O radosti

Zajímavé přednášky. Státní svátek připadnuvší na ten nejlepší možný den v týdnu. Promítání fotek ze stáže v Berlíně. Uvědomění si dalších důležitých věcí. Díl interesantních novinek z blízkého i vzdálenějšího okolí, k tomu špetka drbů. Posezení v útulných podnicích s úžasnými lidmi. Přívětivá obsluha.

"Jestli děláme samostatně přílohy? Ale klidně, není problém..."

"Slečno, máte krásné brýle."

Po dlouhé době zjištění jak vlastně chutná pivo. Náročné cesty domů ruku v ruce. Zakopávání o vlastní nohy a stín. Zpěvem protkávané noční ticho.

"Ich such die DDR und keiner weiß, wo sie ist
Es ist so schade, daß sie mich so schnell vergisst..."

Pára u úst, barevné listí pod nohama. Utržené knoflíky u kabátu. Zima ve vzduchu, radost v srdci.
Život je nádherný.




...a za chvíli cesta do Prahy. Oslavě jedněch narozenin vstříc. Zpomalte ten vlak našeho bytí. Na této trase se mi líbí.

Jedna medická

Aneb menší diskuze na téma příbalových letáků a vedlejších účinků medikamentů.

"Stačí, když se v souvislosti s braním léku ten nežádoucí účinek projeví u jednoho pacienta, aby to tam museli uvést."
"Tak to aby letáky k hormonální antikoncepci začali tisknout na traktorovej papír."


"Oni do těch letáků prostě musí dát všechno, co se u koho vyskytlo, ale někdy to není tím lékem samotným."
"...může způsobit pády pod auta, pokousání hmyzem..."
":D"

Dobrý den, jmenuji se Rebeca a mám problém. Můj doktor je idiot.

O nesporném lékařském talentu a právoplatně zaslouženém titulu svého praktického lékaře jsem se s vámi již podělila. Musela jsem. To se zkrátka v danou chvíli nedá jinak, jelikož se mi po takových návštěvách v ordinaci mandibula vždy kývá překvapením až kdesi u kolen.
A ano, dnes tomu není jinak.

Vykročila jsem si pro svou měsíční dávku kulturní plísně do žil do svalu do sedacího tuku. Přišla jsem, pozdravila, ulehla, oděv vykasala... A čekala. Čekala dlouho a předlouho, než pan Supermudr uvaří kašičku.

"On umí píchat injekce? Nikdy jsem ho nic takového neviděla provozovat,"

blesko mi hlavou. Uklidňovala jsem sama sebe, že to přeci umí každý lékař. Musí!
Samozřejmě jsem záhy procitla. Instinkt nezklamal. Mé pochyby byly na místě.
Bílý plášť přišel, zapíchl jehlu a...

*PUFFF*

Pendepon se nacházel na lehátku, mých šatech, mých hýždích... A má trpělivost v prdeli.
Jsem sice neskonale ráda, že mi šaty neochoří streptokoky, nicméně bych byla radši, kdybych byla doléčena já osobně. A navíc by mě rovněž velice potěšilo, kdybych nemusela po městě chodit s tím úžasně běloskvoucím flekem na černém ošacení. Nejsem žádná stážistka Bílého domu, kruci!

Denní heslo č. XXIV

"Ten visací zámek vypadá jako konvička, co jí chybí čumička."

Jedno neobvyklé výročí

Dnešního dne jest to již 60 let od doby, kdy se v naší zemi začal vyrábět penicilin.

Takovéto významné výročí je třeba řádně uctít, oslavit a zapít N/A Stellami. Aneb jakže se to říká? Že zdraví si člověk začíná vážit zpravidla až tehdy, pokud o něj přijde? Ano, bohužel tomu tak bývá.

Stokrát sláva Flemingovi, Floreyovi a Chainovi! Penicilin na hrad!


P. S.: Stává se ze mě regulérní a oficiální feťák. Končím s práškama. Začínám si píchat. Wow, Pendepon! To bude jízda!

Sen...

Zdál se mi sen... Tak živý a zvláštní... Snad poprvé jsem ve snu cítila něčí dech a dotek... A určitě poprvé jsem zažila, jaké to je, pocítit ve snách dokonce i vůni...

Historie

Nějakým impulzem došlo k tomu, k čemu došlo a mé zraky se uchýlily k archivu blogu. U srdce se ozvala nostalgie tak razantní, že spíše než píchnutím kdesi hluboko v hrudi, by se onen pocit dal nazvat koňským kopnutím.
Začátek psaní, rok 2007. Konec léta. Okamžik, který dělil můj dosavadní život na dva zcela odlišné kusy.
Docela mě mrzí, že jsem s konzervací duševních pochodů nezačala dříve a nedokumentovala vše, co této éře předcházelo a co ji provázelo. Papírů bylo na toto téma popsáno nespočet, stejně jako by se nikdo nedopočítal, kolik stisků písmen na klávesnici klaplo do ticha během zmíněných dní ve znamení nekonečnosti.
Zvlášní údobí. Nejlepší a přitom ho zalévaly krůpěje slz.
Dívám se zpět a nevěřícně kroutím hlavou. Je možné, aby se mi ještě kdy během tak krátkého časového úseku splnily veškeré životní sny, jež si v sobě buduji už od dětství? Nebo už byly všechny vyčerpány?

Akademicko-fekální humor?

Nápis na cedulce, jež je situovaná na univerzitních toaletách. Řekla bych, že jakýkoliv další komentář netřeba.

"Žádáme studentky, aby udržovaly čistotu a nenechávaly po sobě zbytky."

Copak jsme v jídelně???

Svět se změnil

Nehoupe se. Okolí není rozostřené. Lidé se nějak méně smějí. Peníze přestaly mizet z peněženky v závratném množství. Zárubně neprojevují touhu po pohlavkování neviňátek, kdykoliv jimi procházím. Rukavice i boty zničeho nic nebaví schovávání se různě po bytě. Ranní nevolnost zmizela a bolehlav pociťuji jen venku za přítomnosti téměř sibiřského chladu, pro říjen nepříliš typického. Večerní múza, inspirující mě k přemýšlení, filosofování a hlavně psaní článků, odjela na dovolenou.



...Alespoň že ten výběr antibiotik byl přímo brilantní. V životě mi žádný paták, lékařskou rukou předepsaný, nesedl lépe. Snad poprvé nepociťuji jediný vedlejší účinek. A to je třeba oslavit.
Panákem minerálky.

Denní heslo č. XXIII

"Nejvěrnější na světě není pes, nýbrž streptokok."

Neschází tu něco?

Mám resty. Hodně restů. Hromada rozepsaných, několik měsíců starých příspěvků v archivu pomalu začíná zahnívat. Kopa jiných, jež si toho času hoví v teple uvnitř lebky a na publikaci zatím čeká, ještě nedozrála.
Dám se do toho, aby se všechno stihlo ještě letos. Slibuju. Ve zkouškovém bude příležitostí spousta...

Denní heslo č. XXII

"Pokud někomu ze srdce přejete rozchod, mohou si nezasvědcení myslet, že v tom je podlost a zášť... Ale znalí okolností ví, že tomu dotyčnému přitom přejete jen to nejlepší."

Poděkování za radost

Dnes ráno jsem od P. dostala asi nejzajímavější přání k narozeninám. Ještě nikdy mi nikdo nic takového nepřál. A to jde vlastně o věc tak zdánlivě obyčejnou a přitom tak neskutečně důležitou pro spokojený a úspěšný život...

"Všechno nejlepší a ať ti nikdy nedojdou slova!"

Děkuji mnohokrát. Tohohle si velmi vážím. Pár znaků na monitoru svítících a jaká je v nich síla.

Fuj

Venku je zase počasí, že by Rusa pro vodku nevyhnal.

Písničky XVI

<sub>"...Auf dem Gehweg Hundekot,
ich trink Kaffee im Morgenrot.

Ich fühl' mich gut! Ich steh' auf Berlin!
Ich fühl' mich gut! Wir steh'n auf Berlin!
Ich fühl' mich gut! Wir steh'n auf Berlin!
..."</sub>

Berlin. Nostalgie. Ostalgie. Seele und Herz. Heimat.


Berlin - In Extremo

Denní heslo č. XXI

"Raitas kėlė... No do prdėlė."

Čo bolo, to bolo. Těrazky som Maďarom.

Řekla bych, že tohle asi mluví za všechno.

Magistr: "Why did you decided to learn Hungarian?"
Student č. 1: "Because I am from Slovakia."
_{*Posluchárna bouří smíchy*}

Magistr: "And anybody else?"
Student č. 2: "Because I am from Slovakia too..."
_{*Posluchárna padá ze židlí*}

Návrat pubertálních záchvěvů?

Již několik dní se usilovně snažím přesvědčit svou vlastní myslivnu a emoční dálnice, že ve svém věku jsem upravdu už moc stará na zamilovávání se do zpěváků/herců/dalších podobných exotů.
Stále marně. Kruci. Puberta se očividně po mnoha letech vrací na jedno kafe.
Jó, jsem holt člověk, kterému stačí málo. Když se kdysi dávno stála fronta na emoce, vzala jsem si nášup za tři a prošvihla kvůli tomu svůj díl prostorové představivosti a logického myšlení.
Nyní mě omluvte, jdu se pomodlit k pár plakátům, setřít vzniknuvší loužičku slin v mém výstřihu a nemyslet na rok narození uvedený v mém rodném listě.

Denní heslo č. XX

Na mou duši, na psí uši přísahám, že už se nikdy, ale opravdu nikdy nenechám naverbovat do překladu stoleté archaické německé snůšky blábolů na téma požehnání ke zlaté svatbě jakýchsi evidentně vyšinutých individuí.
S H., jež mi vypomáhala, jsme se bez mrknutí oka shodly na tom samém názoru ohledně zmíněného písemného skvostu.

Omluvte přítomnost vulgarit, ale vězte, že po dvou dnech, během nichž byste překládali něco podobného a navíc to byli nuceni učesat do čitelné a smysl dávající podoby, by z vašich úst nevypadlo nic lepšího. Maximálně ještě tak leda váš oběd.

H. : "Ten, kdo tu pičovinu zplodil, by si zasloužil análně osouložit nějakým hodně početným literárním spolkem."

Pobavení po ránu

E. : "Proč je dnes na titulní straně Googlu vyholenej Heinrich Himmler???"

Laba diena, aš esu Rebeca

A je to tu. Včera první přednáška. A hned mi vnukla do hlavy ono nepříjemné tušení, že semestr, jež by se dal bez jakýchkoliv výčitek nazvat semestrem dovolenkovým, bude nyní nahrazen semestrem, během kterého už bezpodmínečně dojde i k provozování oné nepříjemné činnosti s názvem učení.
Takže bych si po několika letech mohla znovu zjistit, co taková věc obnáší a jak se vlastně co nejeefektivněji provozuje.
Budu doufat, že mi za tu dobu nepoužívanosti neatrofoval mozek a veškeré synapse neutonuly kdesi v sudu.
Iki pasimatymo.