Dobrý den, jmenuji se Rebeca a mám problém. Můj doktor je idiot.

O nesporném lékařském talentu a právoplatně zaslouženém titulu svého praktického lékaře jsem se s vámi již podělila. Musela jsem. To se zkrátka v danou chvíli nedá jinak, jelikož se mi po takových návštěvách v ordinaci mandibula vždy kývá překvapením až kdesi u kolen.
A ano, dnes tomu není jinak.

Vykročila jsem si pro svou měsíční dávku kulturní plísně do žil do svalu do sedacího tuku. Přišla jsem, pozdravila, ulehla, oděv vykasala... A čekala. Čekala dlouho a předlouho, než pan Supermudr uvaří kašičku.

"On umí píchat injekce? Nikdy jsem ho nic takového neviděla provozovat,"

blesko mi hlavou. Uklidňovala jsem sama sebe, že to přeci umí každý lékař. Musí!
Samozřejmě jsem záhy procitla. Instinkt nezklamal. Mé pochyby byly na místě.
Bílý plášť přišel, zapíchl jehlu a...

*PUFFF*

Pendepon se nacházel na lehátku, mých šatech, mých hýždích... A má trpělivost v prdeli.
Jsem sice neskonale ráda, že mi šaty neochoří streptokoky, nicméně bych byla radši, kdybych byla doléčena já osobně. A navíc by mě rovněž velice potěšilo, kdybych nemusela po městě chodit s tím úžasně běloskvoucím flekem na černém ošacení. Nejsem žádná stážistka Bílého domu, kruci!