Je to zvláštní.
Všechno je to zvláštní.
Život je zvláštní.
Vysedávám si na privátě, z otevřeného okna na mě dýchá další vlahá letní noc (Aneb vůně, které se nikdy nemohu nabažit a dokázala bych ji lačně nasávat až do skonání věků) a k mým uším se bez ustání linou halasy a ševelení pátečněsobotního veselí v centru města. Nedají mi spát o nic méně, než to smetiště věcí, jež se za poslední dobu nastřádalo v mojí hlavě.
"Proč si ten život neosladit," řekla jsem si a padlo tak rozhodnutí na košt onoho červeného sladkého izraelského košer vína, kteréžto jsme si kdysi koupili na jarmarku při Muzejní noci. Musím konstatovat, že chutná výtečně, nicméně po první sklenici mám dojem, že po celý srpen nepozřu jediný gram cukru. Olizuju si rty, lepkavé a sladké jako med, a připadá mi, že spíše než víno piju vinný sirup.
Brouzdám internetem a prohlížím si další všemožné fotografie Berlína. A jsme u toho. U další z těch mnoha věcí, které mě nutí k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, jak je všechno na tomto světě až nehezky relativní.
Berlín, svoji prioritu číslo 1, Berlín, svoji minulost i budoucnost, bych v tuto chvíli vyměnila za jedno jediné objetí.
Jedno konkrétní objetí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: