Masters of Rock 2009 I.

...aneb ten nejlepší festival, co jsme kdy zažili. (A možná i zažijem)

Tak jsem se přece jenom odhodlala k tomu, abych sepsala menší report a shrnula ty čtyři úžasně strávené dny do pár článků. Snad nebude opomenuto nic důležitého.

Čtvrtek 9. 7. 2009

To bysme s M. nebyly my, aby se nám alespoň deportace na místo činu nezamotala. Původně bylo smluveno, že nás tam odveze T., jak již loni suverénně sliboval. *Ehm, ehm* Jakobych ho znala málo. Cokoliv je slíbeno, to automaticky není dodrženo. Tentokrát autu propadla technická a nejelo se ani do... Prčic.
Naštěstí se mu ale podařil sehnat jeho kamarád, který byl tak moc hodný a ujal se toho. Výjezd byl stanoven na deset hodin dopoledne, jelikož jsme se s M. včera dohodly, že přes den nenachází vhodný spoj a k nám do města přifrčí až o půl dvanácté. Fakt, že nemyslela půlnoc, nýbrž druhý den dopoledne, zdál se v důsledku docela průserový.
Vše se ale zvládlo díky tomu, že ze strany firemního vedení nakonec ještě proběhlo zdržení v kanceláři, takže nás tu M. přece jenom ještě šťastně zastihla a mohlo se bez problémů vyrazit.

Cesta bezchybná. Ti dva celou cestu v autě kouřili (Což mi tentokrát ani v nejmenším nevadilo. Měla jsem z cigárpuchu kupodivu velikánskou radost. Přehlušoval totiž tu odpornou vůni do auta, ze které jsem se málem opětovně shledala s pirohem, jež jsem si dopřála na svačinu.), řešila se také výstava The Bodies a hlavně se neustále povídalo o Německu. Kamarád od T. pracuje pro Němce, já jsem v Německu skoro jako doma, tak jsme si vyměňovali zážitky, jeden přes druhého se rozplývali a plánovali si tam budoucnost.

"Já bych v Německu bydlet nechtěl. Asi bych prostě nemohl. Ono je tam všechno dokonalý, všechno funguje minimálně tak, jak má, standardně ještě mnohem líp... To není jako u nás, kde nefunguje vůbec nic."

Jako bonbónek navíc budiž bráno to, že náš šofér byl skutečně chlap k nakousnutí a my se tedy měly na co se zájmem dívat.

Protože konexe jsou, jak známo, dobrá věc, podařilo se nám kromě odvozu zajistit i to, že jsme si mohly vlézt na zahradu k jedné zdejší rodině a postavit si tam v klidu a bezpečí stan. Kemp přilehlý k areálu nám stačil vloni. Do stejné řeky přece nevkročíš dvakrát, natož do stejné žumpy.
Honem, honem, kolíky, tyčky a stan, honem, honem, vybalit, převléknout a tradá do areálu! Prošvihnout autogramiádu In Extrema by pro mě mělo jistě tragické následky.

S autogramiádou to nakonec perfektně časově vyšlo. Dokonce se před ní stihlo i uvítací pivo s H. a O. (Už od začátku kolem sebe samý chlapy, to nezní špatně!), s nimiž jsme se přes internet již několik měsíců předem domlouvali, že se zde sejdeme a festivalu budeme užívat plnými doušky společně.
Jen jsem, abych se přiznala, nucená připustit, že si vůbec nevybavím nějaké naše seznamování, protože můj téměř pubertální běh pro Einhornův podpis mi veškeré vnímání času a prostoru dokonale pomátl.

O. : "To je to fakt taková láska?"
Já: "Nee, to není taková láska... To je samec!"

Ooo, mám autogram! Ooo, pozdravili jsme se! Ooo, mám fotky! Ooo, on byl takový kousíček ode mě! Ooo! OOO!!! A nyní, ehm, utřít sliny a pěkně zpátky do věku, jež je uveden v mém rodném listě.

"Dala bych si tři piva, dvě cigára a jednoho Einhorna. ... Taky třikrát!"

V úvodu nás do veselé nálady hodilo nejen pár Plzní, ale také vystoupení Fleretu a chvíli po něm i samotné skupiny In Extremo. Toho jsme se však účastnila bez M., která šla tou dobou pečlivě vystávat frontu na autogramiádu Nightwish.
In Extremo předvedli perfektní show, nicméně docela škoda, že bylo ještě světlo. Předloni vystupovali za tmy a jejich efektům to lichotilo o poznání více. Beru to ale pozitivně a za světlo jsem také ráda. Hlavně díky tomu, že jsem se dosytosti mohla kochat pohledem na zpěváka.

Hláška dne:

"Já jdu dopředu! A nezajímá mě, že nemůžu!!!"

Neexistuje totiž žádný racionálně odůvodnitelný fakt, jak je možné, že jsem se přes ten hermeticky uzavřený dav probojovala až téměř k pódiu.

Toliko k těm příjemnějším věcem. Nyní obraťme list a pomalu, ale jistě se přesuňme k oné autogramiádě Nightwishů. Děs a hrůza! Bez debat to nejhorší, co jsme na celém festivalu zažily přežily! (Kam se hrabou i všechny ty smrduté Toi-zařízení) Podpisovky jiných skupin probíhaly relativně v klidu, ale to, co ta banda fanoušků tupců předvedla zde, se nedá vůbec titulovat slušnými slovy. Rvali se, jako by šlo o život, předbíhali, tlačili se, lepili se, v davu se nedalo ani nadechnout, natož se jakkoliv jinak pohnout.
V důsledku jsme s M. nabyly dojmu, že jsme odtud odcházely o 5 cm vyšší a o 5 cm užší a rovněž jsme se shodly na tom, že sardinky v konzervě mají narozdíl od nás ještě příjemný komfort.
Ale podpisy máme. Splaceno vlastní krví a téměř rozlámanými žebry.

Vrcholem dneška bych koncert Nightwish jako takový. Vrcholem mekotu. Jinak se totiž zpěv té jejich blonďaté kozičky nazvat nedá. Jejich starší alba jsem milovala a miluju dosud. Novou tvorbu až tak extra neznám. Co ovšem předvedli naživo, budu nucena nekomentovat. Radši. Tedy spíše co předvedla ona, zpěvačka. Ostatním členům skupiny nechci křivdit. Proti jejich hraní nemohu nic vytknout.
Kdyby si slečna hleděla sebe, svých písniček a svého hlasového rozsahu, mohlo být vše mnohem lepší. Jenže její pokusy o dohnání Tarji... Ehm, huh. *Kašly, kašly* Zoufalost a trapas. To už je skoro jako by se řidič Trabantu snažil tvářit, že jede v Mercedesu a věřit, že rozdílu si nikdo nevšimne.

Už ani nevím, jak a zda vůbec jsme poté se zábavou toho dne všichni pokračovali. Konkrétně si vybavuji jen to, že jsme se šly s M. odměnit černým Masterem a poté ještě naposledy na chvíli omrknout stage. Zrovna na ní hrála nějaká nevímjaká německá skupina a ve chvíli, kdy jsme přicházely, říkal uvaděč do mikrofonu, že další písničku s nimi zazpívá i sám pan Einhorn osobně.

Já: "Ooon mě hleeedaaa!"
M.: "Samozřejmě, Rebečko. Hledá. Pojď, pojď, půjdeme."

Po půlnoci se definitivně rozhodly odebrat do stanu.
Cestou jsme však na zahradě natrefily na tatínka od oné naší hostitelské rodiny, kterak si před spaním dopřává jointa. Eh? Tak tohle vypadá na opravdu zajímavý festival!
S ním jsme se ještě na nějakou dobu zapředly do veselé debaty o nás, o celých Masters of Rock, o Vizovicích, o tom, že na zítřek plánují rodinnou bečku, o tom, že po jointu se dobře spí... Jenže to už jsme usínaly i bez jointa a tak jsme naznaly, že spacáky volají. Dobrou noc.