Během minulého týdne jsem byla po více než patnácti letech konfrontována se seriálem Star Trek: The next generation. Dnes už mám za sebou zhlédnutých více než čtyřicet dílů a právě jsem ve fázi sledování jednoho filmu (No brr, jak ti herci zestárli!) a stahování druhého, což je za těch pár dní opravdu solidní výkon. Zvlášť na mě, která se na filmy nedívá skoro vůbec a televizi se vyhýbá, jako by to byl vynález šířící morovou nákazu.
Ptáte se nyní sami sebe, zda jsem normální? Pak si kladete stejnou otázku jako já. Dá se to v tomto stádiu ještě léčit, nebo je to již patologické?
Žádné komentáře:
Okomentovat
NEJDŘÍVE ZAPNOUT MOZEK, TEPRVE AŽ POTÉ PRSTY A NAKONEC SE NESTYDĚT A PÍSMENKOVAT ZDE: