Masters of Rock 2009 IV

Neděle 12. 7. 2009

Přibližný průběh našeho posledního dne jsme s M. plánovaly již předem. Bude totiž ten nejdelší a fyzicky nejnáročnější a bylo tedy více než vhodné, vytyčit si alespoň základní strategické body pro jeho co nejzdárnější prožití a hlavně přežití.

Zmíněné body jsme si stanovily přibližně nějak takto:

• Přečkat úspěšně den
  
• Pěkně se bavit
  
• Moc se neunavit
  
• Přiměřeně se věnovat točenému moku
  
• Bude-li v danou chvíli čas a nálada, možná se dostavit na vystoupení Eluveitie a Die Happy
  
• Večer se probojovat na přední místa u Arch Enemy (Toť M. přání. Já na hudbu ve stylu "Uargh, uargh, trr, trr, grrr!" přece jen moc nejsem.)
  
• Celý festivalový program zdárně zakončit u Europe, nejlépe u jejich Final countdown
  
• Horká medovina na rozehřátí v průběhu chladné noci a na posilněnou k balení našeho haraburdí a ke skládání rosou promáčeného stanu někdy nad ránem
  
• O půl paté stihnout mašinku
  
  
• A hlavně: VYDRŽET CELOU NOC VZHRŮRU, KDYŽ UŽ TY VLAKY JEZDÍ TAK ZKURTIZÁNOVANĚ!!!

Probuzení, černý oděv, snídaně s přídavkem mravenců zdarma jako bonus, ranní očista, prašná silnice vedoucí k reálu likérky. Než se rozhodneme, co dál, je třeba zkontrolovat, zda-li se po dobu naší nepřítomnosti něco závažného nestalo. (Jestli se třeba nerozdává pivo zcela gratis, jestli se kvůli mně nevrátil Einhorn s nabídkou sňatku [ehm], jestli se nezměnil rozpis autogramiád nebo tak něco)
Naznaly jsme, že až na několik nově padlých Toi-Toi bojovnic vůbec nic, tak jsme usedly ke stolkům v blízkosti plzeňského stanu, natankovaly plnou nádrž a vydaly se do Vizovic. Cestou naše fotoaparáty zaměstnala interesantní podívaná, a to, kterak nějaký pan metalista krmil u řeky chumel nutrií. Malé kačenky jsme již dnes však nepotkaly. Dost možná, že skončily na grilu u jednoho z mnoha stanů.

Bylo rovněž nutné jít sbalit stan, jež tu pro M. zanechal J. Vtipná situace. Opravdu vtipná. Plátěný příbytek tohoto typu jsme ani jedna jakteživ nestavěly, natož nepěchovaly do minitaštičky k němu přináležící. Opodál navíc postávalo stádo lehce těžce vygumovaných Poláků, kteří si nás očividně spletli s televizí, jen čuměli a bavili se.
Ano, uznávám, že pohled na svě sympatické slečny v miniaturních kraťáskách stojí za to i bez toho, kdy vyhazují ze stanu asi tak tisíc flašek od Coca Coly (Brrr!!!), sto krabiček od cigaret a následně svádí úporný boj kdo s koho s fůrou hmoty a kapesní brašničkou. Ale pomoct mohli. Ponaučení: Příště stany balíme jen v okolí Němců. Tak.

Poté procházka vesnicí, jež se během těchto pár dní díky přívalu tisíců lidí hravě změnila na město, povídání, smích, vítr ve vlasech, zlaté červencové slunce, odrážející se v našich zelených očích, sms zprávy s A., kterýžto byl pracovními povinnostmi donucen letos zůstat doma, radost, další pivko někde v ulicích, fotografování, léto všude kolem nás i v nás. Zastavit tak čas... Kéžby tak tyto čtyři dny nikdy neskončily... Čtyři dny naprosté a nepopsatelné radosti, štěstí a spokojenosti.

Dnešek utekl jako voda. Blížil se večer a spolu s ním i M. tolik očekávaní Arch Enemy. Protlačit se dopředu, aby si M. mohla svou idolku Angelu Gossow prohlédout pěkně zblízka. Vše je v úžasné rovnováze. První den vše započato mým rozplýváním se nad Einhornem a nyní to vše končí u mé spolustanovnice a jejího prolévání slastných slin nad Angelou. Inu, proč ne.
Hudba zmíněné skupiny mi sice nic neříká, ale živé vystoupení se velmi podařilo, atmosféra byla skvělá (Až na pár neodmyslitelných tupců v kotli) a ani já nemohu zapírat skutečnost, že koncert byl výborný a vyluzování takových skřeků budiž bez větších cavyků prohlášeno za umění.
Poslední zakvílení a zachroptění písnička, potlesk, M. majíce v očích radostné slzy. Odliv z davu. Dbaní na pitný režim. Návrat k hlavní stagi. Závěr. Europe. Všechno na světě má svůj konec, tak i tito Masters of Rock. Bohužel. Pro nás zúčastněné, naši bandu, se ale pojem MoR 2009 zapíše do šedé kůry mozkové nesmazatelně hluboko.
Europe rovněž výborní. Klasika s velmi početným publikem. Final Countdown na závěr. Moje osobní písnička léta 2007 opět přichází nyní, kdy je celé léto se všemi jeho pocity i událostmi na chlup stejné. S M. jsme si tento song vychutnaly až do morku kostí. Hlasité zpívání, pivo, cigarety, stále sms s A., objímání, oči zalité slzami naprostého štěstí. Potlesk!

Rozloučení s areálem. Tak zase napřesrok! Vydání se směrem ke stanu. Času jsme však měly požehnaně, tudíž padlo rozhodnutí, udělat si procházku po Vizovicích. Původní plán převržení Toiky vzal z důvodu přemnožení příslušníků státního orgánu v jejich okolí za své. Horká medovina. Příjemný rozhovor s lidmi u stánku a panem medovinářem. Fotografování při okupaci slovenského auta, fotografování při objevení bagru a jeho následném důkladném prozkoumání. Děti si hrály, očekávejte průtrž.
Baterka a pěchování našeho navlhlého megabordelu do krosen. Ono roztřídit ve dvě hodiny ráno do dvou batohů samé černé věci opravdu není žádné pošušňáníčko.
Poté přišel na řadu stan jako takový. S tím naším však nebyly takové trable, jako s tím J. Své senzační áčko (I když toho času pěkně promáčené), na které nedám dopustit, totiž zabalím bez problémů.

To byla ještě ta lepší fáze noci. Krize přichází. Odvláčení zavazadel k vlaku. Příšerná bolest zad a kyčlí. Před čtvrtou hodinou ranní. Blíží se značná ospalost a ještě značnější vyčerpání. A bude hůř.
Narychlo vybílení ještě nějakých zásob jídla. Energie bude potřeba víc, než kdykoliv jindy.
Rozednívání nad obzorem. Zima. Rosa. Vlak. Únava. Strašná únava. Nástup.

"Už ty lístky radši nachystej... Kdyby přišla ta paní píchací..."

Mikrospánek. Přestup. Mé tělo přímo řve po své dávce kvalitního spaní. Absťák. Bolest v každé buňce mého těla. Obdiv všem lidem, kteří vydrží nespat klidně i dva - tři dny v kuse.
Další vlak. Hlava klesá. Chrr... Chrr... Cílová stanice!!! Náš výlet je tímto definitivně skončen. A veškerá euforie vykoupená utrpením.

A to jsme ještě nevěděly, co všechno přijde dál, až po takovémto ráji na zemi padneme rovnýma nohama do reality všedního dne...