebude nijak převratnou výjimkou.
Sedím na privátě, chystám se vydat do krámku přes ulici na lov poživatin, jen tak relaxuji, prohlížím si fotky... A opět si potvrzuji, že jsem kdesi ztratila srdce. Ano, Berlíne, věř, že si za tebou zase jednou dojedu... Für immer...
Události posledních několika týdnů až měsíců mě neustále jen utvrzují v tom, že tohle je opravdu asi nejperspektivnější řešení.
úterý 28. července 2009
pondělí 27. července 2009
Písničky XI
Immer noch wach - Tanzwut
Po předešlém víkendu tu po ránu poslouchám muziku, dodávám tělu tolik potřebnou energii v podobě snídaně a mžourám před sebe tak rozespalýma očima, jako už dlouho ne.
Hm. Výstižnější to už asi být ani nemůže.
Po předešlém víkendu tu po ránu poslouchám muziku, dodávám tělu tolik potřebnou energii v podobě snídaně a mžourám před sebe tak rozespalýma očima, jako už dlouho ne.
Hm. Výstižnější to už asi být ani nemůže.
"Die Nacht geht zu Ende
Doch es kann noch so viel passieren
Wir können jetzt noch nicht schlafen
Komm lass uns weiter ziehen
Wir haben uns lang nicht gesehen
Schon lang nicht mehr so viel gelacht
Wer weiß wenn's mal wieder so ist
Und wir sind immer noch wach
Noch lang nicht genug
Und immer noch wach
Das Leben gespürt
Getanzt und gelacht
Noch lang nicht genug
Und immer noch wach
Es kann so viel passieren
Am Ende der Nacht
Es ist völlig egal
Das ist eh nicht normal
Das hat keiner geahnt
Das war so nicht geplant
Wir sind immer noch wach"
pátek 24. července 2009
Denní heslo č. XIV
"Co jsem slyšela o alkoholu ve Švédsku, tak to spíš bude očistný abstinenční víkend.
To se tedy budeme muset zabavit jinak. Jak vypadjí Švédi?"
čtvrtek 23. července 2009
Masters of Rock 2009 IV
Neděle 12. 7. 2009
Přibližný průběh našeho posledního dne jsme s M. plánovaly již předem. Bude totiž ten nejdelší a fyzicky nejnáročnější a bylo tedy více než vhodné, vytyčit si alespoň základní strategické body pro jeho co nejzdárnější prožití a hlavně přežití.
Zmíněné body jsme si stanovily přibližně nějak takto:
- Přečkat úspěšně den
- Pěkně se bavit
- Moc se neunavit
- Přiměřeně se věnovat točenému moku
- Bude-li v danou chvíli čas a nálada, možná se dostavit na vystoupení Eluveitie a Die Happy
- Večer se probojovat na přední místa u Arch Enemy (Toť M. přání. Já na hudbu ve stylu "Uargh, uargh, trr, trr, grrr!" přece jen moc nejsem.)
- Celý festivalový program zdárně zakončit u Europe, nejlépe u jejich Final countdown
- Horká medovina na rozehřátí v průběhu chladné noci a na posilněnou k balení našeho haraburdí a ke skládání rosou promáčeného stanu někdy nad ránem
- O půl paté stihnout mašinku
- A hlavně: VYDRŽET CELOU NOC VZHRŮRU, KDYŽ UŽ TY VLAKY JEZDÍ TAK ZKURTIZÁNOVANĚ!!!
Probuzení, černý oděv, snídaně s přídavkem mravenců zdarma jako bonus, ranní očista, prašná silnice vedoucí k reálu likérky. Než se rozhodneme, co dál, je třeba zkontrolovat, zda-li se po dobu naší nepřítomnosti něco závažného nestalo. (Jestli se třeba nerozdává pivo zcela gratis, jestli se kvůli mně nevrátil Einhorn s nabídkou sňatku [ehm], jestli se nezměnil rozpis autogramiád nebo tak něco)
Naznaly jsme, že až na několik nově padlých Toi-Toi bojovnic vůbec nic, tak jsme usedly ke stolkům v blízkosti plzeňského stanu, natankovaly plnou nádrž a vydaly se do Vizovic. Cestou naše fotoaparáty zaměstnala interesantní podívaná, a to, kterak nějaký pan metalista krmil u řeky chumel nutrií. Malé kačenky jsme již dnes však nepotkaly. Dost možná, že skončily na grilu u jednoho z mnoha stanů.
Bylo rovněž nutné jít sbalit stan, jež tu pro M. zanechal J. Vtipná situace. Opravdu vtipná. Plátěný příbytek tohoto typu jsme ani jedna jakteživ nestavěly, natož nepěchovaly do minitaštičky k němu přináležící. Opodál navíc postávalo stádo
Ano, uznávám, že pohled na svě sympatické slečny v miniaturních kraťáskách stojí za to i bez toho, kdy vyhazují ze stanu asi tak tisíc flašek od Coca Coly (Brrr!!!), sto krabiček od cigaret a následně svádí úporný boj kdo s koho s fůrou hmoty a kapesní brašničkou. Ale pomoct mohli. Ponaučení: Příště stany balíme jen v okolí Němců. Tak.
Poté procházka vesnicí, jež se během těchto pár dní díky přívalu tisíců lidí hravě změnila na město, povídání, smích, vítr ve vlasech, zlaté červencové slunce, odrážející se v našich zelených očích, sms zprávy s A., kterýžto byl pracovními povinnostmi donucen letos zůstat doma, radost, další pivko někde v ulicích, fotografování, léto všude kolem nás i v nás. Zastavit tak čas... Kéžby tak tyto čtyři dny nikdy neskončily... Čtyři dny naprosté a nepopsatelné radosti, štěstí a spokojenosti.
Dnešek utekl jako voda. Blížil se večer a spolu s ním i M. tolik očekávaní Arch Enemy. Protlačit se dopředu, aby si M. mohla svou idolku Angelu Gossow prohlédout pěkně zblízka. Vše je v úžasné rovnováze. První den vše započato mým rozplýváním se nad Einhornem a nyní to vše končí u mé spolustanovnice a jejího prolévání slastných slin nad Angelou. Inu, proč ne.
Hudba zmíněné skupiny mi sice nic neříká, ale živé vystoupení se velmi podařilo, atmosféra byla skvělá (Až na pár neodmyslitelných tupců v kotli) a ani já nemohu zapírat skutečnost, že koncert byl výborný a vyluzování takových skřeků budiž bez větších cavyků prohlášeno za umění.
Poslední
Europe rovněž výborní. Klasika s velmi početným publikem. Final Countdown na závěr. Moje osobní písnička léta 2007 opět přichází nyní, kdy je celé léto se všemi jeho pocity i událostmi na chlup stejné. S M. jsme si tento song vychutnaly až do morku kostí. Hlasité zpívání, pivo, cigarety, stále sms s A., objímání, oči zalité slzami naprostého štěstí. Potlesk!
Rozloučení s areálem. Tak zase napřesrok! Vydání se směrem ke stanu. Času jsme však měly požehnaně, tudíž padlo rozhodnutí, udělat si procházku po Vizovicích. Původní plán převržení Toiky vzal z důvodu přemnožení příslušníků státního orgánu v jejich okolí za své. Horká medovina. Příjemný rozhovor s lidmi u stánku a panem medovinářem. Fotografování při okupaci slovenského auta, fotografování při objevení bagru a jeho následném důkladném prozkoumání. Děti si hrály, očekávejte průtrž.
Baterka a pěchování našeho navlhlého megabordelu do krosen. Ono roztřídit ve dvě hodiny ráno do dvou batohů samé černé věci opravdu není žádné pošušňáníčko.
Poté přišel na řadu stan jako takový. S tím naším však nebyly takové trable, jako s tím J. Své senzační áčko (I když toho času pěkně promáčené), na které nedám dopustit, totiž zabalím bez problémů.
To byla ještě ta lepší fáze noci. Krize přichází. Odvláčení zavazadel k vlaku. Příšerná bolest zad a kyčlí. Před čtvrtou hodinou ranní. Blíží se značná ospalost a ještě značnější vyčerpání. A bude hůř.
Narychlo vybílení ještě nějakých zásob jídla. Energie bude potřeba víc, než kdykoliv jindy.
Rozednívání nad obzorem. Zima. Rosa. Vlak. Únava. Strašná únava. Nástup.
"Už ty lístky radši nachystej... Kdyby přišla ta paní píchací..."
Mikrospánek. Přestup. Mé tělo přímo řve po své dávce kvalitního spaní. Absťák. Bolest v každé buňce mého těla. Obdiv všem lidem, kteří vydrží nespat klidně i dva - tři dny v kuse.
Další vlak. Hlava klesá. Chrr... Chrr... Cílová stanice!!! Náš výlet je tímto definitivně skončen. A veškerá euforie vykoupená utrpením.
A to jsme ještě nevěděly, co všechno přijde dál, až po takovémto ráji na zemi padneme rovnýma nohama do reality všedního dne...
středa 22. července 2009
Písničky X
Wahnsinn - Die apokalyptischen Reiter
Život je šílenost. Nic víc, nic míň.
Život je šílenost. Nic víc, nic míň.
"Der Wahnsinn lebt in mir
Wie ein freudiges Tier
Der Abend ist noch jung
Und es giert die Lust etwas Wahnsinniges zu tun.
Lass uns unseren Wahnsinn leben
Der Phantasie ein Stelldichein geben
Lass uns das Himmelreich auf Erden leben
Das Universum aus den Festen heben.
Vermählt im Geiste auf unserer Reise
Auf das der Wahnsinn Leben heiße."
úterý 21. července 2009
Věci, co potěší
"Máloco stojí za to, aby sis kvůli tomu kazila ten pěknej úsměv."
Jsem poslušná slečna, pěkně se výše citovaným výrokem řídím a dobrá nálada se mě tak drží již déle, než 24 hodin. Děkuji. Radost často udělají i ty nejmenší maličkosti.
Poselství?
"Dreh dein Leben..."
Člověk si takhle navečer pokládá zásadní otázky... Co v životě? Co s tím vším? Jak dál? Kam dál? ... A jen tak si mimoděk klikne na jednu fotku, co je zrovna po ruce... Fotku z Berlína... A na ní stojí zrovna toto. Berlín. Dreh dein Leben. Hm. Že bych opravdu měla letos napravit svou předloňskou chybu? A co na to Jan Tleskač?
Člověk si takhle navečer pokládá zásadní otázky... Co v životě? Co s tím vším? Jak dál? Kam dál? ... A jen tak si mimoděk klikne na jednu fotku, co je zrovna po ruce... Fotku z Berlína... A na ní stojí zrovna toto. Berlín. Dreh dein Leben. Hm. Že bych opravdu měla letos napravit svou předloňskou chybu? A co na to Jan Tleskač?
Masters of Rock 2009 III
Sobota 11. 7. 2009
Když po dvou bujarých a velkolepých dnech na hudebním festivalu leze člověk
Během cesty do areálu jsme potkaly mého kamaráda, kterého jsem již dlouho neviděla a o to více se na něj těšila. Prohodili jsme pár příjemných slov, pochválila jsem jeho nový letní sestřih (A mlčky oplakala osud jeho dlouhých loken) a v duchu si sama pro sebe již poněkolikáté sentimentálně konstatovala, že opravdu vypadá jako roztomilý medvídek. Bylo ale načase se s ním zase na nějakou chvíli rozloučit, jelikož nás už H. a O. čekali na našem obligátním srazovém místečku u nudlí.
Přivítání, překvapení ve formě šoku, obdržení dalšího piva. Lidi, notak! Vždyť je teprve poledne!
Dlouho jsme ani s nimi nepobyly (Jen jsme si všichni stihli na vlastní kůži prožít pivko a horolezení na ne zrovna nízkou římsu pod střechou kvůli znenadání propuknuvšímu dešti), jelikož jsem pojala jako svou mravní povinnost odběhnout si na vystoupení Mňágy a Žďorpu, neboť prošvihnutí např. písniček Hodinový hotel a Nejlíp jim bylo zahraných live bych si asi neodpustila. M. byla kupodivu spokojená. Ačkoliv toto není muzika podle jejího gusta, rozhodně nemohla slovům zahraných songů odpárat jistou, i nás osobně se týkající, životní výstižnost. A toto byl, prosím, náš jediný koncert tohoto dne. Polovina Mňágy. A i tak se obě shodneme v tom, že dny jako tato sobota by se měly tesat do kamene.
Tímto okamžikem se rozjela naše soukromá zábava. Nezúčastněný těžko pochopí vše. Polotmavý Master na cestu, fotografování u Jelínka, rozebírání krásy všudypřítomných metalistek,
(Já: "Hele, M., všímáš si, že ty slečny tady jsou buď extrémně krásný nebo extrémně hnusný?"
M. : "Abych řekla pravdu, taky jsem se tu nad tím už několikrát pozastavila."
Já: "To by mě tedy zajímalo, kam asi tak spadáme my." *smích*
...
Náhodná slečna: "Ehm... Promiňte, ale... Víte, hrozně se líbíte mému příteli... Myslíte, že bych vás s ním mohla vyfotografovat?"
M. : "Tak. A tady máš odpověď.")
...pochod kolem areálu, půllitr Černé Hory, něžné pusinkování s M., plánování společného spolustudia v jednom měste s H., lezení po kolejích (Kterého jsem se raději neúčastnila, jelikož jsem sebekriticky konstatovala, že po množství chmelových nápojů v tomto dni bych se nejspíš poroučela mezi pražce), O. zkoumání jedné z padlých Toi Toi bojovnic a následné skupinové foto uvnitř (Ano, strategicky jsem se ujala místa fotografa, než abych se k té věci měla přiblížit), téměř romantické houpání v houpací síti s O. (Zbytek kolektivu nám výslovně odmítal donést další pivo! Ts! Očividně mi bylo záviděno, že jsem měla ta privilegia, spočinout v houpačce s někým, kdo má tak krásně modré oči), salvy smíchu, křeče v břiše od smíchu, slzy smíchu...
Poté ještě fotbálek, kde jsme daly naše ženské síly dohromady a oba chlapy pořádně rozdrtily (A M. odhodila tašku do rozlitého piva), ale aby jim to nebylo líto, tak jsme je následovně pěkně nakrmily a napojily.
Rovněž jsme stihli za pomoci H. kšiltovky a slunečních brýlí parodovat hip-hap-hopová individua, jenže... Jenže všechna zábava musí jednou skončit. A jak se říká, přestat by se mělo v nejlepším. Tak bylo učiněno i zde. Pánové nám museli na vlak.
Než tak ale učinili, věnoval J., kamarád od O., výsostně svůj stan do rukou M. Nechtělo se mu jej skládat a tahat domů. Taky dobře. Prostorný stan pro tři se na příští festivaly bude výborně hodit.
Střih. Nádraží. Vlak. Loučení.
M. : "Takhle jsem se neloučila ani s mužem!"
Mávání. Tisíce pusinek posílaných vzduchem na všechny strany. Přesvědčení, že si vše napřesrok opět zopakujeme. Nikdy nic nebude stejné, ale věřím, že s takovouto společností to bude dokonalé vždy a všude.
M., horká medovina, stan, spacák, mravenci, spinkání. A i pan Smutek tam s námi té noci kdesi byl...
pondělí 20. července 2009
Masters of Rock 2009 II
Pátek 10. 7. 2009
Na druhý den jsme se s M. probudily kolem poledne. Noc byla náročná. Jakožto správné milovnice přírody jsme se o svůj plátěný příbytek rozhodly podělit s pár ušáky, komáry a kolonií mravenců. Můj spacák byl navíc evidentně ušit z výhodně lubrikovaného materiálu a kdybychom neměly stan, tak sjedu dolů k brance jako po bobové dráze.
Po ranní hygieně jsme se vydaly do areálu. Již krátké zhodnocení situace přineslo naznání, že po dobu naší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo, následovala cesta do Vizovic. Cesta za kulturou, kávou/čajem/horkou čokoládou a hlavně porcelánovým wc a tekoucí vodou.
Až jsme skončily s šišlavým obdivem malých kačátek na místním potoce, namířily jsme si to po loňských zkušenostech do Zámecké čokoládovny. Následoval černý čaj a horká čokoláda s chilli. A záchod s koupelnou. A neodbytný podnapilý pán uvnitř podniku, jenž dle jeho slov nepotkal krásnější dívku nežli mě a musel se tudíž se mnou nechat asi natřikrát vyfotit. Za běžných okolností by se chlapec potázal se zlou, nicméně jsem toho dne měla nezvykle dobrou náladu a zakázala si ji kazit nějakým slivkomilcem.
Poté opět areál, hudba nic moc, pivo dost. Začínalo se ale citelně ochlazovat a zvolily jsme proto strategickou pauzu v podobě návštěvy stanu s cílem nabalení teplejších svršků. Mezi vraty náš však nevybíravým způsobem zadrželi hostitelé spolu s moravskou pohostinností a počali do nás nalévat další piva, přičemž jsme se zpět k dění festivalu vracely v ještě veselejší náladě, než v jaké jsme odcházely.
Kde se vzala, tu se vzala, přihnala se bouřka. Naštěstí nic velkého či příšerného jako loni. Hlavní spršku jsme si s M. přečkaly v tlačenici pod plzeňským stanem. V okamžiku, kdy dav znovu počal připomínat spíše pěchování sardinek do konzervy a déšť se počal stávat vcelku snesitelným, naznla M., že bude lepší se trhnout a jít se pobavit na vystoupení skupiny Korpiklaani, aneb dle mých slov Veselých podnapilých trollů.
Koncert byl, jak již mé titulování napovídá, veselý. A to nejen díky našemu obsahu krve v alkoholu. Lidé v dešti tančili na plastových kontejnerech a my dvě pobaveně hopsaly mezi kapkami deště. Tvorba přesně taková, jak ji popisuje M. :
"Já si dokážu živě představit, že na jejich hudbu kalíme v nějakém irském pubu, tančí se na těžkých dubových stolech a pijí se hektolitry piva z masivních korbelů."
Po podnapilých lesních mužích přicházeli na řadu Dragonforce, na něž nás po svých nekonečných ódách zlákal O. Nutno kvitovati, že skutečně předčili naše očekávání a že nám velmi padli do ucha. Poslouchatelné, svěží, rychlé. Ano. Chválíme skupinu a děkujeme za dobrý tip.
Kolem půlnoci se však kvůli bouři začalo ochlazovat v míře větší než sibiřské a následovala tak naše dobrovolná a opětováná deportace do teplých spacích pytlů. Cestu nám navíc zpestřovali pánové, nabízející při každém našem průchodu horkou medovinu. Tato situace se stala během těch pár festivalových dní takřka pravidlem.
neděle 19. července 2009
Masters of Rock 2009 I.
...aneb ten nejlepší festival, co jsme kdy zažili. (A možná i zažijem)
Tak jsem se přece jenom odhodlala k tomu, abych sepsala menší report a shrnula ty čtyři úžasně strávené dny do pár článků. Snad nebude opomenuto nic důležitého.
To bysme s M. nebyly my, aby se nám alespoň deportace na místo činu nezamotala. Původně bylo smluveno, že nás tam odveze T., jak již loni suverénně sliboval. *Ehm, ehm* Jakobych ho znala málo. Cokoliv je slíbeno, to automaticky není dodrženo. Tentokrát autu propadla technická a nejelo se ani do... Prčic.
Naštěstí se mu ale podařil sehnat jeho kamarád, který byl tak moc hodný a ujal se toho. Výjezd byl stanoven na deset hodin dopoledne, jelikož jsme se s M. včera dohodly, že přes den nenachází vhodný spoj a k nám do města přifrčí až o půl dvanácté. Fakt, že nemyslela půlnoc, nýbrž druhý den dopoledne, zdál se v důsledku docela průserový.
Vše se ale zvládlo díky tomu, že ze strany firemního vedení nakonec ještě proběhlo zdržení v kanceláři, takže nás tu M. přece jenom ještě šťastně zastihla a mohlo se bez problémů vyrazit.
Cesta bezchybná. Ti dva celou cestu v autě kouřili (Což mi tentokrát ani v nejmenším nevadilo. Měla jsem z cigárpuchu kupodivu velikánskou radost. Přehlušoval totiž tu odpornou vůni do auta, ze které jsem se málem opětovně shledala s pirohem, jež jsem si dopřála na svačinu.), řešila se také výstava The Bodies a hlavně se neustále povídalo o Německu. Kamarád od T. pracuje pro Němce, já jsem v Německu skoro jako doma, tak jsme si vyměňovali zážitky, jeden přes druhého se rozplývali a plánovali si tam budoucnost.
Jako bonbónek navíc budiž bráno to, že náš šofér byl skutečně chlap k nakousnutí a my se tedy měly na co se zájmem dívat.
Protože konexe jsou, jak známo, dobrá věc, podařilo se nám kromě odvozu zajistit i to, že jsme si mohly vlézt na zahradu k jedné zdejší rodině a postavit si tam v klidu a bezpečí stan. Kemp přilehlý k areálu nám stačil vloni. Do stejné řeky přece nevkročíš dvakrát, natož do stejné žumpy.
Honem, honem, kolíky, tyčky a stan, honem, honem, vybalit, převléknout a tradá do areálu! Prošvihnout autogramiádu In Extrema by pro mě mělo jistě tragické následky.
S autogramiádou to nakonec perfektně časově vyšlo. Dokonce se před ní stihlo i uvítací pivo s H. a O. (Už od začátku kolem sebe samý chlapy, to nezní špatně!), s nimiž jsme se přes internet již několik měsíců předem domlouvali, že se zde sejdeme a festivalu budeme užívat plnými doušky společně.
Jen jsem, abych se přiznala, nucená připustit, že si vůbec nevybavím nějaké naše seznamování, protože můj téměř pubertální běh pro Einhornův podpis mi veškeré vnímání času a prostoru dokonale pomátl.
Ooo, mám autogram! Ooo, pozdravili jsme se! Ooo, mám fotky! Ooo, on byl takový kousíček ode mě! Ooo! OOO!!! A nyní, ehm, utřít sliny a pěkně zpátky do věku, jež je uveden v mém rodném listě.
V úvodu nás do veselé nálady hodilo nejen pár Plzní, ale také vystoupení Fleretu a chvíli po něm i samotné skupiny In Extremo. Toho jsme se však účastnila bez M., která šla tou dobou pečlivě vystávat frontu na autogramiádu Nightwish.
In Extremo předvedli perfektní show, nicméně docela škoda, že bylo ještě světlo. Předloni vystupovali za tmy a jejich efektům to lichotilo o poznání více. Beru to ale pozitivně a za světlo jsem také ráda. Hlavně díky tomu, že jsem se dosytosti mohla kochat pohledem na zpěváka.
Hláška dne:
Neexistuje totiž žádný racionálně odůvodnitelný fakt, jak je možné, že jsem se přes ten hermeticky uzavřený dav probojovala až téměř k pódiu.
Toliko k těm příjemnějším věcem. Nyní obraťme list a pomalu, ale jistě se přesuňme k oné autogramiádě Nightwishů. Děs a hrůza! Bez debat to nejhorší, co jsme na celém festivaluzažily přežily! (Kam se hrabou i všechny ty smrduté Toi-zařízení) Podpisovky jiných skupin probíhaly relativně v klidu, ale to, co ta banda fanoušků tupců předvedla zde, se nedá vůbec titulovat slušnými slovy. Rvali se, jako by šlo o život, předbíhali, tlačili se, lepili se, v davu se nedalo ani nadechnout, natož se jakkoliv jinak pohnout.
V důsledku jsme s M. nabyly dojmu, že jsme odtud odcházely o 5 cm vyšší a o 5 cm užší a rovněž jsme se shodly na tom, že sardinky v konzervě mají narozdíl od nás ještě příjemný komfort.
Ale podpisy máme. Splaceno vlastní krví a téměř rozlámanými žebry.
Vrcholem dneška bych koncert Nightwish jako takový. Vrcholem mekotu. Jinak se totiž zpěv té jejich blonďaté kozičky nazvat nedá. Jejich starší alba jsem milovala a miluju dosud. Novou tvorbu až tak extra neznám. Co ovšem předvedli naživo, budu nucena nekomentovat. Radši. Tedy spíše co předvedla ona, zpěvačka. Ostatním členům skupiny nechci křivdit. Proti jejich hraní nemohu nic vytknout.
Kdyby si slečna hleděla sebe, svých písniček a svého hlasového rozsahu, mohlo být vše mnohem lepší. Jenže její pokusy o dohnání Tarji... Ehm, huh. *Kašly, kašly* Zoufalost a trapas. To už je skoro jako by se řidič Trabantu snažil tvářit, že jede v Mercedesu a věřit, že rozdílu si nikdo nevšimne.
Už ani nevím, jak a zda vůbec jsme poté se zábavou toho dne všichni pokračovali. Konkrétně si vybavuji jen to, že jsme se šly s M. odměnit černým Masterem a poté ještě naposledy na chvíli omrknout stage. Zrovna na ní hrála nějaká nevímjaká německá skupina a ve chvíli, kdy jsme přicházely, říkal uvaděč do mikrofonu, že další písničku s nimi zazpívá i sám pan Einhorn osobně.
Po půlnoci se definitivně rozhodly odebrat do stanu.
Cestou jsme však na zahradě natrefily na tatínka od oné naší hostitelské rodiny, kterak si před spaním dopřává jointa. Eh? Tak tohle vypadá na opravdu zajímavý festival!
S ním jsme se ještě na nějakou dobu zapředly do veselé debaty o nás, o celých Masters of Rock, o Vizovicích, o tom, že na zítřek plánují rodinnou bečku, o tom, že po jointu se dobře spí... Jenže to už jsme usínaly i bez jointa a tak jsme naznaly, že spacáky volají. Dobrou noc.
Tak jsem se přece jenom odhodlala k tomu, abych sepsala menší report a shrnula ty čtyři úžasně strávené dny do pár článků. Snad nebude opomenuto nic důležitého.
Čtvrtek 9. 7. 2009
To bysme s M. nebyly my, aby se nám alespoň deportace na místo činu nezamotala. Původně bylo smluveno, že nás tam odveze T., jak již loni suverénně sliboval. *Ehm, ehm* Jakobych ho znala málo. Cokoliv je slíbeno, to automaticky není dodrženo. Tentokrát autu propadla technická a nejelo se ani do... Prčic.
Naštěstí se mu ale podařil sehnat jeho kamarád, který byl tak moc hodný a ujal se toho. Výjezd byl stanoven na deset hodin dopoledne, jelikož jsme se s M. včera dohodly, že přes den nenachází vhodný spoj a k nám do města přifrčí až o půl dvanácté. Fakt, že nemyslela půlnoc, nýbrž druhý den dopoledne, zdál se v důsledku docela průserový.
Vše se ale zvládlo díky tomu, že ze strany firemního vedení nakonec ještě proběhlo zdržení v kanceláři, takže nás tu M. přece jenom ještě šťastně zastihla a mohlo se bez problémů vyrazit.
Cesta bezchybná. Ti dva celou cestu v autě kouřili (Což mi tentokrát ani v nejmenším nevadilo. Měla jsem z cigárpuchu kupodivu velikánskou radost. Přehlušoval totiž tu odpornou vůni do auta, ze které jsem se málem opětovně shledala s pirohem, jež jsem si dopřála na svačinu.), řešila se také výstava The Bodies a hlavně se neustále povídalo o Německu. Kamarád od T. pracuje pro Němce, já jsem v Německu skoro jako doma, tak jsme si vyměňovali zážitky, jeden přes druhého se rozplývali a plánovali si tam budoucnost.
"Já bych v Německu bydlet nechtěl. Asi bych prostě nemohl. Ono je tam všechno dokonalý, všechno funguje minimálně tak, jak má, standardně ještě mnohem líp... To není jako u nás, kde nefunguje vůbec nic."
Jako bonbónek navíc budiž bráno to, že náš šofér byl skutečně chlap k nakousnutí a my se tedy měly na co se zájmem dívat.
Protože konexe jsou, jak známo, dobrá věc, podařilo se nám kromě odvozu zajistit i to, že jsme si mohly vlézt na zahradu k jedné zdejší rodině a postavit si tam v klidu a bezpečí stan. Kemp přilehlý k areálu nám stačil vloni. Do stejné řeky přece nevkročíš dvakrát, natož do stejné žumpy.
Honem, honem, kolíky, tyčky a stan, honem, honem, vybalit, převléknout a tradá do areálu! Prošvihnout autogramiádu In Extrema by pro mě mělo jistě tragické následky.
S autogramiádou to nakonec perfektně časově vyšlo. Dokonce se před ní stihlo i uvítací pivo s H. a O. (Už od začátku kolem sebe samý chlapy, to nezní špatně!), s nimiž jsme se přes internet již několik měsíců předem domlouvali, že se zde sejdeme a festivalu budeme užívat plnými doušky společně.
Jen jsem, abych se přiznala, nucená připustit, že si vůbec nevybavím nějaké naše seznamování, protože můj téměř pubertální běh pro Einhornův podpis mi veškeré vnímání času a prostoru dokonale pomátl.
O. : "To je to fakt taková láska?"
Já: "Nee, to není taková láska... To je samec!"
Ooo, mám autogram! Ooo, pozdravili jsme se! Ooo, mám fotky! Ooo, on byl takový kousíček ode mě! Ooo! OOO!!! A nyní, ehm, utřít sliny a pěkně zpátky do věku, jež je uveden v mém rodném listě.
"Dala bych si tři piva, dvě cigára a jednoho Einhorna. ... Taky třikrát!"
V úvodu nás do veselé nálady hodilo nejen pár Plzní, ale také vystoupení Fleretu a chvíli po něm i samotné skupiny In Extremo. Toho jsme se však účastnila bez M., která šla tou dobou pečlivě vystávat frontu na autogramiádu Nightwish.
In Extremo předvedli perfektní show, nicméně docela škoda, že bylo ještě světlo. Předloni vystupovali za tmy a jejich efektům to lichotilo o poznání více. Beru to ale pozitivně a za světlo jsem také ráda. Hlavně díky tomu, že jsem se dosytosti mohla kochat pohledem na zpěváka.
Hláška dne:
"Já jdu dopředu! A nezajímá mě, že nemůžu!!!"
Neexistuje totiž žádný racionálně odůvodnitelný fakt, jak je možné, že jsem se přes ten hermeticky uzavřený dav probojovala až téměř k pódiu.
Toliko k těm příjemnějším věcem. Nyní obraťme list a pomalu, ale jistě se přesuňme k oné autogramiádě Nightwishů. Děs a hrůza! Bez debat to nejhorší, co jsme na celém festivalu
V důsledku jsme s M. nabyly dojmu, že jsme odtud odcházely o 5 cm vyšší a o 5 cm užší a rovněž jsme se shodly na tom, že sardinky v konzervě mají narozdíl od nás ještě příjemný komfort.
Ale podpisy máme. Splaceno vlastní krví a téměř rozlámanými žebry.
Vrcholem dneška bych koncert Nightwish jako takový. Vrcholem mekotu. Jinak se totiž zpěv té jejich blonďaté kozičky nazvat nedá. Jejich starší alba jsem milovala a miluju dosud. Novou tvorbu až tak extra neznám. Co ovšem předvedli naživo, budu nucena nekomentovat. Radši. Tedy spíše co předvedla ona, zpěvačka. Ostatním členům skupiny nechci křivdit. Proti jejich hraní nemohu nic vytknout.
Kdyby si slečna hleděla sebe, svých písniček a svého hlasového rozsahu, mohlo být vše mnohem lepší. Jenže její pokusy o dohnání Tarji... Ehm, huh. *Kašly, kašly* Zoufalost a trapas. To už je skoro jako by se řidič Trabantu snažil tvářit, že jede v Mercedesu a věřit, že rozdílu si nikdo nevšimne.
Už ani nevím, jak a zda vůbec jsme poté se zábavou toho dne všichni pokračovali. Konkrétně si vybavuji jen to, že jsme se šly s M. odměnit černým Masterem a poté ještě naposledy na chvíli omrknout stage. Zrovna na ní hrála nějaká nevímjaká německá skupina a ve chvíli, kdy jsme přicházely, říkal uvaděč do mikrofonu, že další písničku s nimi zazpívá i sám pan Einhorn osobně.
Já: "Ooon mě hleeedaaa!"
M.: "Samozřejmě, Rebečko. Hledá. Pojď, pojď, půjdeme."
Po půlnoci se definitivně rozhodly odebrat do stanu.
Cestou jsme však na zahradě natrefily na tatínka od oné naší hostitelské rodiny, kterak si před spaním dopřává jointa. Eh? Tak tohle vypadá na opravdu zajímavý festival!
S ním jsme se ještě na nějakou dobu zapředly do veselé debaty o nás, o celých Masters of Rock, o Vizovicích, o tom, že na zítřek plánují rodinnou bečku, o tom, že po jointu se dobře spí... Jenže to už jsme usínaly i bez jointa a tak jsme naznaly, že spacáky volají. Dobrou noc.
středa 8. července 2009
Déjà vu
(Článek rozepsán minulý týden před odjezdem na další festival a dokončen v průběhu týdne tohoto)
Proč se historie tak často opakuje? Proč ty tendence?
V pondělí jsem se po čtyřech doslova a do písmene dokonalých dnech navrátila z festivalu do rutiny všedního dne. Skutečnost, že jsem se ještě stále nestihla aklimatizovat, teď přeskočíme. Jedna věc mě totiž nepřestává udivovat. Jak je možné, že je letošní léto nachlup stejné, jako to předloňské?
Ten stejný měsíc v roce... Ta stejná doba... Ta stejná letní vůně... To stejné, až téměř pubertální těšení na tu stejnou skupinu... Ty samé písničky, které se jako stín plížily kolem veškerého dění... Ty samé pocity... Ta samá horská dráha emocí... Ty samé situace... Akorát rozdíl dvou let.
Ano, letí to rychleji, než Konkord na své poslední cestě. Uplynulá doba sice zapříčinila pár zásadních rozdílů, ale tyto rozdíly jsou přitom paradoxně opět totožné. Zase se děje to samé. Tady. Přímo u mě. Ve mně. V mém srdci. Proč?
Prozatím mě k tomu napadá řešení jen jediné. Předloni jsem učinila jedno špatné rozhodnutí. Možná mě nyní život záměrně háže do totožných poměrů záměrně. Možná je nyní jen na mně, abych se konečně rozhodla správně. Možná dostávám druhou šanci...
Proč se historie tak často opakuje? Proč ty tendence?
V pondělí jsem se po čtyřech doslova a do písmene dokonalých dnech navrátila z festivalu do rutiny všedního dne. Skutečnost, že jsem se ještě stále nestihla aklimatizovat, teď přeskočíme. Jedna věc mě totiž nepřestává udivovat. Jak je možné, že je letošní léto nachlup stejné, jako to předloňské?
Ten stejný měsíc v roce... Ta stejná doba... Ta stejná letní vůně... To stejné, až téměř pubertální těšení na tu stejnou skupinu... Ty samé písničky, které se jako stín plížily kolem veškerého dění... Ty samé pocity... Ta samá horská dráha emocí... Ty samé situace... Akorát rozdíl dvou let.
Ano, letí to rychleji, než Konkord na své poslední cestě. Uplynulá doba sice zapříčinila pár zásadních rozdílů, ale tyto rozdíly jsou přitom paradoxně opět totožné. Zase se děje to samé. Tady. Přímo u mě. Ve mně. V mém srdci. Proč?
Prozatím mě k tomu napadá řešení jen jediné. Předloni jsem učinila jedno špatné rozhodnutí. Možná mě nyní život záměrně háže do totožných poměrů záměrně. Možná je nyní jen na mně, abych se konečně rozhodla správně. Možná dostávám druhou šanci...
Názor na taneční hudbu
...jsme všichni Creamfields-zaměstnanci sdíleli stejný:
"Tak jsem se nad ránem vrátil do hotelu. No a stojím takhle dole na parkovišti a říkám si: 'Kruci, to snad není možný... To je ta jejich děsná hudba slyšet až sem?!'
A on to byl ventilátor."
úterý 7. července 2009
Pracující lid
Někdo pracuje rukama, někdo pracuje hlavou. Další pracuje vizáží a úsměvem. Já se tentokráte rozhodla mozek ponechat doma a pečlivě ho uložit do skleničky, vsadit na ksichtík a zubení a udělat ze sebe dekoraci. Přiznávám, na počátku panovaly jakési pochyby a vnitřní sebezapření (Usmívat se na lidi? Dokonce na cizí lidi??? A ještě k tomu na takové, jež poslouchají tuc-tuc-duc-duc "hudbu"?!?! Vyloučeno! Nemyslitelné!), jež se naštěstí nakonec ukázalo jako naprosto bezpředmětné.
Risk bývá často zisk a v tomto případě to vyšlo perfektně. Mám za sebou nejlepší práci, k jaké jsem se kdy dostala. Po dva večery a části noci jsem svůj umělecký talent prvně v životě nevyužila na plátně, na archu papíru, ani na negativu, nýbrž na svých očních víčkách a tvářila se jako hosteska na festivalu. Celou dobu jsem samozřejmě měla přístup do všech V. I. P. zón, takže koupelnové srážky s všelijakými možnými (A hlavně nemožnými) DJkami (Jež měly make-upu více, než by se mi vešlo do bytu) a s podobnou drůbeží byly denním chlebem. Potěšující oproti takovýmto blízkým setkáním třetího druhu bylo kupříkladu natrefení na Michala Malátného. Ten narozdíl od valné většiny zbytku účinkujících nevypadal jako emigrant z kurníku přebarveného exotického opeřenstva. Mládenec k pomuchlání stejně jako na fotkách. Jen takových dvacet kilo dolů by ho rozhodně nezabilo. Muchlat se s dobře naducanou peřinou není zrovna košér.
Náplň práce jako taková byla fajn, střídaly jsme se se slečnami na různých místech. Jídla (Slovem "jídla" opravdu míním "dobré jídlo" a ne ty zkažené sračky, kteréžto jsme byli povinni prodávat dva roky zpět na jiném festivalu) všude kolem dostatek a díky vstupu do onoho V. I. P. nám do hrdel tu a tam přitekla i nějaká ta gratis Plzeň.
Vznešené hosteskovské večeře po oba dva dny. Vybarvený západ slunce nad obzorem, tlačenka a pivo. To pravé osvěžení prodřevorubce křehké dívky.
Ubytování eňo ňůňo, luxusní tříhvězdičkový hotýlek ve vedlejším městě, k dispozici bazén, sauna, fitness, švédské stoly u snídaně a navíc jsem po dlouhé době viděla i takovou zhovadilou zbytečnost (Nebo zbytečnou zhovadilost?), kteráž Televize zove se.
Rovněž jsem během těch pár dní došla k dalšímu zásadnímu životnímu přehodnocení: Techno, pokud je dobře hlasité na nějaké akci, se dá v pohodě přežít. Narozdíl od shit-hopu. Ten se poslouchat nedá nikde, nikdy a v žádné formě. To jsem ostatně věděla vždycky, avšak nyní si to jen potvrdila.
Leč tohle všechno výše popsané bylo skutečně jen minimum. Nejkrásnější na tom všem byli zaměstnavatelé. S tak příjemnými, milými a ochotnými lidmi se rovněž člověk setkává jen párkrát za život a když mu navíc dělají šéfy, pak se dá hovořit už téměř o zázraku. Dosud jsem jejich přístupem okouzlená.
Jedinou výhradu bych však přeci jen našla. Poprvé v životě jsem okusila, co je to opravdová bolest nohou. Dva dny jsem byla ležák. Naštěstí mě mezitím nikdo nevypil.
Bavte se, pracujte, záviďte, užívejte si léta a když už je o tom řeč, jdu zležákovat další ležák, který se mi už poslušně chladí v lednici.
Risk bývá často zisk a v tomto případě to vyšlo perfektně. Mám za sebou nejlepší práci, k jaké jsem se kdy dostala. Po dva večery a části noci jsem svůj umělecký talent prvně v životě nevyužila na plátně, na archu papíru, ani na negativu, nýbrž na svých očních víčkách a tvářila se jako hosteska na festivalu. Celou dobu jsem samozřejmě měla přístup do všech V. I. P. zón, takže koupelnové srážky s všelijakými možnými (A hlavně nemožnými) DJkami (Jež měly make-upu více, než by se mi vešlo do bytu) a s podobnou drůbeží byly denním chlebem. Potěšující oproti takovýmto blízkým setkáním třetího druhu bylo kupříkladu natrefení na Michala Malátného. Ten narozdíl od valné většiny zbytku účinkujících nevypadal jako emigrant z kurníku přebarveného exotického opeřenstva. Mládenec k pomuchlání stejně jako na fotkách. Jen takových dvacet kilo dolů by ho rozhodně nezabilo. Muchlat se s dobře naducanou peřinou není zrovna košér.
Náplň práce jako taková byla fajn, střídaly jsme se se slečnami na různých místech. Jídla (Slovem "jídla" opravdu míním "dobré jídlo" a ne ty zkažené sračky, kteréžto jsme byli povinni prodávat dva roky zpět na jiném festivalu) všude kolem dostatek a díky vstupu do onoho V. I. P. nám do hrdel tu a tam přitekla i nějaká ta gratis Plzeň.
Vznešené hosteskovské večeře po oba dva dny. Vybarvený západ slunce nad obzorem, tlačenka a pivo. To pravé osvěžení pro
Ubytování eňo ňůňo, luxusní tříhvězdičkový hotýlek ve vedlejším městě, k dispozici bazén, sauna, fitness, švédské stoly u snídaně a navíc jsem po dlouhé době viděla i takovou zhovadilou zbytečnost (Nebo zbytečnou zhovadilost?), kteráž Televize zove se.
Rovněž jsem během těch pár dní došla k dalšímu zásadnímu životnímu přehodnocení: Techno, pokud je dobře hlasité na nějaké akci, se dá v pohodě přežít. Narozdíl od shit-hopu. Ten se poslouchat nedá nikde, nikdy a v žádné formě. To jsem ostatně věděla vždycky, avšak nyní si to jen potvrdila.
Leč tohle všechno výše popsané bylo skutečně jen minimum. Nejkrásnější na tom všem byli zaměstnavatelé. S tak příjemnými, milými a ochotnými lidmi se rovněž člověk setkává jen párkrát za život a když mu navíc dělají šéfy, pak se dá hovořit už téměř o zázraku. Dosud jsem jejich přístupem okouzlená.
Jedinou výhradu bych však přeci jen našla. Poprvé v životě jsem okusila, co je to opravdová bolest nohou. Dva dny jsem byla ležák. Naštěstí mě mezitím nikdo nevypil.
Bavte se, pracujte, záviďte, užívejte si léta a když už je o tom řeč, jdu zležákovat další ležák, který se mi už poslušně chladí v lednici.
čtvrtek 2. července 2009
Nikdy neříkej nikdy
"Už nikdy nebudu dělat na žádném hudebním festivalu!"
"Už nikdy nebudu dělat přes noc!"
Fajn. Některé chyby je nám očividně souzeno dělat stále dokola. Nepoučíme se ani z těch cizích, natož z těch vlastních. Včera jsem se upsala. Čeká mě to zas. Úsměvná situace. Ono Nikdy mě opět dostihlo s úderností gestapa a tak si dávám předsevzetí, vypustit toto slovo nadobro ze svého slovníku.
Chystám si věci na nadcházející víkend, nesmím opomenout zásoby kofeinu v množství větším než obrovském a jsem zvědavá, jaké to všechno nakonec bude. Když už nic jiného, snad se přikutálí nějaké ty korunky, vypadnu zase na chvíli z města, ubytování v luxusním hotýlku je zajištěno a slečna/paní v agentuře byla velice milá.
Drže mi pěsti.
Poprvé
Milé Bravíčko... Stalo se to včera v noci... Na opuštěné polní cestě kdesi za městem... S přítelem v autě... Poprvé! Poprvé jsem řídila auto!!!
Většině lidí se to nemusí zdát jako nic převratného. Spíše by tuto činnost přirovnali k tak automatické banalitě, jakou je čištění zubů, zamykání dveří při odchodu z domu nebo třeba ranní erekce.
Ráda bych ale připomněla fakt, že u nás v rodině se osobní automobil nikdy nevyskytoval, nikdy jsem i přes svůj věk nenavštěvovala autoškolu a nikdy mě nikdo z přátel nenechal zasednout za volant jeho vymodleného a vymydleného drahouška na čtyřech kolech. (Asi mě znají opravdu lépe, než bych se mohla domnívat)
Moje veškeré motoristické zalosti končily u toho, že volantem se točí, že vlevo je spojka, uprostřed brzda a vpravo plyn. Das war alles. Přítomnost například takové řadicí páky jsem registrovala jen díky tomu, že mi v lebce vypučely dvě bulvy.
A včera jsem i přesto poprvé v životě otáčela klíčkem v zapalování, třímala v rukou volant, bojovala s nohama na páčkách tam dole (V ponožkách to jde nejlépe, doporučují včechny mé schizofrenní části ze všech), řadila, zapínala a vypínala světla a opravdu jezdila.
Mám radost jako malá holka. Neskutečnou radost! Kam se hrabe nějaké první pivo (Byl to hnus... Co očekáváte od Sralobrna?), první sex (No tak fajn, mám to za sebou. A? Nějaká změna? E? Ne.), první bláznivé zamilování (Kruci... Které z toho výčtu bylo první?) nebo první pětka (No copak za to můžu? Teď už tu pitomou Dyji na mapě najdu i poslepu).
A ještě více mě potěšilo dodatečné konstatování, že i přes mé předchozí nulové znalosti mi to šlo nečekaně úspěšně.
(Až na mé důvěrné seznámení s lánem pšenice, leč to samo sebou rovněž nebyla moje vina. Zajisté. Noc je plná podivných stínů, kterých se leckterá začátečnice může vyděsit... A navíc mi tou počáteční hrůzou pekelně vyschlo v krku a mé chuťové pohárky tak tiše řvaly po nějakém tom řádně vychlazeném pšeničném moku s hustou pěnou.
Dobrá, nyní upřímně: Jeden stín v polích mě vyvedl z míry ještě více, než celá ta plechová hrouda šrotu, v níž jsem seděla a navíc ji měla i ovládat. Následovalo převelice duchaplné točení volantem a následné topení v klasech)
Nicméně... Je mi krásně. Přenádherně. Upustím kohoutek od nádrže s nápisem "Euforie" a půjdu se uložit do peřin. Pokud mi vůbec pan Adrenalin dovolí usnout. Halí belí, Škodovky v obilí.
Většině lidí se to nemusí zdát jako nic převratného. Spíše by tuto činnost přirovnali k tak automatické banalitě, jakou je čištění zubů, zamykání dveří při odchodu z domu nebo třeba ranní erekce.
Ráda bych ale připomněla fakt, že u nás v rodině se osobní automobil nikdy nevyskytoval, nikdy jsem i přes svůj věk nenavštěvovala autoškolu a nikdy mě nikdo z přátel nenechal zasednout za volant jeho vymodleného a vymydleného drahouška na čtyřech kolech. (Asi mě znají opravdu lépe, než bych se mohla domnívat)
Moje veškeré motoristické zalosti končily u toho, že volantem se točí, že vlevo je spojka, uprostřed brzda a vpravo plyn. Das war alles. Přítomnost například takové řadicí páky jsem registrovala jen díky tomu, že mi v lebce vypučely dvě bulvy.
A včera jsem i přesto poprvé v životě otáčela klíčkem v zapalování, třímala v rukou volant, bojovala s nohama na páčkách tam dole (V ponožkách to jde nejlépe, doporučují včechny mé schizofrenní části ze všech), řadila, zapínala a vypínala světla a opravdu jezdila.
Mám radost jako malá holka. Neskutečnou radost! Kam se hrabe nějaké první pivo (Byl to hnus... Co očekáváte od Sralobrna?), první sex (No tak fajn, mám to za sebou. A? Nějaká změna? E? Ne.), první bláznivé zamilování (Kruci... Které z toho výčtu bylo první?) nebo první pětka (No copak za to můžu? Teď už tu pitomou Dyji na mapě najdu i poslepu).
A ještě více mě potěšilo dodatečné konstatování, že i přes mé předchozí nulové znalosti mi to šlo nečekaně úspěšně.
(Až na mé důvěrné seznámení s lánem pšenice, leč to samo sebou rovněž nebyla moje vina. Zajisté. Noc je plná podivných stínů, kterých se leckterá začátečnice může vyděsit... A navíc mi tou počáteční hrůzou pekelně vyschlo v krku a mé chuťové pohárky tak tiše řvaly po nějakém tom řádně vychlazeném pšeničném moku s hustou pěnou.
Dobrá, nyní upřímně: Jeden stín v polích mě vyvedl z míry ještě více, než celá ta plechová hrouda šrotu, v níž jsem seděla a navíc ji měla i ovládat. Následovalo převelice duchaplné točení volantem a následné topení v klasech)
Nicméně... Je mi krásně. Přenádherně. Upustím kohoutek od nádrže s nápisem "Euforie" a půjdu se uložit do peřin. Pokud mi vůbec pan Adrenalin dovolí usnout. Halí belí, Škodovky v obilí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)