Pracující lid

Někdo pracuje rukama, někdo pracuje hlavou. Další pracuje vizáží a úsměvem. Já se tentokráte rozhodla mozek ponechat doma a pečlivě ho uložit do skleničky, vsadit na ksichtík a zubení a udělat ze sebe dekoraci. Přiznávám, na počátku panovaly jakési pochyby a vnitřní sebezapření (Usmívat se na lidi? Dokonce na cizí lidi??? A ještě k tomu na takové, jež poslouchají tuc-tuc-duc-duc "hudbu"?!?! Vyloučeno! Nemyslitelné!), jež se naštěstí nakonec ukázalo jako naprosto bezpředmětné.

Risk bývá často zisk a v tomto případě to vyšlo perfektně. Mám za sebou nejlepší práci, k jaké jsem se kdy dostala. Po dva večery a části noci jsem svůj umělecký talent prvně v životě nevyužila na plátně, na archu papíru, ani na negativu, nýbrž na svých očních víčkách a tvářila se jako hosteska na festivalu. Celou dobu jsem samozřejmě měla přístup do všech V. I. P. zón, takže koupelnové srážky s všelijakými možnými (A hlavně nemožnými) DJkami (Jež měly make-upu více, než by se mi vešlo do bytu) a s podobnou drůbeží byly denním chlebem. Potěšující oproti takovýmto blízkým setkáním třetího druhu bylo kupříkladu natrefení na Michala Malátného. Ten narozdíl od valné většiny zbytku účinkujících nevypadal jako emigrant z kurníku přebarveného exotického opeřenstva. Mládenec k pomuchlání stejně jako na fotkách. Jen takových dvacet kilo dolů by ho rozhodně nezabilo. Muchlat se s dobře naducanou peřinou není zrovna košér.

Náplň práce jako taková byla fajn, střídaly jsme se se slečnami na různých místech. Jídla (Slovem "jídla" opravdu míním "dobré jídlo" a ne ty zkažené sračky, kteréžto jsme byli povinni prodávat dva roky zpět na jiném festivalu) všude kolem dostatek a díky vstupu do onoho V. I. P. nám do hrdel tu a tam přitekla i nějaká ta gratis Plzeň.
Vznešené hosteskovské večeře po oba dva dny. Vybarvený západ slunce nad obzorem, tlačenka a pivo. To pravé osvěžení pro dřevorubce křehké dívky.

Ubytování eňo ňůňo, luxusní tříhvězdičkový hotýlek ve vedlejším městě, k dispozici bazén, sauna, fitness, švédské stoly u snídaně a navíc jsem po dlouhé době viděla i takovou zhovadilou zbytečnost (Nebo zbytečnou zhovadilost?), kteráž Televize zove se.

Rovněž jsem během těch pár dní došla k dalšímu zásadnímu životnímu přehodnocení: Techno, pokud je dobře hlasité na nějaké akci, se dá v pohodě přežít. Narozdíl od shit-hopu. Ten se poslouchat nedá nikde, nikdy a v žádné formě. To jsem ostatně věděla vždycky, avšak nyní si to jen potvrdila.

Leč tohle všechno výše popsané bylo skutečně jen minimum. Nejkrásnější na tom všem byli zaměstnavatelé. S tak příjemnými, milými a ochotnými lidmi se rovněž člověk setkává jen párkrát za život a když mu navíc dělají šéfy, pak se dá hovořit už téměř o zázraku. Dosud jsem jejich přístupem okouzlená.

Jedinou výhradu bych však přeci jen našla. Poprvé v životě jsem okusila, co je to opravdová bolest nohou. Dva dny jsem byla ležák. Naštěstí mě mezitím nikdo nevypil.

Bavte se, pracujte, záviďte, užívejte si léta a když už je o tom řeč, jdu zležákovat další ležák, který se mi už poslušně chladí v lednici.