T. : "Tak co ta tvoje Honda?"
H. : "Jo, jo, ty zámky šlapou jako hodinky, udělal jsi je vážně skvěle."
T. : "Že jo? Ty tu Hondu ještě přežijou!"
H. : "No... Už se stalo."
neděle 23. srpna 2009
Zámky a přibližovadla
pátek 21. srpna 2009
Stručné shrnutí dní skvostně skvostných III.
Čtvrtek 13. 8. 2009
Po náročné noci následovalo ještě náročnější ráno. Totiž vlastně poledne. Vstala jsem z postele a radši si na ni zase sedla, jelikož jsem si připadala v ještě podnapilejším stavu, než v jakém jsem kolem třetí hodiny ulehala. Budiž.
Obědová snídaně, kafíčko, studená sprcha, (Nikoliv cílená. Na Petřiny očividně ještě nezavedli teplou vodu.) nahrání fotek do počítače a jejich následné zhodnocení.
("Tak tyhle na net rozhodně nepůjdou..."
"A tyhle už vůbec ne!")
Relax, nohy na stole, velice pomalé střízlivění a mobilizování sil na další namáhavý den. M. se připravovala na odpolední sešlost s přáteli a já si balila svých pár švestek na pokračování výletu bez konkrétních plánů a konkrétního konce.
Návštěva deBilly a doplnění nutných zásob potravy. Hledání švestičkového nealko piva od Bernarda se bohužel ukázalo jako marné. Někdo nám ho očividně vychlemtal před nosem. (V době nedávno minulé jsem prohrála jistou sázku a tak M. jedno dlužím. Ehm.) To vše následováno vyprovozením na tramvaj a podáním přesných instrukcí kudy a kam se nám vydat. Srdcervoucí loučení, desítky pusinek a mávání. Jako malé děti.
Na dnešní den jsme byly domluvené se S., že se sejdeme na Národní a odtud se poté vydáme dále tam, kam nás nohy zanesou. Vzhledem k mému stavu bylo však naštěstí rozhodnuto, že se spíše než na končetiny budeme spoléhat na MHD.
Nabrán kurs Hostivař. Konkrétně spíše tolika historkami opředená hostivařská Rybárna. Na zahrádce jsem si tam ve stínu vzrostlého jehličnanu dopřála lehký oběd v podobě jemně perlivé vody a salátu s mořskými plody. Fakt, že jsem obědvala o půl šesté večer, bych raději jen tak přešla mávnutím ruky. Po pár okamžicích dorazila i jedna známá od S. a společně jsme se shodly na tom, že si před cestou do svých domovů dáme pivo. Ano, po té včerejší smršti to byl věru vynikající nápad. Sotva padlo za vlast jedno, dostavil se pocit, jakoby ve mně zmizely čtyři.
Placení, nákup pizzy pro případ nočního hladu, lahváčů pro případ noční žízně a hurá na mašinku!
Říčany, vyměnění několika vět se S. rodiči, přivítání se s jejím psem. Internet, druhá večeře, pivo. A Farmville. Až do úmoru. Dobrou noc.
Denní heslo č. XVIII
J. : "Kdepak. To, co jsme málem přejeli, nebyla slečna. To bylo takové to stvoření 'Zezadu lyceum, zepředu muzeum'."
čtvrtek 20. srpna 2009
Stručné shrnutí dní skvostně skvostných II.
Středa 12. 8. 2009
Probuzení do dalšího dne. Do dne, který byl ještě náročnější, ale o to zážitkůplnější než ten předchozí. Sprcha přišla nesmírně vhod, stejně jako snídaně. Následovalo zabalení skvých skromných zásob, snaha o definitivní nakopnutí svého těla instatní dávkou energie v podobě každodenní dávky kofeinu a chystání se na kolektivní odliv do Prahy.
Na Masarykově nádraží nás po domluvě již očekávala M. i se svým přítelem, kterého se nám asi rozhodla předvést. Smůla. Byl tak vysoký, že jsem na něj při své
Na večer jsme naplánovali takovou menší neoficiální sešlost naší X-elity. Přidat se k nám měli i A. s O., jenže teprve až jim hodlají skončit pracovní povinnosti. A jelikož do přílivu prvního z nich - A. - zbývalo stále habaděj volného času, rozhodli jsme se jej efektivně strávit v Café Rybka. Smích, vtipy, vyprávění zážitků životních, líčení úsměvných situací včerejších, důkladné předpíjení, hřebíčkové cigarety, zábava, knihy. Vzrůstající vnitřní neklid.
Až nadešel ten správný čas, byl zahájen pochod vstříc A. kamsi na stanici metra. Cesta byla úmorná a namáhavá. Vinu neneslo jen všudypřítomné nelidské vedro, ale hlavně naše plné močové měchýře. V takovémto počasí je prý totiž třeba dbát na pitný režim více než kdy jindy, tak jsme se toho zhostili přímo ukázkově. Jenže co čert nechtěl, míjela nás jedna souprava za druhou, my si s utrpením sukovali nohy na nástupišti a námi tolik očekávaný A. stále nikde.
(sms: "Kruci, A., pohni! Chce se nam ch*at!"
sms: "Mne taky! Bezte si to nekam odlozit, ja jsem teprve v Lahvi!"
"Cože to? Kdeže je?"
"No... Já su sice mimopražská, ale žekla bych, že je tím myšleno Ládví.")
Došlo tak k nevyhnutelnému a my byli vlastními těly nakonec donuceni, čekat na něj u nejbližšího wc - u Proklatě drahých kuřat od Kentucky Fucked Chicken.
Epesní příchod, uvítání, vydání se dále naší smluvené srazové hospodě vstříc.
Jukebox, fotbálek, kulečník, pohodlný gauč k sezení, pivo, opět hřebíčkové cigarety, aneb plíce nekuřáka chrochtají blahem, další salvy smíchu, řádná porce skvělé nálady, pivo, otravné pochybné individuum s rovným kšiltem, jež s námi evidentně svádělo psychický souboj s názvem kdo s koho, aneb nakydat do toho jukeboxu do nejvíce hip hopových sraček a sledovat, co na to oni.
("Hele, A., jdeme na ten fotbálek a necháváme si u stolu věci. Byl bys tak hodný a občas se podíval, jestli to Crew pěkně sedí tam kde má a k našim naškám se nepřibližuje?"
"Jasný."
"Crew sedí."
"Crew stále sedí."
"Crew ještě stále sedí."
"Hm a pokud tam nechá zahrát ještě jediný hip hop, tak nebude sedět, nýbrž ležet v kaluži vlastní krve.")
Přiblížila se další hodina Há, aneb H. byl vyslán na zastávku pro O., kterýžto za námi po skončení pracovní doby dorazil až z Plzně.
Objímání, přivítání, pivo, kulečník. Okamžik na to následuje první smutná část večera, kdy se H. se sestrou museli chtě-nechtě rozloučit a vydat stíhat poslední vlak, jedoucí do Velvar. Objímání, srdceryvné loučení.
Pánové opět kulečník, já s M. gaučing, kriglistika a babské řeči.
Silnější část výpravy si dohrála s tágy a koulemi, rozhodla se přisednout k nám a svlažit svá hrdla. Pivo, hřebíčkové cigarety, doutník. Smích, smích, smích, smích. Vyprávění nových vtipných story ze životů našich i cizích. Focení. Lechtání aneb krutý trest za rýpání.
Čas plynul. Na O. již kdesi za bukem čekal autobus zpět do Plzně, na A. jeho vlastní auto. Loučení, objímání, pusinkování, focení. Panstvo s máváním odešlo, zatímco my s M. statečně dopily své zlaté moky a vydaly se rovněž dešti vstříc.
Cestou kolem jednoho baru se M. ještě rozhodla, že mi ukáže servírku, která jí prý neustále flirtuje s přítelem. Tak tedy další pivo. Játra křičí.
Telefon zvoní. O. ujel autobus, tak se vydal na vlak. Vlak prý rovněž počal ujíždět. O. se rozhodl zahrát si na Sandokana a absolvovat jízdu do další stanice držíce se za dveře. Vně. Bez komentáře. (Dodatek pro nezasvěcené čtenáře: O. je dospělý, svéprávný a inteligentní člověk.)
Příchod (nebo spíše příplaz) k M. domů. Odpadnutí do peřin. Kolotoč. Dobrou noc. Tedy... Spíše dobré ráno.
středa 19. srpna 2009
Písničky XIII
Neues Glück - In Extremo
Dnes jsem se do ní během svého tažení napříč vyprahlými městskými ulicemi letmo zaposlouchala... Poté i důkladněji, jelikož mě v ní cosi upoutalo... Nakonec provedla přesný překlad... A doznala, že tato budiž bez sebemenších okolků pasována na písničku letošního léta.
"Nun zieh ich los lass alles liegen
Das was ich brauch ich bei mir trag
Dies Gefühl kann nichts aufwiegen
Denn heute weiß ich das wird mein Tag
Neues Glück liegt auf den Wegen
Die Welt ist groß und sie ist mein
Alte Träume die brach gelegen
Ich lass die Sorgen Sorgen sein
Neue Städtchen, andere Mädchen
Es steht nie still das Rädchen
Einerlei an welchem Ort
Einfach von zu Hause fort
Meine Tür die lass ich offen
Raste nur dort wo man singt
Und jeder Meter lässt mich hoffen
Dass kein Zweifel mich bezwingt
Ich seh die Wolken weiter ziehen
Weiß nicht woher, weiß nicht wohin
Will wie ein Vogel mit ihnen fliehen
Und weiß nun dass ich glücklich bin
Neue Städtchen, andere Mädchen"
Dnes jsem se do ní během svého tažení napříč vyprahlými městskými ulicemi letmo zaposlouchala... Poté i důkladněji, jelikož mě v ní cosi upoutalo... Nakonec provedla přesný překlad... A doznala, že tato budiž bez sebemenších okolků pasována na písničku letošního léta.
úterý 18. srpna 2009
Stručné shrnutí dní skvostně skvostných I.
Usrkávání ranní kávy a mžourání do slunečních paprsků. Pohled z okna na nový, strohý až bednoidní dům, v jehož oknech odráží se budova secesní. Lidé na ulici proudící a ševelící. Vstup do dalšího horkého letního dne.
A během toho všeho přelétla mi přes nos myšlenka, že onen senzačně prožitý minulý týden by se měl alespoň ve zkratce shrnout. Dny jako tyto totiž bez jakékoliv nadsázky patřily mezi ty nejlepší nejen v této sezóně, nýbrž v celém životě.
Pohled z okna. Déšť, sychravo, zima. Listopad hadr. K tomu všemu nervozita, jakobych jela na první rande. Zoufalá únava. Nevyspalost po žalostných třech hodinách spánku.
Na své cesty jsem si vybrala vskutku úchvatné počasí mezi všemi těmi slunečnými dny, blesklo mi hlavou. Měla jsem však štěstí, že se mračna valila jen přes celou Moravu a Slezsko, zatímco v Čechách velice příjemně slunilo.
Od této chvíle na mě však ona muška jenom zlatá usedla a po celou dobu mého roadtripu pevně setrvala.
Cestou do Prahy dospávání. Metropole se na obzor vyšvihla cobydup. Před Florencí již nedočkavě postával H. se svou sestrou B., kteří se mě hnedle nadšeně ujali. Svačina, procházka ulicemi, neustávající smích, vyprávění zážitků z prázdnin, nákup trička s Krtečkem, jelikož se v H. nějakým zkratem synapsí opět probudilo dítě, B. ukázkové pády ze schodů v Tescu na Národní třídě
Masarykovo nádraží a jízda City elefantem do Velvar.
Na vesnici Ve Velvarech jsme společně strávili vskutku hyperbolicky výborný den. Procházka kolem koupaliště, pivko v místní hospodě
příjemný pokec jak s H., tak s jeho výbornou sestrou B., dívání na film v jejich útulném příbytku, v noci další kolektivní zábava na ztemnělém hřišti s houpačkou za asistence teplého lahvového piva. Padaly hvězdy. Tedy H. to tvrdil, ale nikdo z dalších účastníků mu nevěřil. Škoda. Mohli jsme si něco přát. A že bych minimálně jedním přáním skutečně disponovala.
Zima. Rozpuštění zábavy. Ulehnutí do teplých peřin. Dobrou noc.
Musím s potěšením konstatovat, že za posledních minimálně 5 - 10 let jsem se nezasmála tolik, co toho dne. Od neustávajících salv smíchu se mi oční linky roztekly až ke krku a v břiše se objevily solidní svalové křeče. Takový trénink je stokrát prospěšnější než sklapovačky.
A během toho všeho přelétla mi přes nos myšlenka, že onen senzačně prožitý minulý týden by se měl alespoň ve zkratce shrnout. Dny jako tyto totiž bez jakékoliv nadsázky patřily mezi ty nejlepší nejen v této sezóně, nýbrž v celém životě.
Úterý 11. 8. 2009
Pohled z okna. Déšť, sychravo, zima. Listopad hadr. K tomu všemu nervozita, jakobych jela na první rande. Zoufalá únava. Nevyspalost po žalostných třech hodinách spánku.
Na své cesty jsem si vybrala vskutku úchvatné počasí mezi všemi těmi slunečnými dny, blesklo mi hlavou. Měla jsem však štěstí, že se mračna valila jen přes celou Moravu a Slezsko, zatímco v Čechách velice příjemně slunilo.
Od této chvíle na mě však ona muška jenom zlatá usedla a po celou dobu mého roadtripu pevně setrvala.
Cestou do Prahy dospávání. Metropole se na obzor vyšvihla cobydup. Před Florencí již nedočkavě postával H. se svou sestrou B., kteří se mě hnedle nadšeně ujali. Svačina, procházka ulicemi, neustávající smích, vyprávění zážitků z prázdnin, nákup trička s Krtečkem, jelikož se v H. nějakým zkratem synapsí opět probudilo dítě, B. ukázkové pády ze schodů v Tescu na Národní třídě
("Au... Mě z těch pádů ještě pořád bolí zadek... A navíc mě to začíná bolet už i vepředu... Tak nějak... Píchat..."),
Masarykovo nádraží a jízda City elefantem do Velvar.
("To je skvělý, že nám sem místo těch rozpadlých a rozvrzaných dobytčáků konečně dali úplně nový vlaky."
"No, ne že bych vám chtěla kazit radost, ale přesně tyto jezdily v Německu už před x rokama, takže bych to viděla na značně vysloužilý dáreček pro nadšené Čecháčky."
"... Kruci.")
("Ty ceny!!!"
"No jo, já vím... Tady to mají o něco dražší než vedle..."
"Dražší?! Vždyť všechno stojí tak o deset korun míň než u nás!"),
příjemný pokec jak s H., tak s jeho výbornou sestrou B., dívání na film v jejich útulném příbytku, v noci další kolektivní zábava na ztemnělém hřišti s houpačkou za asistence teplého lahvového piva. Padaly hvězdy. Tedy H. to tvrdil, ale nikdo z dalších účastníků mu nevěřil. Škoda. Mohli jsme si něco přát. A že bych minimálně jedním přáním skutečně disponovala.
Zima. Rozpuštění zábavy. Ulehnutí do teplých peřin. Dobrou noc.
Musím s potěšením konstatovat, že za posledních minimálně 5 - 10 let jsem se nezasmála tolik, co toho dne. Od neustávajících salv smíchu se mi oční linky roztekly až ke krku a v břiše se objevily solidní svalové křeče. Takový trénink je stokrát prospěšnější než sklapovačky.
neděle 16. srpna 2009
Denní heslo č. XVII
T. : "Hele, víš, žes tam za těch pár dní chytila úplně brutální přízvuk?"
Měla jsem jakési neblahé tušení, ale říkala jsem si, že je to hovězina. Ehm, ehm. Očividně není. Brr!
Snad mě obyvatelé Šalingradu nezačnou šikanovat a nebudu vyobcována zpět do Cajzlu.
Denní horoskop
Jakouže poznámku to má S. připsanou na jednom horoskopu, jež se vyjímá připíchlý na její nástěnce? "Fakt fun!"? Protože jestli se kdy nějaký horoskop z denního tisku opravdu trefil naprosto přesně do černého, byl to horoskop na minulou středu. A že to byl fakt pořádný fun!
Hm. Opravdu bez komentáře. Nemám k tomu jediného slova.
Beran
Uvnitř vás se střetávají dva názory. Stojíte před složitým rozhodnutím, tak je to přirozené. Nevzdávejte to!
Blíženci
Staří známí, se kterými se máte dnes večer sejít, vás pobaví novinkami ze života a rozšíří vaše obzory.
Lev
Jste odpočatí a máte dost energie na to, abyste vyslechli kamarádčiny strasti a povzbudili ji.
Váhy
Bude vám mnohem lépe, až si dnes konečně popovídáte se svým novým objevem. Zjistíte, že je to příjemný člověk.
Hm. Opravdu bez komentáře. Nemám k tomu jediného slova.
Návrat
Právě jsem se vrátil z Hradu.
Tedy ne 'vrátil', nýbrž 'vrátila', ne 'z Hradu', nýbrž 'z Prahy a jejího okolí' a nikoliv 'právě', nýbrž 'včera v noci'. Ale to jsou jen nepatrné detaily.
Mám za sebou pět tak vydařených, perfektních, akčních a dokonalých dní, že se to slovy výstižně vyjádřit prostě nedá. Naše řeč bohužel nedisponuje natolik vhodnými slovními obraty, aby byla shrnuta celá ta bezchybná realita.
Zkrátka DOKONALOST. Nic míň... A o mnoho víc!
A kromě dalších plánovaných výletů a roadtripů, tolik potřebné relaxace a detoxikace organizmu si do diáře píšu s velkým červeným vykřičníkem úkol, hodit sem o svých právě absolvovaných cestách alespoň nějaké to stručnější echo, abyste z toho taky něco měli.
Tedy ne 'vrátil', nýbrž 'vrátila', ne 'z Hradu', nýbrž 'z Prahy a jejího okolí' a nikoliv 'právě', nýbrž 'včera v noci'. Ale to jsou jen nepatrné detaily.
Mám za sebou pět tak vydařených, perfektních, akčních a dokonalých dní, že se to slovy výstižně vyjádřit prostě nedá. Naše řeč bohužel nedisponuje natolik vhodnými slovními obraty, aby byla shrnuta celá ta bezchybná realita.
Zkrátka DOKONALOST. Nic míň... A o mnoho víc!
A kromě dalších plánovaných výletů a roadtripů, tolik potřebné relaxace a detoxikace organizmu si do diáře píšu s velkým červeným vykřičníkem úkol, hodit sem o svých právě absolvovaných cestách alespoň nějaké to stručnější echo, abyste z toho taky něco měli.
úterý 11. srpna 2009
Zvednout kotvu, napnout plachty!
Šla jsem spát po půlnoci. Probudila se před čtvrtou ranní a už nezabrala. Hm. Moje už delší dobu pocuchané nervy se ještě očividně nestihly učesat tak, jak jsem se včera vesele optimisticky domnívala.
Navíc jsem kdesi v sobě již krátce po procitnutí opět pocítila ten nehezky vlezlý pocit, o kterém jsem si rovněž myslela, že už hodlal emigrovat tam, odkuď jednoho krásného dne přišel.
Budiž.
Vzala jsem kormidlo léta a času v něm obsaženém pevně do svých rukou a vyrážím na cestu! Čeká mě náročná pouť za přáteli, dobře vychlazeným mokem a zábavou.
Výjezd se předpokládá za pár hodin, návrat... Návrat neznámo kdy. Mými jedinými hranicemi jsou fyzická výdrž a obsah oběživa v peněžence. Praha, Velvary, Říčany, úsek relativně malý, nicméně lidí, se kterými se na něm hodlám setkat minimálně tak nedočkavě, jako oni se mnou, se na této trase vyskytuje docela požehnaně.
Tak šup, šup, pěkně si do baťůžku zabalit dostatek teplého oblečení na chladné srpnové noci, něco málo baterií do mého již poněkud historičtějšího kusu digitálního fotoaparátu, zásoby poživatin pro první pomoc v případě zákeřného napadení hladem a podobné další nezbytnosti, zn. kartáček na zuby by se možná rovněž šiknul.
Jo a taky bych to viděla tak na hektolitr kafe před vyplutím.
Navíc jsem kdesi v sobě již krátce po procitnutí opět pocítila ten nehezky vlezlý pocit, o kterém jsem si rovněž myslela, že už hodlal emigrovat tam, odkuď jednoho krásného dne přišel.
Budiž.
Vzala jsem kormidlo léta a času v něm obsaženém pevně do svých rukou a vyrážím na cestu! Čeká mě náročná pouť za přáteli, dobře vychlazeným mokem a zábavou.
Výjezd se předpokládá za pár hodin, návrat... Návrat neznámo kdy. Mými jedinými hranicemi jsou fyzická výdrž a obsah oběživa v peněžence. Praha, Velvary, Říčany, úsek relativně malý, nicméně lidí, se kterými se na něm hodlám setkat minimálně tak nedočkavě, jako oni se mnou, se na této trase vyskytuje docela požehnaně.
Tak šup, šup, pěkně si do baťůžku zabalit dostatek teplého oblečení na chladné srpnové noci, něco málo baterií do mého již poněkud historičtějšího kusu digitálního fotoaparátu, zásoby poživatin pro první pomoc v případě zákeřného napadení hladem a podobné další nezbytnosti, zn. kartáček na zuby by se možná rovněž šiknul.
Jo a taky bych to viděla tak na hektolitr kafe před vyplutím.
Denní heslo č. XV
"Proč jsem místo'příští zastávka Lípová' slyšela 'příští zastávka Lihovar'?"
Pozn.: Když jsem tou stejnou trasou jela přesně dva týdny před zmiňovanou událostí, slyšela jsem prozměnu Pípová. Zvláštní. Opravdu.
pondělí 10. srpna 2009
Nonsens
Dnes mám nějakou psavou. Plodnou. Kecavou. Pobavenou. Sdílející. Výřečnou. Bla, bla, bla a tak náladu.
Na základě jednoho včerejšího telefonátu a proběhnuvších domluv mi dnes zrána dodatečně došla další nesmírně vtipná absurdnost celého letošního léta. Jakýmsi podivným způsobem totiž tento rok během sezóny neustále dochází k věcem, které by zúčastněné lidi původně nenapadly ani v těch nejbláznivějších snech. Co ve snech! Ani v těch snech! Nemožné se stává skutečností. A maestro Život se kdesi za bukem směje, až se za břicho popadá. A narovinu, já taky. Tomu se zkrátka nedá nesmát.
Začátek. První situace, kterouž kdyby mi kdokoliv předpověděl někdy v druhém ročníku gymnázia, dostalo by se mu místo odpovědi upřímného smíchu.
Však hle! Kterak došlo k prvotní absurdnosti. Vyjela jsem za prací s jednou kamarádkou, co na gymáziu chodila o ročník výše. Jenže pozor, kdo by byl před x lety tušil, že budu zrovna já za á vydělávat peníze na festivalu s taneční hudbou, za bé zrovna s ní, která se odjakživa ladila spíše do alternativna a za cé, která chodila s mou tajnou, téměř tříletou platonickou láskou. Ehm.
Jedeme dále. Dostáváme se k situaci, kterou tu rozebírat nehodlám, nicméně bych k ní řekla jen toliko: Kterak se z honosného a velkolepého zámku mohou téměř ze dne na den stát ruiny. Ruiny, nad nimiž stojí dva lidé a sami netuší, jestli má cenu spojit síly k opětovnému vybudování honosného sídla, možná ještě lepšího, silnějšího a stabilnějšího než předtím, nebo nemá.
Za další... Za další je třeba pro úvod osvětlit situaci.
Dva roky zpět jsem se zaregistrovala na jedno nejmenované diskuzní fórum. Na něm jsme se během relativně krátké doby výborně sčichli s partou pár lidí. S naší slavnou X-elitou. Výborně jsme si spolu rozuměli per-wifi, respektive per-kabel, smáli se svým nápadům a výrokům a celé ty dva roky sdíleli svá přání, obavy, radosti i starosti, ale byli tak nějak smířeni s tím, že se asi v reálu nepotkáme. Ejhle.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, co se všechno může přihodit.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že H. nakonec pojede studovat do města, kde přebývám já.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se H. bude dokonce domlouvat na společném spolubydlení s člověkem, se kterým jsem já strávila téměř dva roky.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se za H. vydám jen tak na na otočku výlet na popivenou a pokecanou.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že mi O. zařídí víkendový výlet do Švédska.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se budu ptát na relativně důležité rady do života zrovna naší mladičké B.
Nikdo ze zúčastněných by netušil fůru dalších věcí, jež se odehrály.
A já tu teď sedím, pobaveně se usmívám nad tím vším a říkám si, jestli se všechen ten propletený nonsens konečně blíží do zdárného konce, aby mohl zase začít normální, běžný a obyčejně stereotipní život, nebo jestli se na nás všechny chystá ještě nějaká další povedená kulišárna.
Na základě jednoho včerejšího telefonátu a proběhnuvších domluv mi dnes zrána dodatečně došla další nesmírně vtipná absurdnost celého letošního léta. Jakýmsi podivným způsobem totiž tento rok během sezóny neustále dochází k věcem, které by zúčastněné lidi původně nenapadly ani v těch nejbláznivějších snech. Co ve snech! Ani v těch snech! Nemožné se stává skutečností. A maestro Život se kdesi za bukem směje, až se za břicho popadá. A narovinu, já taky. Tomu se zkrátka nedá nesmát.
Začátek. První situace, kterouž kdyby mi kdokoliv předpověděl někdy v druhém ročníku gymnázia, dostalo by se mu místo odpovědi upřímného smíchu.
Však hle! Kterak došlo k prvotní absurdnosti. Vyjela jsem za prací s jednou kamarádkou, co na gymáziu chodila o ročník výše. Jenže pozor, kdo by byl před x lety tušil, že budu zrovna já za á vydělávat peníze na festivalu s taneční hudbou, za bé zrovna s ní, která se odjakživa ladila spíše do alternativna a za cé, která chodila s mou tajnou, téměř tříletou platonickou láskou. Ehm.
Jedeme dále. Dostáváme se k situaci, kterou tu rozebírat nehodlám, nicméně bych k ní řekla jen toliko: Kterak se z honosného a velkolepého zámku mohou téměř ze dne na den stát ruiny. Ruiny, nad nimiž stojí dva lidé a sami netuší, jestli má cenu spojit síly k opětovnému vybudování honosného sídla, možná ještě lepšího, silnějšího a stabilnějšího než předtím, nebo nemá.
Za další... Za další je třeba pro úvod osvětlit situaci.
Dva roky zpět jsem se zaregistrovala na jedno nejmenované diskuzní fórum. Na něm jsme se během relativně krátké doby výborně sčichli s partou pár lidí. S naší slavnou X-elitou. Výborně jsme si spolu rozuměli per-wifi, respektive per-kabel, smáli se svým nápadům a výrokům a celé ty dva roky sdíleli svá přání, obavy, radosti i starosti, ale byli tak nějak smířeni s tím, že se asi v reálu nepotkáme. Ejhle.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, co se všechno může přihodit.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že H. nakonec pojede studovat do města, kde přebývám já.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se H. bude dokonce domlouvat na společném spolubydlení s člověkem, se kterým jsem já strávila téměř dva roky.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se za H. vydám jen tak na na otočku výlet na popivenou a pokecanou.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že mi O. zařídí víkendový výlet do Švédska.
Nikdo ze zúčastněných by netušil, že se budu ptát na relativně důležité rady do života zrovna naší mladičké B.
Nikdo ze zúčastněných by netušil fůru dalších věcí, jež se odehrály.
A já tu teď sedím, pobaveně se usmívám nad tím vším a říkám si, jestli se všechen ten propletený nonsens konečně blíží do zdárného konce, aby mohl zase začít normální, běžný a obyčejně stereotipní život, nebo jestli se na nás všechny chystá ještě nějaká další povedená kulišárna.
Písničky XII
Ohnivý kola - Znouzectnost
Ale jo... Každý den není posvícení. Není a ani nemůže. Všeho moc škodí a život si to holt umí krásně zařídit, aby se nám ta dobrá nálada neomrzela, protože to by pak byla docela otrava. Sladké věci jsou sice fajn, ale nedají se konzumovat dennodenně.
A text výše zmíněné písničky vystihuje podstatu několika mých předešlých týdnů naprosto přesně.
Původně jsem se domnívala, že tato píseň byla mým uším dosud neznámá, což se mi však při uvědomění toho, že ji v počítači mám od takových šestnácti, zdá nepravděpodobné. Řekněme tedy, že jsem ji jen jednoduše při jakémkoliv případném zaslechnutí neregistrovala. S o to větší silou na mě při zákeřném randomvýběru zaútočila nyní. A šla rovnou po krku.
Ale jo... Každý den není posvícení. Není a ani nemůže. Všeho moc škodí a život si to holt umí krásně zařídit, aby se nám ta dobrá nálada neomrzela, protože to by pak byla docela otrava. Sladké věci jsou sice fajn, ale nedají se konzumovat dennodenně.
A text výše zmíněné písničky vystihuje podstatu několika mých předešlých týdnů naprosto přesně.
Původně jsem se domnívala, že tato píseň byla mým uším dosud neznámá, což se mi však při uvědomění toho, že ji v počítači mám od takových šestnácti, zdá nepravděpodobné. Řekněme tedy, že jsem ji jen jednoduše při jakémkoliv případném zaslechnutí neregistrovala. S o to větší silou na mě při zákeřném randomvýběru zaútočila nyní. A šla rovnou po krku.
"Některý dni
za nic to nestojí
některý dni
psa by jsi ven nevyhnal
déšť tluče do oken
s pocitem marnosti
svojí krev zvracíme
v kocovině neodbytných mindráků
opřeni o stěnu
s očima zavřenýma
v pocitu odcizení
svýho vlastního těla
- jen srdce buší
buší jako kladivo
a jiskry lítaj
hledaj cestu kudy ven
dál dál dál
roztáčí se kolo
ohnivý kola za tvýma očima
v duhových bublinách
potácí se přízraky příštích dnů
Všude jsou cedule 'Nouzový východ'
všude jsou cedule s nápisem 'Rezignace'
rezignace na sny
rezignace na svět
na úplně všechno
- ale jakou to pak ještě cenu má?
Napnuté na mučidlech
závažím pochybností
tělo se natahuje
obrací na ruby
ve jménu vlastní schize
utáhnem všechny šrouby
a v hlavě za vočima roztočí se rudá kola
dál dál dál..."
neděle 9. srpna 2009
Kterak léto na mozek leze
Bylo tomu již pár dní, kdy jsem se z dlouhé chvíle studenta uprostřed léta rozhodla svou přítomností počastovat moji rodičku a živitelku v práci.
Dorazila jsem, proběhlo přivítání, něco malého bylo smlsnuto, vedly se tradiční rozhovory, vtipkování, řešení novinek, jež se během poslední doby udály u nás obou a tak dále a tak dále.
Diskuze se s odstupem času stočila i na přátele, kamarády a známé. Referování a povídání na témata s kým, kde, co, kdo, jak, proč, kdo má novou práci, kdo byl přijat na univerzitu, kdo se má skvěle, kdo má nového partnera, kde se s ním setkal, kdo se s kým rozešel, kdo a kam se hodlá stěhovat, jaké má kdo ještě plány na tuto sezónu, aneb pavlač hadr.
To vše se zdálo malým a běžným rozhovorem býti, dokud se mi nepodařil přeřek tak výstavní, že jsem si z něj odnesla vcelku dlouhodobě přetrvávající křeče v břiše způsobené smíchem. O nic moc nešlo. Chtěla jsem jen a pouze říci, že se jeden kamarád umí tak pěkně chovat...
A místo toho ze mě vypadlo:
Vskutku... Nemám slov. Může být někdo natolik laskav a sdělit mi, co se mi tou dobou, proboha, honilo hlavou?
Dorazila jsem, proběhlo přivítání, něco malého bylo smlsnuto, vedly se tradiční rozhovory, vtipkování, řešení novinek, jež se během poslední doby udály u nás obou a tak dále a tak dále.
Diskuze se s odstupem času stočila i na přátele, kamarády a známé. Referování a povídání na témata s kým, kde, co, kdo, jak, proč, kdo má novou práci, kdo byl přijat na univerzitu, kdo se má skvěle, kdo má nového partnera, kde se s ním setkal, kdo se s kým rozešel, kdo a kam se hodlá stěhovat, jaké má kdo ještě plány na tuto sezónu, aneb pavlač hadr.
To vše se zdálo malým a běžným rozhovorem býti, dokud se mi nepodařil přeřek tak výstavní, že jsem si z něj odnesla vcelku dlouhodobě přetrvávající křeče v břiše způsobené smíchem. O nic moc nešlo. Chtěla jsem jen a pouze říci, že se jeden kamarád umí tak pěkně chovat...
A místo toho ze mě vypadlo:
"...No a když on tak pěkně chutná..."
Vskutku... Nemám slov. Může být někdo natolik laskav a sdělit mi, co se mi tou dobou, proboha, honilo hlavou?
sobota 8. srpna 2009
In vino veritas
Je to zvláštní.
Všechno je to zvláštní.
Život je zvláštní.
Vysedávám si na privátě, z otevřeného okna na mě dýchá další vlahá letní noc (Aneb vůně, které se nikdy nemohu nabažit a dokázala bych ji lačně nasávat až do skonání věků) a k mým uším se bez ustání linou halasy a ševelení pátečněsobotního veselí v centru města. Nedají mi spát o nic méně, než to smetiště věcí, jež se za poslední dobu nastřádalo v mojí hlavě.
"Proč si ten život neosladit," řekla jsem si a padlo tak rozhodnutí na košt onoho červeného sladkého izraelského košer vína, kteréžto jsme si kdysi koupili na jarmarku při Muzejní noci. Musím konstatovat, že chutná výtečně, nicméně po první sklenici mám dojem, že po celý srpen nepozřu jediný gram cukru. Olizuju si rty, lepkavé a sladké jako med, a připadá mi, že spíše než víno piju vinný sirup.
Brouzdám internetem a prohlížím si další všemožné fotografie Berlína. A jsme u toho. U další z těch mnoha věcí, které mě nutí k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jak je všechno na tomto světě až nehezky relativní.
Berlín, svoji prioritu číslo 1, Berlín, svoji minulost i budoucnost, bych v tuto chvíli vyměnila za jedno jediné objetí.
Jedno konkrétní objetí.
Všechno je to zvláštní.
Život je zvláštní.
Vysedávám si na privátě, z otevřeného okna na mě dýchá další vlahá letní noc (Aneb vůně, které se nikdy nemohu nabažit a dokázala bych ji lačně nasávat až do skonání věků) a k mým uším se bez ustání linou halasy a ševelení pátečněsobotního veselí v centru města. Nedají mi spát o nic méně, než to smetiště věcí, jež se za poslední dobu nastřádalo v mojí hlavě.
"Proč si ten život neosladit," řekla jsem si a padlo tak rozhodnutí na košt onoho červeného sladkého izraelského košer vína, kteréžto jsme si kdysi koupili na jarmarku při Muzejní noci. Musím konstatovat, že chutná výtečně, nicméně po první sklenici mám dojem, že po celý srpen nepozřu jediný gram cukru. Olizuju si rty, lepkavé a sladké jako med, a připadá mi, že spíše než víno piju vinný sirup.
Brouzdám internetem a prohlížím si další všemožné fotografie Berlína. A jsme u toho. U další z těch mnoha věcí, které mě nutí k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jak je všechno na tomto světě až nehezky relativní.
Berlín, svoji prioritu číslo 1, Berlín, svoji minulost i budoucnost, bych v tuto chvíli vyměnila za jedno jediné objetí.
Jedno konkrétní objetí.
pátek 7. srpna 2009
Citáty IV
"Your wounded heart will heal if you don't let it rust."
Jak ráda bych...
Kdyby to však záleželo jen na mně...
čtvrtek 6. srpna 2009
Měsíc poté
Je to k nevíře. Bude to již skoro měsíc od doby, kdy jsme se s pár přáteli vydali směrem na Vizovice z důvodu účasti na už tolikrát zmíněném festivalu Masters of Rock.
Spolu jsme se tam na výbornou sžili.
Neopakovatelné životní okamžiky prožili.
Neskutečně mnoho zažili.
Všechno si skvěle užili.
Hodně toho požili.
A hlavně vše zdárně přežili.
Ponávratová aklimatizace trvala dlouho.
Spolu jsme se tam na výbornou sžili.
Neopakovatelné životní okamžiky prožili.
Neskutečně mnoho zažili.
Všechno si skvěle užili.
Hodně toho požili.
A hlavně vše zdárně přežili.
Ponávratová aklimatizace trvala dlouho.
Byl horký letní den...
...a celý svět se smál.
Tedy, vlastně mi není zcela znám stav koutků zobáků tučňáků kdesi v Antarktidě, nicméně já se včera smála téměř celý den. Tak výborná nálada za zmínku i úsměv rozhodně stojí. Když se daří, tak se daří.
Udělala jsem si menší výlet vlakem (A opět se jen utvrdila v tom, že vlaky jako takové sice miluju, leč valnou většinu osob v nich a na nádražích opravdu nesnáším), přičemž jsem byla s potěšením nucena konstatovat, že se ČD buď daly na dobročinnost, nebo paní píchací na dovolenou.
Při cestě do mé cílové stanice kolem mě průvodčí prošla jako by se nechumelilo (Což se tedy mimochodem opravdu nechumelilo. Sníh v srpnu by byl přeci kokosový a jemný jako nové Rafaelo a žádné lepivé koule se toho odpoledne z nebe k zemi nesnášely) a ani ji nenapadlo po mně chtít takovou banalitu, jakou je zakoupení jízdenky. Inu, dobrá.
Na místě dojezdu jsem prokázala jistý dobrý skutek, za který jsem byla velmi mile odměněna oranžovým papírkem s podobiznou učitele národů a jako bonus pozvána na něco k pití. Inu, ještě lepší.
Jízda železným ořem zpět se rovněž nesla ve znamení až neuvěřitelné štědrosti ze strany Drah. Paní průvodčí se tentokráte sice dostavila, ale až ve chvíli, kdy se celá š-š-š-hů-hů souprava nacházela v městském pásmu, tudíž jsem se na onu ženštinu v modrém jen přívětivě usmála a ukázala jí šalinkartu. Inu, senzace.
Navíc se ve mně kombinací toho (pro naši železnici typického) drncání, pohledu na sluncem zalitá pole a mnou tolik oblíbené (Upozornění: Zde se nejedná o ironii) vůně kolomazu a pražců probudila až neskutečná touha po cestování. Kampak asi vyrazím příště?
(Jen doufám, že si to tu nějaký přemoudřelý drážní zaměstnanec nepřečte a za x let po mně nebude podnik vymáhat penále o hodnotě několika nul za číslem navíc.)
A protože se všechno stihlo nejenže na výbornou, ale hlavně včas, čekal mě ještě výborný večer se skvělou společností v podobě S., během kterého však téměř celé dvě stovky padly za vlast a naši žízeň.
Tedy, vlastně mi není zcela znám stav koutků zobáků tučňáků kdesi v Antarktidě, nicméně já se včera smála téměř celý den. Tak výborná nálada za zmínku i úsměv rozhodně stojí. Když se daří, tak se daří.
Udělala jsem si menší výlet vlakem (A opět se jen utvrdila v tom, že vlaky jako takové sice miluju, leč valnou většinu osob v nich a na nádražích opravdu nesnáším), přičemž jsem byla s potěšením nucena konstatovat, že se ČD buď daly na dobročinnost, nebo paní píchací na dovolenou.
Při cestě do mé cílové stanice kolem mě průvodčí prošla jako by se nechumelilo (Což se tedy mimochodem opravdu nechumelilo. Sníh v srpnu by byl přeci kokosový a jemný jako nové Rafaelo a žádné lepivé koule se toho odpoledne z nebe k zemi nesnášely) a ani ji nenapadlo po mně chtít takovou banalitu, jakou je zakoupení jízdenky. Inu, dobrá.
Na místě dojezdu jsem prokázala jistý dobrý skutek, za který jsem byla velmi mile odměněna oranžovým papírkem s podobiznou učitele národů a jako bonus pozvána na něco k pití. Inu, ještě lepší.
Jízda železným ořem zpět se rovněž nesla ve znamení až neuvěřitelné štědrosti ze strany Drah. Paní průvodčí se tentokráte sice dostavila, ale až ve chvíli, kdy se celá š-š-š-hů-hů souprava nacházela v městském pásmu, tudíž jsem se na onu ženštinu v modrém jen přívětivě usmála a ukázala jí šalinkartu. Inu, senzace.
Navíc se ve mně kombinací toho (pro naši železnici typického) drncání, pohledu na sluncem zalitá pole a mnou tolik oblíbené (Upozornění: Zde se nejedná o ironii) vůně kolomazu a pražců probudila až neskutečná touha po cestování. Kampak asi vyrazím příště?
(Jen doufám, že si to tu nějaký přemoudřelý drážní zaměstnanec nepřečte a za x let po mně nebude podnik vymáhat penále o hodnotě několika nul za číslem navíc.)
A protože se všechno stihlo nejenže na výbornou, ale hlavně včas, čekal mě ještě výborný večer se skvělou společností v podobě S., během kterého však téměř celé dvě stovky padly za vlast a naši žízeň.
pondělí 3. srpna 2009
Tento způsob léta zdá se mi poněkud... Podivný.
Další otočení kalendáře. Za našimi zády se tak ocitá další měsíc, další týden, další výčet zážitků a životních mlýnských kol, na jejiž sepsání a vyhodnocení by možná ani traktorový papír nedostačoval.
Dny plné přátel, slunce, haló-akcí, smíchu, všelijakých možných a převážně nemožných novinek. Léto plné zvratů, podivností, pochybností, inovací a těch nejabsurdnějších příhod. Svět se zbláznil, držte se.
Na okraj výlety, procházky v přírodě i ulicích, sluneční paprsky mazlivé i agresivní, moji nejbližší lidé, chvíle souznění v restauraci u oběda, volání kultury v podobě návštěvy kina, úsměvné promoknutí až na kost v příjemně teplé, ale zato prudké noční bouřce, hektolitry zlatavého moku. A taky Antiperle. Po tolika letech. No věřili byste, že se tyhle bonbóny ještě vyrábí?
Do hloubky pak řešení otázek ohledně studia i bydlení, nejspíše brzké stěhování pryč z privátu, malování vizí pro zbytek léta, po dlouhatánské době záchvěvy tvůrčích projevů, jakési zdravotní obtíže, humorné plánování našich budoucích spolčených dní v jednom městě s H., nekonečně mnoho reálných, avšak opravdu podivně a nepravděpodobně působících situací, tiché přihlížení, kterak se snad všem lidem v okolí rozpadají až dosud spokojené a stabilní vztahy.
A já musím mít samozřejmě vždy něco extra, tak mám k tomu jako bonus i rozpadlý MP3 přehrávač. Umřel. Nadobro. Včera. Smutek je ještě čerstvý. Katastrofa světového formátu. Odpočívej v pokoji, můj nejmilovanější. (Kdo z čtenářů mi chce přispět na nový?)
A hlavně několikrát probíraná otázka, jak je proboha možné, že snad všechny osoby široko daleko najednou v tomto období prožívají nachlup to samé. Ty samé otázky, ty samé patálie, ta samá rozhodování v těch samých situacích. Jeden by si připadal jako v nějakém podivném filmu.
Pan Osud holt nějak letos při onom kuchtění našich životů zapomněl (Náhodou či záměřně? Kdo ví...) na kuchařku a všechny doporučené postupy, ingredience začal do hrnce házet čistě namátkově a navíc páté přes deváté. Co z tohoto experimentálně improvizačního eintopfu nakonec hodlá vzniknout?
Dny plné přátel, slunce, haló-akcí, smíchu, všelijakých možných a převážně nemožných novinek. Léto plné zvratů, podivností, pochybností, inovací a těch nejabsurdnějších příhod. Svět se zbláznil, držte se.
Na okraj výlety, procházky v přírodě i ulicích, sluneční paprsky mazlivé i agresivní, moji nejbližší lidé, chvíle souznění v restauraci u oběda, volání kultury v podobě návštěvy kina, úsměvné promoknutí až na kost v příjemně teplé, ale zato prudké noční bouřce, hektolitry zlatavého moku. A taky Antiperle. Po tolika letech. No věřili byste, že se tyhle bonbóny ještě vyrábí?
Do hloubky pak řešení otázek ohledně studia i bydlení, nejspíše brzké stěhování pryč z privátu, malování vizí pro zbytek léta, po dlouhatánské době záchvěvy tvůrčích projevů, jakési zdravotní obtíže, humorné plánování našich budoucích spolčených dní v jednom městě s H., nekonečně mnoho reálných, avšak opravdu podivně a nepravděpodobně působících situací, tiché přihlížení, kterak se snad všem lidem v okolí rozpadají až dosud spokojené a stabilní vztahy.
A já musím mít samozřejmě vždy něco extra, tak mám k tomu jako bonus i rozpadlý MP3 přehrávač. Umřel. Nadobro. Včera. Smutek je ještě čerstvý. Katastrofa světového formátu. Odpočívej v pokoji, můj nejmilovanější. (Kdo z čtenářů mi chce přispět na nový?)
A hlavně několikrát probíraná otázka, jak je proboha možné, že snad všechny osoby široko daleko najednou v tomto období prožívají nachlup to samé. Ty samé otázky, ty samé patálie, ta samá rozhodování v těch samých situacích. Jeden by si připadal jako v nějakém podivném filmu.
Pan Osud holt nějak letos při onom kuchtění našich životů zapomněl (Náhodou či záměřně? Kdo ví...) na kuchařku a všechny doporučené postupy, ingredience začal do hrnce házet čistě namátkově a navíc páté přes deváté. Co z tohoto experimentálně improvizačního eintopfu nakonec hodlá vzniknout?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)