Srážka zrcadel

Opět nějaké to sebepoznání skrze druhé lidi?

"To je ale tragéd. Nad vším musí sáhodlouze přemejšlet a když už něco popisuje, tak je všechno na nic, všichni lidi kolem divní a nic prostě nevychází tak, jak by mělo. Ale když už to má v závěru shrnout, tak to vlastně bylo fajn a těší se na příště. ... Aha. ... On je vlastně taky Váha..."

Živote, už dost... Prosím...

Jsem ve stavu, kdy nedokážu jíst, nedokážu spát. Nedokážu ani poslouchat hudbu či vydržet nad knihou. Dokonce i vyklapávání těchto pár nic neříkajících liter je pro mě v tuto chvíli co do náročnosti srovnatelné s rubáním v uhelných dolech. Takhle už to dál nejde... Proč to musí být všechno tak složité, komplikované, náročné a až k nepřežití bolestivé?
Nikdy bych bývala nevěřila, že mě kdy napadne něco takového, natož že bych to kdy vypustila z úst místo toho, abych onu myšlenku nezadusala do hlíny již v jejím prvopočátku.
Ale já si nemůžu pomoct... Celého Berlína bych se v tuto chvíli vzdala, kdyby tento čin pomohl vyřešit problémy někoho, na kom mi záleží...

Písničky XVII

Na odchodu z domu poslednímu podzimnímu slunci vstříc, s rukavicemi na rukou, doléhá k mým uším z kuchyně rádia šum...

<sub>"Ty jsi těžkej pohodář
a já brečim si do vany

Láska bodá jako nůž!
Tak ať táhne, už chci mít klid!
..."</sub>

Musím se pousmát. Kolik je tomu už let? Šest? Sedm? Tak neskutečně dávno... Všechno... Všechny ty tehdejší problémy -nácliteletého jalového hovězího zdají se nyní tak abstraktním pojmem, jakoby z brakových časopisů na křídovém papíře vystřiženým...


eSeMeS - Lucie Bílá

Rychlostudium

Kam se na mě hrabou všichni ti fešáci a nány z Plzně. Koupel, oběd, naučení pěti lekcí maďarštiny a to všechno za necelé tři hodiny. Tomu aspoň říkám výkon! Chci titul!

All in all...

...it's just another brick in the wall.

Ideální plán na nedělní večer

Vörös bor és magyar nyelv.

S chutí do toho, půl je hotovo. Snad.




A kurva életbe!

Zamačkávám slzu (n)ostalgie

Zítra tomu bude již dvacet let.

Zeď nám spadla, zeď nám spadla,
kdopak nám ji postaví?

Zní to téměř až neuvěřitelně. Ještě mám v živé paměti všudypřítomné oranžové telefonní budky, Trabanty závodící se Škodovkami, samoobsluhy Pramen, vozy veřejné bezpečnosti či vyvěšování českých a sovětských vlaječek za okna a přitom tomu je už dvě desetiletí.
Občas mám pocit, že si z této doby pamatuji téměř vše, zatímco věci, kterých jsem se účastnila včera, jsou již dávno v propadlišti dějin.

V pondělí bude tedy třeba dopřát si na probuzenou kávu z hrníčku DDR, nacpat svých přenosných pět švestek do tašky Trabant de luxe, můj hrudník do trika Held der Arbeit, vklouznout do tesilových kalhot, cestou si vystát frontu kvůli pár oťukaným banánům a na přednášku hurá stylově.