Ale jo... Každý den není posvícení. Není a ani nemůže. Všeho moc škodí a život si to holt umí krásně zařídit, aby se nám ta dobrá nálada neomrzela, protože to by pak byla docela otrava. Sladké věci jsou sice fajn, ale nedají se konzumovat dennodenně.
A text výše zmíněné písničky vystihuje podstatu několika mých předešlých týdnů naprosto přesně.
Původně jsem se domnívala, že tato píseň byla mým uším dosud neznámá, což se mi však při uvědomění toho, že ji v počítači mám od takových šestnácti, zdá nepravděpodobné. Řekněme tedy, že jsem ji jen jednoduše při jakémkoliv případném zaslechnutí neregistrovala. S o to větší silou na mě při zákeřném randomvýběru zaútočila nyní. A šla rovnou po krku.
"Některý dni
za nic to nestojí
některý dni
psa by jsi ven nevyhnal
déšť tluče do oken
s pocitem marnosti
svojí krev zvracíme
v kocovině neodbytných mindráků
opřeni o stěnu
s očima zavřenýma
v pocitu odcizení
svýho vlastního těla
- jen srdce buší
buší jako kladivo
a jiskry lítaj
hledaj cestu kudy ven
dál dál dál
roztáčí se kolo
ohnivý kola za tvýma očima
v duhových bublinách
potácí se přízraky příštích dnů
Všude jsou cedule 'Nouzový východ'
všude jsou cedule s nápisem 'Rezignace'
rezignace na sny
rezignace na svět
na úplně všechno
- ale jakou to pak ještě cenu má?
Napnuté na mučidlech
závažím pochybností
tělo se natahuje
obrací na ruby
ve jménu vlastní schize
utáhnem všechny šrouby
a v hlavě za vočima roztočí se rudá kola
dál dál dál..."
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: